Přejezd na ostrov Bohol

Týden strávený v Dauinu byl super, ale ještě se nám zachtělo podívat se na ostrov Bohol. Ráno jsme si zabalily všechny věci, přepočítaly ztráty a zranění a vyrazily. Ztráty se sice stále (naštěstí) počítají pouze na kusy, ale byly to kusy potřebné. Zuzka postrádá (kromě již dříve ztracených/ukradených plavek) odličovací vodu, jedny křížovky… každopádně nejvíce nás mrzí ztráta nabíječky. Janča má pocit, že něco určitě nemá, ale zatím ještě nenašla nic konkrétního J.

A co ty zranění? Vzhledem k všudypřítomné vlhkosti a špíně se všechno špatně hojí. Většinou i obyčejná odřenina je třeba dezinfikovat alespoň týden, a když se to nedělá pořádně, tak i dva (a zdá se že možná i víc). Zuzka má spálenou nohu od motorky (jako mají všichni místní J), nakopnutý prst a rozedřenou nohu z bot. Janča má rozedřené a pořezané nohy, nespočet kousanců od mravenců a komárů a ještě odjíždí s bolestí v krku.

Velká část osazenstva Dauinu odjížděla už den před námi, takže se zbývalo rozloučit s pár Evropany a všemi místními a vyrazily jsme na cestu. 

Na hlavní silnici jsme si stoply autobus, který byl přeplněný. Na sedačkách se sedělo po 3-4 lidech. Nejprve to vypadalo, že budeme stát namáčknuté na dveřích, ale nakonec se ještě na popud prodejce lístků, který stojí v uličce autobusu a funguje tak trochu jako manažer, pár cestujících smrsklo a vytvořilo se místo na sezení i pro nás. Po necelé půlhodince cesty jsme už vystupovaly v nám známém Dumaguete. Jako už znalé jsme chytly tricykl s tím, že chceme za 16 pesos do přístavu. Hned první řidič nás naložil i s batohy a už jsme jeli tricyklem znečištěným městem. Při výstupu nás řidič trochu překvapil. Místo 16 (sixteen) chtěl 60 (sixty), ale tentokrát už jsme se nenechaly oškubat. Řidiče jsme upozornily, že moc dobře známe správnou cenu. Po městě se jezdí za 8 pesos na osobu a za pěti minutovou cestu po městě rozhodně nedáme víc než za půl hodinovou cestu z Dauinu.

Dál už nás čekala cesta lodí. Po koupi lístků jsme ještě měly čas, než se vůbec začalo naloďovat, tak jsme se rozhodly, že si dáme kafe. Z místního stánku jsme ho už měly ozkoušené, ale zrovna u něj nikdo nebyl. Jak jsme se rozhlížely, kde obsluhu najdeme, zahlídly jsme ve vedlejší uličce karamelizované banány (smažené banány obalené hnědým cukrem). O karamelizovaných banánech nám vyprávěli v Dauinu a my jsme byly nadšené, že jsme je také konečně zahlédly.

Zuzce banán moc chutnal, ale Janče to připomínalo vařené banány, které jsme jedly na farmě, a moc nadšená nebyla. Pak jsme kontrolovaly, zda už paní od stánku s kafem, je na svém místě, ale stánek stále zel prázdnotou. Tak jsme se rozhodly vyzkoušet „kávovar“ stojící u stánku poblíž. Ten samý automat jsme před necelými dvěma týdny zavrhly, že na něj nemáme odvahu. Už jsme ale trochu víc zvyklé na místní poměry, tak jsme to přece jen vyzkoušely. Byl výběr dokonce ze dvou druhů. Za 5 Kč obyčejné cappuccino anebo karamelové laté. Zvolily jsme karamelové. Mince propadávaly, ale strkaly jsme je dovnitř tak dlouho, až je to vzalo. Jako odměnu za vytrvalost nám do prvního kelímku automat spolu s kafem vyplivl i pár desítek mravenců. Ve druhém už nic navíc nebylo, tak jsme usoudily, že se automat asi dlouho nepoužíval. Každopádně obsluha uznala, že to není na pití a přesvědčila automat, aby nám vydal ještě jedno kafe bez mravenců. A my jsme vyrazily směrem na palubu. Zaplatily jsme další poplatek (za vstup do přístavu) a chtěly se jít nalodit. Jenže s velkými batohy nás tam nechtěli pustit. Zaplatily jsme tedy ještě další poplatek a už mírně rozladěné jsme vyrazily ke gatu. Ale to jsme ještě nevěděly, co nás čeká. Slyšely jsme, že společnost Ocean Jet přepravuje rychle, ale o to víc to na lodi houpe. Po nástupu na palubu se loď proměnila v pouťovou atrakci, a to jsme byli ještě v přístavu! Říkaly jsme si, že nás čeká pěkná dvouhodinová cesta. Nakonec se to s rozjezdem trochu umoudřilo a za pár hodin jsme dojeli do města Tagbilaran na ostrově Bohol.

Námi zamluvený hotel byl vzdálen asi 30 minut jízdy, takže jsme vzaly taxíka (rozuměj tricykl) a se zapadajícím sluncem jsme se vydaly do vesničky Vila Limpia. Řidič náš resort neznal, a když se zeptal vedlejšího taxikáře, tak mu odpovědí byl smích. Vyrazili jsme ale na cestu s tím, že dojedeme do vesničky a tam se uvidí. Několikrát se ptal a po chvíli nás vysadil na hlavní silnici u značky hlásající jméno našeho resortu. Bylo vidět, že je rád, že se nás už konečně zbavil, a my jsme vyrazily po tmě do tmavé uličky vedoucí (snad) k našemu domovu.

Když jsme dorazily, přivítal nás na recepci milý chlapík. Chtěl po nás zaplatit zálohu, alespoň za jednu noc, přičemž jsme zjistily, že budeme muset peníze dobře propočítat, protože už nemáme moc velkou hotovost a v hotelu se nedá zaplatit kartou. Pak nám recepční ukázal pokoj a dal heslo k wifi. Měly jsme velký hlad, takže jsme moc pokoj neprohlížely a rychle vyrazily poblíž k jakési minirestauraci pro místní, kde jsme se mohly najíst i z našeho rozpočtu a navečeřely jsme se dohromady asi za 40 Kč.

Při návratu do pokoje jsme ho prozkoumaly trochu lépe. Zjistily jsme, že je na zdech asi tak „hodně moc“ rozpláclých mrtvých komárů, v koupelně kape/teče odpad pod umyvadlem (byl tam kbelík, který se během 2 hodin zaplnil a přetékal), špinavá koupelna (a to jsme si myslely, že nás špína na Filipínách už nepřekvapí), kromě toho byla nefunkční wifi a venku na chodbě křičeli sousedé – Španělé. No tak trošku zlý sen. Jako pozitivum se jevilo to, že pokoj má ledničku, která ale byla velmi hlasitá. My jsme však neměly nic k jídlu, takže nám lednička byla k ničemu. Byly jsme unavené a řekly jsme si, že ráno bude moudřejší večera a chtěly jsme jít spát. Nicméně hluční sousedé, kapající odpad, na pláži hrající hudba a šílené vedro nám nedovolili spát. 

Ráno jsme se rozhodly, že tohle opravdu není místo, kde chceme strávit dalších 5 nocí a odjely jsme. Vrátily jsme se do města Tagbiliran, kde jsme našly cenově přijatelný hotel. Vybraly jsme peníze z bankomatu, což byla zase záležitost na půl hodiny. Hledaly jsme bankomat banky BDO, kde nám často neúčtovali poplatek za výběr zahraniční kartou. BDO je ale celkem oblíbená i u místních, takže jsme stály frontu. Ve frontě na jeden bankomat čekalo 14 lidí (i s námi). Kromě toho jsou všechny bankomaty, supermarkety, nákupní centra apod. hlídány muži se samopaly.

Žena, která byla zrovna u bankomatu, vybírala strašně dlouho a několikrát poměrně dost velké množství bankovek. Vůbec jí nevadilo, že za ní čeká plno lidí v nepředstavitelném horku. Ze srandy jsme si říkaly, aby tam po jejím nájezdu nějaké peníze vůbec zbyly. Ukázalo se, že to až taková sranda nebyla. Když žena odešla od bankomatu, další zákazník zjistil, že došly peníze. Musely jsme tedy najít jiný bankomat, kde už naštěstí taková fronta nebyla a dokonce nám i vydal peníze. Napoprvé.

Po obědě jsme se nechaly odvézt tricyklem do nového hotelu. Cestou nám stihl nabídnout ještě výlet na další den. Nechtěly jsme mu nic slíbit, i když nabídka vypadala dobře, tak nám dal své číslo, ať zavoláme, když budeme chtít. Hotel, i přesto, že měl horší hodnocení než ten předchozí, vypadal dobře. 

Pokoj, který jsme dostaly přidělený, je poměrně čistý, má klimatizaci a personál je velmi příjemný. Někteří sice mají problém s angličtinou, ale nakonec se vždy nějak domluvíme. Janča, která byla nemocná, už byla ráda, že jsme došly do pokoje a za chvilku i usnula. Zuzka si mezitím trošku přešila nové plavky, které jsme si každá koupily za 35 Kč kus. K večeru jsme vyrazily najít supermarket. Vůbec jsme nevěděly, kam jít, a to jsme byly zatím v největším městě na Filipínách (kde mají dokonce i semafory a rovnou i s odpočtem). 

Chtěly jsme to udělat jako vždy – uvidíme a případně se zeptáme J. Na Boholu to ale začalo vypadat jako problém. Většina lidí, na které jsme narazily, nerozuměla (nebo dělala, že nerozumí?). Po slově supermarket následoval akorát vyděšený pohled, co to po nich ksakru chceme. No nakonec jsme se nějak dopátraly a našly jsme. Měly tam dokonce i čaj. Ačkoliv se to nezdá, na Filipínách je docela problém sehnat sáček čaje.

Další den jsme akorát vypraly část oblečení, ozdobily jím chodby hotelu a zbytek dne strávily odpočinkem. Janča se ve volných chvílích kurýrovala místním kloktadlem. Rozhodly jsme se, že na druhý den využijeme nabídky od našeho řidiče, takže jsme nabíraly síly na celodenní výlet.