Jízda nočním vlakem a celodenní výlet na motorce

Před sedmou večer jsme stály před naším vlakem a hledaly ten správný spací vagón. Už když jsme přijížděly k nádraží, měly jsme smíšené pocity. Nadšení a zároveň obavy ze 14ti hodinové jízdy se v nás mísily. Jak budou vypadat naše postele? Budeme spát nahoře nebo dole? Kdo s námi bude sdílet kupé? Podaří se nám ve vlaku usnout?...a to nebylo zdaleka vše, co se nám honilo hlavou. Věděly jsme pouze, že máme soft seat v kupé pro čtyři osoby.

Přímo náš vlak mířil ze severně položeného Hanoje do jižního města Ho Či Min (Sajgon) a cesta trvá přes 30 hodin. My vysedáme zhruba v polovině, ve městě Hue. Procházely jsme po perónu vagón od vagónu a ne a ne najít ten náš. Byly jsme ale rády, vypadalo to, že čím vzdálenější vagón, tím hezčí spací kupé. Opravdu nám to vyšlo a naše spací místnost ve vagónu „Purple“, vypadala velmi pohodlně. Na uvítanou na nás čekala na stolečku voda a sušenka. Přestože jsme chtěly horní postele, o kterých nás paní pokladní přesvědčovala, že určitě máme, byly jsme nakonec rády za ty spodní. Naše spolucestovatelky (dvě Angličanky) neměly vůbec lehké vyškrábat se nahoru do svých postelí, navíc klimatizace zabudovaná ve stropě jela ostošest. Šla sice trochu zeslabit, ale i tak přes noc musely spát v mikinách, aby nezmrzly. Nám bylo přes noc naopak trošku horko, k nám se studený vzduch moc nedostával. Ale nic, co by nevyřešilo sundání několika svršků. Každá jsme měly k dispozici svou vlastní lampičku a sem tam se u nás v kupé zastavila Vietnamka s vozíčkem s něčím na zub, takže ani hlady bychom neumřely. Cesta rychle utekla, ani jsme se nenadály a už jsme po osmé hodině ranní vystupovaly v historickém městě Hue. Podařilo se nám dokonce i na pár hodin usnout, takže cesta vlakem nakonec předčila naše očekávání a jsme rády, že jsme ji absolvovaly.

Do města Hue jsme dorazily relativně brzy ráno, měly jsme tedy celý den před sebou, což byla ideální příležitost pro motorkářský výjezd. Potřebovaly jsme očíhnout dopravní situaci ve větším městě, abychom mohly uskutečnit naše plány. O tom, ale až později. Posilnily jsme se sladkou snídaní a vyrazily.

Byl krásný slunečný den a my si poprvé za celý náš pobyt ve Vietnamu konečně mohly obléknout kraťasy. První naše zastávka byla u Citadely, bývalého sídla císařů. Prohlídka byla zajímavá, ale komplex je tak rozsáhlý, že nás vyčerpal. Památky jsou tu sice krásné, ale moře je moře a opravdu nám už chybělo trochu toho sluníčka. A tak jsme usoudily, že nejlepší bude vyrazit na pláž.

Plavky už jsme měly od rána na sobě, tak nějak jsme tušily, že zřejmě využijeme hned první možnost podívat se na pláž. Najít pláž, kterou jsme chtěly, nebylo vůbec jednoduché ani s pomocí navigace. Věděly jsme, že jsme blízko, ale ne a ne najít ten správný vjezd. Místní Vietnamci sedící v hospůdce na nás začaly pokřikovat a ukazovat cestu, když jsme kolem nich projížděly a tak jsme jim věřily. Ukázalo se to ale jako chyba. Přijely jsme před nějaký objekt, a jakmile jsme s motorkou projely bránou, začal na nás Vietnamec ukazovat, ať odjedeme. Chtěly jsme se ho zeptat, jak se dostaneme k pláži, ale nechtěl nic slyšet a opakoval, ať jedeme pryč. Byl to zřejmě vojenský objekt, vypadalo to na pobřežní strážní věž. A tak jsme se urychleně otočily zpět. Na zpáteční cestě jsme narazily ještě na jednu odbočku. Byla u ní cedule zákaz focení. My jsme ale přece nic fotit nechtěly, my chceme pláž a navíc nám tento směr poradili ti Vietnamci z hospůdky, takže jsme se tam vydaly. Jak již správně tušíte, narazily jsme opět na další hlídány objekt. Cestou od něj jsme zjistily, že máme poněkud málo benzínu. Benzínka v těchto končinách určitě nebude, takže jsme začaly zastavovat v uličkách a vyptávat se místních lidí. Je to často velká sranda, protože nikdo neumí ani slovo anglicky, takže většinou ukazujeme na motorku a vyslovujeme slova jako Gas, Gasoline, Petron apod. Někteří pochopí, někteří ne. Každopádně narazily jsme na super čiperné tetičky, které nás pochopily a ochotně nám z PET láhve benzín nalily. Navíc se samy od sebe hrnuly do focení, takže se na naše zachránkyně můžete mrknout.

S naplněnou nádrží se nám konečně podařilo trefit odbočku, která nás zavedla k pláži. Ta byla obrovská a táhla se široko daleko. Mínus však bylo, že byla z jedné části plná odpadků. Na pláži ležela jen jedna osoba, byla to slečna z Aljašky a dala nám pár typů na naše další cestování. Oceán byl docela studený, tak jsme si smočily jen nohy a vyrazily hledat jinou část pláže a hlavně jídlo.

První, na co jsme natrefily, byl krásný Beach resort se Spa. Trochu jsme se ostýchaly jít dovnitř, ale mile nás uvítali. Bodejť by ne, když tu mají přehnaně vysoký ceny za jídlo. Ale měly bazén, do kterého jsme měly v plánu v nestřežený okamžik vletět, takže jsme si daly pizzu na půl a vyčkávaly. Zuzka to ale celé pokazila. Když k nám přišla servírka, zeptala se jí, jestli můžeme jít do bazénu. No samozřejmě, že ne, musely bychom si koupit nějaký jednodenní voucher.

Tak jsme zase nasedly na motorku a vyrazily prozkoumávat dál pobřeží. Nedaleko jsme objevily posezení a daly si kafe pod zastřešeným lehátkem na pláži. Z něj jsme byly ale za chvíli taky vyhnány. Přišli další hosté a nemohli si sednout k dvaceti dalším stolečkům okolo, oni potřebovali jít tam, kde sedíme my. Tak jsme jim uvolnily místo a vyrazily jsme směr hotel. Zlaté Filipíny, tam by se nám to nestalo. Motorku jsme dnes v hustší dopravě vyzkoušely, bylo to fajn, takže už nic nebrání našemu zítřejšímu celodennímu několikasetkilometrovému přesunu na motorce.

Mezi městem Hue a městem Hoi An je rozeseta spousta nádherných míst k vidění. Proto jsme zvolily oblíbenou variantu cestování typickou pro tyto končiny. Ráno nasedneme na motorku, kterou vrátíme až v Hoi An, kam nám převezou autem naše zavazadla. Čekají nás pláže, vodopády i známý Hai Van Pass, což je krásná klikatá horská cesta, ideální pro projížďku na motorce.

Ráno jsme se s našimi krosnami rozloučily a ponechaly je na recepci. Motorka už pro nás byla nachystaná, vypadala docela bytelně, snad naši cestu zvládne. Jakmile jsme prokličkovaly městem, čekaly nás relativně poklidné silnice. Dokonce jsme jely i po "dálnici", takže jsme do toho trošku šláply. Ten den bylo velké horko, takže jsme byly rády za vítr, kterého jsme docílily rychlou jízdou. Na druhou stranu prach z cesty, který nám foukal do obličeje, nebyl úplně fajn. Helmy pokrývající celou hlavu se tu nevedou, měly jsme jen klasické kakáče. První zastávka byla dál, než jsme čekaly. K Elefant Springs jsme dorazily celé zaprášené a zpocené. Ještě, že nás čekala koupačka. Po kamenech jsme se vyškrábaly do vyšších míst pramene a naskytl se nám pohled na vodopádky a laguny. Zchladily jsme se v krásně čisté vodě a spočinuly na kamenech, abychom oschly. Možnosti k odpočinku bylo více. U jezírek byla postavená terasa s houpacími sítěmi. Škoda, že nemůžeme zůstat déle, dal by se tu strávit celý den.

Protože dalším místem, které jsme chtěly navštívit, byla pláž, nemělo smysl se převlékat. Oblékly jsme na sebe alespoň trika, abychom nepohoršovaly okolí, a už jsme zase uháněly. I když jsme jely podle navigace, dorazily jsme k nějakému resortu, ne přímo k pláži. Hlídač nám ale naznačil, že k pláži můžeme projít. Pláž se táhla široko daleko, krásný bílý písek, k dispozici lehátka zadarmo. Měly jsme ji celou pro sebe. Co víc si přát. Ovšem už jak jsme procházely zahradami resortu, všimly jsme si velkého bazénu. To je výzva, musíme zkusit dokončit, co se nám včera nepovedlo. 

Lang Co Beach

Z pláže jsme tedy zamířily přímo k bazénu. Nikdo v něm nebyl, vedle se opalovaly na lehátkách dvě Evropanky, z druhé strany bazénu postával Vietnamec, zřejmě zaměstnanec. Moc se nám nezdál, začal nás pozorovat. Takže náš plán byl jasný: tvářit se, že jsme se v resortu právě ubytovaly. Docela nám to šlo, vlezly jsme do bazénu, jako by nám patřil. Voda byla krásně teplá, takže jsme se v něm dlouho rochnily. Mělo to jen jedinou chybu, oči Vietnamce, které nás stále sledovaly. Neodvážil se k nám ale přijít. Poutíraly jsme se tedy do jejich ručníků a zasedly na lehátka. Měly jsme žízeň a tak jsme začaly vytahovat vodu z batohu. To byla naše osudová chyba. Zaměstnanec resortu si předtím batohu zřejmě nevšiml, teď se na jeho základě přesvědčil, že tam nepatříme. Do vteřiny byl u nás a začal se dožadovat padesáti dolarů za vstup. Byly jsme jak opařené a hrály jsme, že mu nerozumíme. Dívaly jsme se na sebe a říkaly si, co jako teď budeme dělat. Tolik mu rozhodně nedáme. On u nás ale pořád stál a opakoval, že po nás chce peníze. Nakonec jsme mu řekly, že nám to hlídač před areálem dovolil, nevěděly jsme, že sem nesmíme. S těmito slovy jsme si urychleně začínaly balit věci a odcházet. Čekaly jsme, kdy nás zastaví a bude se dožadovat peněz. Pořád na nás nikdo nevolal a tak jsme se v poloběhu oblékaly a co nejrychleji upalovaly k východu z areálu. Naskočily jsme bleskově na motorku a mizely pryč. Jupiii, prošlo nám to tedy bez placení:).

Byly jsme už zhruba v půli našeho celodenního výletu, když jsme začala stoupat výš a výš. Projížděly jsme klikatou cestou, před námi hory, pod námi nádherný výhled na oceán. Zastavovaly jsme na každém kilometru, abychom se pokochaly výhledem. A nebyly jsme zdaleka jediné. Silnice tomu byla uzpůsobená, odpočívadla byly na každém kroku. 

Klikaté nebo neklikaté cesty, krávy a kozy byly všude. Na troubení většinou nereaguji, takže je často nutné úplně zastavit a počkat než se rozhodnou uhnout. To ale k Vietnamu patří, krávy chodí ve stádech po silnici běžně i ve větších městech. 

Ve výšinách už nám začínala být zima, ale byly jsme vybavené, mikiny a dlouhé kalhoty jsme měly s sebou. Na vrcholku Hai Van Pass jsme si daly kafe s božským výhledem a chvíli si odpočinuly před posledním úsekem. 

Čeká nás už jen průjezd jedním z největších měst Vietnamu. Jízda tří proudovou silnicí v jednom směru nebyla vůbec snadná, motorky se hrnuly kolem nás ze všech stran. Bohužel se nám tento úsek stal osudným. Jely jsme v prostředním pruhu, když se před námi ucpala silnice a všichni začali brzdit. Samozřejmě i my a proto jsme jely skoro krokem, když nám do řídítek vrazil Vietnamec, který se vedle nás a auto snažil vtěsnat. My jsme tím pádem drcly do slečny vedle nás a už jsme ležely na zemi uprostřed silnice. Naštěstí se nám nic nestalo, jen pár odřenin a roztržené kalhoty. Bylo lehce znervózňující ležet na zemi a vidět kličkující auta a motorky kolem nás. Zkontrolovaly jsme všechny končetiny a odtáhly motorku k okraji silnice, odkud nás pozorovalo několik lidí. Slečna, do které jsme vrazily, se ptala, zda jsme v pořádku, jestli nepotřebujeme do nemocnice. Druhá milá Vietnamka zase pohotově vytáhla z tašky tampónky, abychom si mohly vydesinfikovat zranění. Chvíli jsme se sbíraly, ale musely jsme dál. Samozřejmě i motorka dostala zabrat, ale naštěstí na podruhé naskočila. Jen byla docela nakřivo a zbyl pod námi na silnici nějaký šroubek. Nepřišly jsme ale na to, z kama nám upadl, takže jsme ho tam nechaly, určitě nebyl od něčeho důležitého:). Než jsme dorazily do našeho hostelu, kde jsme měly předávat motorku, zastavily jsme u kavárny. Motorka potřebovala po pádu důkladnou prohlídku a Zuzka si musela převléct roztržené kalhoty, aby nevzbuzovala pozornost při předávání. Šrámy na motorce se ještě daly svézt na někoho jiného, přece jen už má za sebou tisíce najetých kilometrů, ale to vyosené kolo nikoliv. Takže Zuzka držela řídítka rovně a Janča se snažila kolo vší silou posunout do správné polohy. Tuto techniku jsme praktikovaly několikrát po sobě a...určitě jsme to trošku vylepšily :D.. Odvážně jsme tedy vyrazily k našemu hostelu. Zavazadla jsme tam ještě neměly a tak nás napadl geniální plán. Necháme předání motorky na majitelce hotelu, která ji vymění za naše krosny bez naší přítomnosti, zatím co půjdeme obhlédnout město. Majitelka na to kývla a tak jsme s radostí usedly do první restaurace, kterou jsme potkaly, byly jsme už hladové. Schválně jsme se zdržely a po osmé večer jsme se přiblížily k hotelu. Motorka tam pořád stála! Nepotěšilo nás to samozřejmě a také jsme stále neměly naše krosny, kde jsme měly všechny věci. Chvíli jsme ještě čekaly, ale pořád se nic nedělo a tak jsme zavolaly do našeho hotelu, ze kterého jsme ráno vyjížděly. Omlouvali se a tvrdili, že to hned napraví. Nicméně ani po telefonátu se dlouho nic nedělo. Šly jsme proto dolů na recepci, zjistit co a jak. Scházíme ze schodů, a co pod nimi neleží..naše krosny:). Předání bez nás tedy proběhlo úspěšně. Po náročném dni jsme padly do postelí a v mžiku usnuly...