Vzhůru do Vietnamu!

Čas na Filipínách se nám pomalu, ale jistě krátí. Nemůžeme uvěřit, že jsme tady už skoro měsíc. Před námi je přejezd lodí na ostrov Cebu, z kama nám následující den letí letadlo do Vietnamu (s přestupem v Manile).

Lodní společnosti, které tyto trasy pravidelně jezdí, jsme už znaly. Když jsme tedy uviděly jejich loga v nákupním středisku, omrkly jsme si ceny a hlavně časy odjezdů, abychom věděly, kdy lodě skutečně odplouvají. Na internetu najdete několik různých časových údajů, ale jsou často tak protichůdné, že můžete jen hádat, kdy loď opravdu vyráží. Plavba trvá asi dvě hodiny, takže jsme se rozhodly jet v 11:40, ať se stihneme ještě po městě Cebu podívat. 

Poslední snídaně v našem hotelu na Boholu byla vajíčka, tak jako celý týden. Už věděly, jak je máme nejradši, takže objednávka proběhla rychle: "Hello Madam, egg omelete with cheese like yesterday?“ .."Yes please". K posledním vajíčkům jsme dostaly každá svůj "bread". Bread v boholském podání je něco jako veka střední velikosti, ohřátá v troubě, takže okraje jsou pěkně křupavé. Mňamka. A protože vajíček bylo málo a veky ještě hodně zbylo, rozhodly jsme se dát si pár kousků na sladký způsob. Nechaly jsme si přinést cukr a sušenou smetanu a šly na to. Zuzce se ten cukr nějak nezdál, no ale naložila ho na veku, kousla si a...byla to sůl! Janča měla o pár sekund stejnou příhodu se smetanou, která rozhodně smetana nebyla, asi bílý pepř :-D. Někdo nám tu snídani zřejmě nepřál..přiznejte se, kdo z vás to byl?:). Vyměnily jsme ingredience za ty správné a nakonec si pochutnaly.

Přecpané jsme šly ještě na chvíli zalehnout do postelí, psychicky se připravit na velké balení. Za těch pár dní strávených v jednom a tom stejném pokoji, jsme stihly naše batohy celé rozkramařit.

Rozloučily jsme se s hotelem, kde jsme strávily 5 nocí a vyrazily tricyklem do přístavu. Některé společnosti chtějí, abyste byli v přístavu už hodinu před odjezdem, takže jsme dorazily na místo odplutí s předstihem. K našemu překvapení se na nás v přístavu hned vrhly prodejci jízdenek s různými nabídkami. Nakonec vyhrála úplně jiná společnost, než jsme plánovaly. Byla levnější a ještě k tomu s dřívějším odjezdem, což se nám hodilo. Jelikož nám při poslední cestě lodí byla strašná zima, zvolily jsme variantu sezení ve venkovní části bez klimatizace. A byla to dobrá volba. Byly jsme pod střechou a díky rychlosti jízdy nás ovíval příjemný větřík. 

Cesta rychle utekla a skoro na minutu přesně jsme dorazily do přístavu v Cebu. Vystoupily jsme a začaly se poohlížet po nějakém tricyklu, který by nás odvezl do hotelu, ale marně. Ptaly jsme se místních, kde můžeme chytnout dopravní prostředek typu tricykl nebo jeepney, ale tady už jsme ve velkoměstě, doprava tu funguje trošku jinak. Nakonec jsme stály v hloučku asi 6 lidí, kteří se nám snažili pomoct zjistit, kde přesně se náš hotel nachází a jak se k němu dostaneme. Nikdo to ale nevěděl. Jeden Filipínec kvůli nám dokonce začal zastavovat taxíky, které kolem nás projížděli. Po chvíli nám jednoho našel a tak jsme naložily batohy do kufru. Nejdříve se nám představa, že pojedeme taxíkem, úplně nelíbila. Je to přece jen nejdražší možná doprava, ale moc na výběr jsme opravdu neměly. Naštěstí nám jedna paní poradila na co si dát pozor: Musíme se ujistit, že řidič zapnul taxametr.

Přístav Cebu

Jakmile jsme se rozjely, ptaly jsme se řidiče, kolik nás cesta k hotelu bude stát. Řekl 150 pesos, což se nám zdálo dost, takže další naše otázka zněla, zda zapnul taxametr. Samozřejmě že ne! Okamžitě jsme ho požádaly o zapnutí. A ejhle najednou mluví o zcela jiné ceně okolo 80 pesos. Asi se předtím spletl :). Taxametr ukazoval u našeho hotelu krásných 72. Nenechaly jsme mu ani peso navíc a šly se ubytovat.

Pokoj jsme měly ve čtvrtém patře bez výtahu. Trošku nám ty schody daly zabrat, protože jsme byly po celém dnu unavené. Anebo protože jsme ztratily fyzičku, jelikož nic neděláme?:) Obě jsme zvyklé poměrně dost sportovat, takže pravidelný pohyb nám tu chybí. Budeme ho muset do našeho cestování nějakým způsobem zakomponovat. Ale zpátky k pokoji, který za ten výšlap i stál. Dvě velké postele a teplá voda, kterou jsme na Filipínách potkaly jen zřídka. Odhodily jsme těžké krosny, sbalily vodu a peníze do batůžku a vyrazily na obhlídku města Cebu. Recepční nám ještě dala vizitku s mapkou a zakroužkovala nám, kde se dá dobře najíst. 

Ten den bylo opravdu pořádně horko. Zrovna když se nám to úplně nehodilo. Pláž byla daleko a čekal nás den v rušných ulicích velkoměsta. Přišly jsme k doporučené restauraci skoro s jazyky na krku. Brána zamčená, uvnitř nikdo. Ještě jsme se zkusily zeptat místního, co postával u restaurace, ale ortel nám byl už předem jasný. Je zavřeno. Otevírá se prý až v pět. Vzhledem k tomu, že byly dvě hodiny odpoledne, vyrazily jsme zvesela k dalšímu kroužku na mapě. 

Velmi rychle nám došlo, že už nejsme na Filipínách, jak je známe. Všude vysoké budovy, několika proudové silnice a ruch všude kolem. Přejít silnici byl nadlidský výkon, někde prostě přechody pro chodce nejsou. Takže jsme si vyzkoušely kličkování mezi auty, které se nám později v Hanoji bude hodit. Naštěstí jsme přechod čtyř proudové silnice přežily bez újmy a dorazily k pizzerii. Z venku i zevnitř vypadala fajn, až na ty velkoměstské ceny. Ještě jsme zjišťovaly velikost pizz, protože poslední pizza, co jsme měly, byla jak pro vrabce. Vypadala průměrově skoro jak u nás, tak jsme si objednaly dvě sýrové.

Rušné ulice Cebu

Sedly jsme si schválně pod klimatizaci, abychom se ochladily, ale chládek pořád nepřicházel. No jasně, klimatizace je vypojená z elektřiny. Zuzka na nic nečekala a rozhodla se zapojit to do elektriky, což se záhy ukázalo jako velká chyba. Jakmile se klimatizace rozjela, vyfoukla stovky, ne-li tisíce mravenců! Stůl, židle, naše batohy, telefony i Zuzka byly kompletně od mravenců!. Janča klimatizaci pohotově vypla a začalo rychlé obírání Zuzky. Měla mravence úplně všude! Hlavně ve vlasech se jim líbilo. Zřejmě se klimatizace hodně dlouho nepoužívala a mravenci si tam udělali hnízdo. Všechny naše věci jsme teda očistily a přemístily se k jinému stolu. Ještě, že jsme neměly v tu chvíli na stole jídlo, to by bylo škody!:). 

Osudová šnůra od klimatizace

Pizza byla fajn, žádný extra zázrak, a my vyrazily dál na cestu. Nevěděly jsme, kam jdeme, ale potřebovaly jsme vybrat ještě nějaké peníze a taky by nám bodla zmrzlina nebo ledové kafe. Měly jsme štěstí, bankomat, kde se za výběr neplatí, byl nedaleko a o pár metrů dál to vypadalo na velký obchoďák. Nakonec nebyl velký. Byl přímo obrovský. Spokojeně v chládku jsme si prošly pár pater obchodního centra, zatímco jsme sledovaly, kde mají nejlevnější kafe. Dovnitř jednotlivých obchůdků nemělo smysl chodit, ceny byly snad vyšší jak u nás. Po kafíčku a výborné "zmrzkosušence" jsme skočily nakoupit ještě něco na naši předposlední večeři na Filipínách a zpátky do hotelu se svezly taxíkem. Samozřejmě scéna s cenou za taxi se opakovala. Zkusil na nás sto padesát, a když jsme požadovaly zapnutí taxametru, už z něj lezlo "maybe seventy, eighty". 

Zmrzlina se sušenkou uvnitř

Na recepci jsme si ještě večer nahlásily, co chceme další den ráno na snídani. Konečně jsme měly na výběr i z něčeho jiného než z vajíček. Janča celý měsíc toužila po pečivu s marmeládou a Zuzka po palačinkách. Obě naše přání byly vyslyšeny!:). Ze snídaně jsme odcházely spokojené a pěkně najezené. Dokonce až tak, že jsme po snídani opět usnuly. No jo, nemáme se vůbec špatně :). Ještě, že jsme si ale natáhly budíky, check out byl ve 12:00 a i tak jsem o pár minut meškaly. Naštěstí recepční byla hodná a ještě se nás sama od sebe ptala, jestli chceme zavolat taxi. Do pěti minut stálo auto před hotelem, tak jak slíbila. Nasedly jsme a pan řidič se zeptal, kam to bude…na letiště. Poslední naše jízda filipínskými ulicemi byla už s od začátku zapnutým taxametrem. 

Palačinky

Zbývaly nám necelé 4 hodiny do odletu, takže jsme si sedly do letištní restaurace a daly si něco malého na oběd, po tak vydatné snídani jsme nebyly úplně hladové. 

Co nás ale trápilo, byl letištní poplatek, který je v Cebu běžný. Za mezinárodní let se platí zhruba 350 korun na osobu. Nás ale čekal let domácí, do Manily, to by mělo stát méně. Peníze jsme případně přichystané měly, ale chtěly jsme mít jistotu, kolik nám vlastně na poslední večeři na Filipínách zbude. Janča se vyrazila zeptat místních kontrolorů. Po chvíli se vrátila s úsměvem ve tváři, poplatek se neplatí. Hurá, zaradovaly jsme se, můžeme se večer v Manile rozšoupnout. 

Docela rychle to na letišti uteklo a my už si kráčíme navlečené a ověšené k odbavovací bráně. Už jsme prošly tolikrát, že nervozita, která nás dřív sužovala několik hodin před odletem, se nedostavuje. Dokonce jsme si říkaly, že jsou ta naše zavazadla až podezřele lehká, takže to půjde hladce. Tentokrát se ale nervozita evidentně objevit měla. 

U přepážky jsme ukázaly naši rezervaci a pasy. Padla otázka jako vždy, jestli máme nějaká zavazadla na odbavení. Po naší odpovědi ne, přišlo na řadu vážení batohů, které si Zuzka předtím přála. Tipovala to tak na 8 a půl kilo, víc ne, protože jí batoh přišel hodně lehký. To samé i Jančin. Prošly jsme i s těžšími zavazadly, takže jedno nebo dvě kila nemůžou přece vadit. První šla na řadu Janča, hodila náklad na váhu a na obrazovce se objevilo rovných deset kilo. Podívaly jsme se na sebe s nechápavými výrazy. To je divné. Pod Zuzčiným batohem se váha prohnula ještě víc, ukazovala něco málo přes jedenáct kilo. Nevěřily jsme vlastním očím. V Praze na letišti naše kompletní batohy vážily stejně, ale teď přece prošly naší vyndávací procedurou. Nemáme v nich počítač, nabíječky, powerbanky, mikiny ani tekutiny. Vůbec se nám to nezdálo. Ale nedalo se nic dělat. Váhový limit je sedm kilo a ten jsme obě razantně překročily. 

Zkusily jsme ale ještě trošku strategicky nadhodit "but we are skinny" a beznadějně a nechápavě jsme u přepážky postávaly. Zřejmě to zafungovalo. Pracovnice za přepážkou se nás zželelo, podala nám letenky, a řekla ať projdeme rychle, teď u další kontroly zavazadel nikdo není. Poděkovaly jsme a s velkou úlevou a úsměvem procházely chodbou..když v tom nás zastavila Filipínka, které se naše batohy nelíbily. Půjdeme krosny ještě jednou převážit, nezdá se jí to. Neušly jsme ani třicet metrů a už jsme znovu stály u odbavovacího okénka a vážily zavazadla. Bohužel se nestal zázrak, naše krosny nebyly lehčí. Dohromady máme 21 kilo. Na tuto důkladnou a pedantskou kontrolorku naše oči neplatily a neoblomně nám několikrát opakovala, že musíme alespoň jedno zavazadlo odbavit. Samozřejmě za poplatek. Došoupaly jsme se teda odbavit Zuzčin batoh. Vytahala si potřebné věci do letadla, zabalila batoh do pláštěnky, ať je aspoň trošku zakrytý a hodila na odbavovací pás. Slečna nám pak ještě mile sdělila, že odbavené zavazadlo může mít až 15 kilo, takže máme ještě 4 kila k dobru, můžeme tam něco přihodit. Ne, děkujeme, nechceme! Chceme si vzít oba batohy s sebou! Celá sranda nás stála necelých 400 korun. Nebyla to samozřejmě taková hrůza, ale to už se večer v Manile tak nerozšoupneme. Let probíhal v poklidu, dokonce jsme odlétali relativně na čas.

Na Manilském letišti (námi nejčastěji navštěvovaném) jsme už věděly, kde přesně co najít. Spočítaly jsme všechna naše pesa a vyšlo nám to na obstojnou večeři. Za poslední drobné jsme koupily krém, který už nám došel a kokina, ať máme dost energie na noční let. Naposledy jsme se podívaly na Filipíny z okna letadla a za pár hodin, jak vystoupíme v Hanoji, už budeme mít jen o 6 hodin víc než vy! :)