Kuala Lumpur a Bali

Na Malajsii jsme měly jen 4 dny a tak jsme se je rozhodly strávit v Kuala Lumpur, nemá moc smysl někam předjíždět a navíc je tu toho dost k vidění.

Hned další ráno jsme vyrazily na Batu Caves. Jeskyně a před ní stojící obrovský budha jsou velmi navštěvovanou památkou. Že ale bude vlak tak plný až na konečnou (zastávka u Batu Caves) jsme nečekaly. S hromadou lidí jsme se hrnuly ven z metra, do schodů i do jeskyní. Naštěstí je jeskyně obrovská, tam se davy rozprostřely a my si to mohly patřičně užít. Před vstupem jsme na sebe ještě hodily dlouhé kalhoty, jinak by nás dovnitř nepustili. Batu Caves jsou známé taky opicemi, která tam žijí. Všude pobíhají a snaží se vyloudit na turistech kousek něčeho k jídlu.

Batu Caves

Návštěva Petronas Twin Towers, snad nejznámějšího objektu v Kuala, nesměla chybět, obešly jsme ho kolem dokola a nafotily snad ze všech stran. Nahoru jsme se bohužel nedostaly, lístek je hodně drahý a navíc je nutno ho rezervovat dopředu, bývá tam velký nával. Druhá největší věž s výhledem na celé město KL Tower nebyla daleko a tak jsme to k ní vzaly procházkou. Byla ale taky pěkně drahá, takže jsme ji omrkly jen zespodu a podívaly se v kino sále na konstruktážní video, jak celou věž stihly postavit jen za 4 měsíce. Pak už se blížila klasická pršící hodinka a tak byl čas vyrazit zpět do hostelu. Zase jsme to nestihly úplně včas a trošku zmokly :).

Petronas Twin Towers

Petronas Twin Towers

Park před Petronas Twin Towers

KL Tower

Další den ráno jsme vyrazily do parku, který je nedaleko. Měly jsme na park sice celé dopoledne, ale je tak obrovský, že jsme stihly navštívit jen několik zajímavostí jako například jelení park, kde byl pouze jeden jelen. Schválně, kdo z vás najde na fotce níže jelena?:)

Fotka s jelenem

Odpoledne měla Zuzka sraz s kamarády z Malajsie, kteří v Kuala Lumpur žijí, a Janča vyrazila do nákupního centra. Zuzka se podívala do místního marketu a taky ochutnala pravé indické jídlo. Nechyběla ani sladká placka s ořechy, což je místní specialita. Bylo to vynikající.

Pak už nás čekalo zase balení a přejezd na letiště, odkud nám to letí do Indonésie, konkrétně na Bali. Na letišti jsme se připojily na wi-fi a s hrůzou zjistily, že nám zrušily ubytování, protože jsme na místo nedorazily včas. My si ale právě tento hotel vybraly zejména kvůli tomu, že byl možný pozdní check-in. Také jsme do hotelu psali mail, aby věděli, kdy přesně dorazíme. Evidentně to ale nebrali v potaz a náš pokoj dali někomu jinému. Vůbec se nám to nelíbilo a tak jsme do ubytování zavolali. Recepční nám po telefonu opakovala jen to, co jsme se dočetly z jejího mailu. Nicméně nám nabídla variantu ubytovat se na první noc u nich v nějakém malém pokojíčku za nižší cenu a další den už bude volný náš původní pokoj. Souhlasily jsme, jednu noc zvládneme a ještě něco málo ušetříme. Také nám nabídla odvoz z letiště (samozřejmě za poplatek), takže jsme nakonec sfoukly dvě mouchy jednou ranou. Napsaly jsme jim ještě číslo letu a jméno, abychom se na letišti rychle našli.

Letecká společnost Malindo Air nás velmi mile překvapila. Dostaly jsme deky a polštáře, navíc v sedadlech byla zabudovaná obrazovka, takže jsme si cestu zpříjemnily koukáním na filmy nebo hraním her a také jsme dostaly teplé jídlo. Tříhodinový let utekl jak nic.

Po příletu na balijské letiště to byla sranda. V příletové hale čekalo několik desítek Balijců s cedulkami svých klientů, na které čekali. Když jsme kolem nich procházely, natahovaly ruce s nápisy a povolávaly na nás, zda nepatříme právě jim. Šly jsme několikrát tam i zpět, ale naše jména nebo název hotelu jsme bohužel nikde neviděly. Chvíli jsme tam čekaly, mezitím vybraly peníze…ale pořád nic, a tak jsme vyrazily ven.

Jakmile jsme vylezly z budovy, hned jsme uviděly cedulku s naším jménem. Nasadili nás do auta a do 40 minut jsme byly v hostelu.

Recepční nám nejprve ukázala jeden pokoj úplně nahoře na takové jakoby terase. Bylo to tam strašidelné a navíc postel maximálně pro jednoho člověka, jestli vůbec. Pak nás zavedla úplně dolů, kde to vypadalo, že někdo normálně bydlí. V poličkách byly osobní věci, skříně byly plné apod. Tady byla ale postel obrovská a navíc i klima, takže jsme neváhaly a vzaly pokoj číslo dvě. Jak se nakonec ukázalo, zřejmě v tomto pokoji přebývá právě recepční, jelikož jakmile nás ubytovala, vzala si peřinu s polštářem a odcházela pryč. Už byla noc a tak jsme taky zalehly.

Další ráno jsme čekaly, než se náš objednaný pokoj uvolní. Jak jsme se dovtípily, opravdu prodaly náš pokoj na tu jednu noc za dráž jiné turistce. Darebáci. Trošku nás mrzí, že jsme pokoj pořádně nevyfotily, jelikož tento hotel má údajně 5 hvězdiček. Balijské měřítko je holt dost jiné, každopádně můžeme říct, že si nedovedeme představit, jak by vypadal hotel s jednou hvězdou. V takovém bychom bydlet vážně nechtěly. Snídaně, kterou jsme měly v ceně, byla také velmi zajímavá. Na stole ležel balík toustového chleba a čokoládový topping.

Na Bali nám to celkově moc nevyšlo, Zuzka dostala zánět do obou uší, takže se nemohla pořádně koupat, Janču zase pokousaly štěnice, na které dostala alergii. Tím pádem jsme spoustu času jen proležely na pokoji.

Na balijskou pláž jsme se ale zašly podívat, bydlely jsme nedaleko. Pláž měla tmavý písek, jako většina pláži tady a i když jsme o velkých vlnách věděly, překvapilo nás, jak jsou obrovské a jakou mají sílu. Díky vlnám byl ve vodě nespočet surfařů a tak jsme z lehátek pozorovaly, jak jim to jde. Samozřejmě jsme se taky okoupaly, Zuzka jenom po pás a se špuntama v uších, Janča naopak skákala do vln, co to jen šlo.

První dny na Bali byly koupací a pak jsme se přesunuly do středu ostrova do města Ubud. Ubytovaly jsme se v hostelu, který má pokoje schované v zahradách, prostředí bylo moc příjemné.

Trošku nás zarazila a zároveň pobavila cedule viz. níže:). Zajímalo by nás, jak by to jako kontrolovaly, no ale raději jsme neriskovaly a respektovaly to, co kdyby přece jen... :).

V Ubudu jsme jako první zavítaly do Monkey Forestu. Opice byly všude. Už před vstupem do lesa nás vítaly značky, ať si na ně dáváme pozor, a nechyběly ani cedule, jak se k opicím chovat. Raději jsme si schovaly všechny věci do batohu, jelikož jsme byly svědky toho, jak jedna opice strhla turistce igelitku plnou jídla.

 

Les byl nádherný, vedly skrz něj uličky a na každém kroku byly opice. Měly jsme z nich docela respekt a pohybovaly se kolem nich opatrně. Slečna před námi si vytáhla láhev s vodou a než se stihla napít, opice po ní skočila a láhev ji strhla. Po chvíli dokonce skočila opice i na Janču, no nebyla to žádná sranda, některé opice byly pěkně veliké a vypadaly nebezpečně.

Opice kradly, co se dalo, i z kapsy jedna vytáhla turistovi mapku areálu a začala si s ní hrát. Nicméně les byl nádherný a opic jsme si užily až až.

Vodopád, na který jsme měly narazit po cestě z opičího lesa, jsme sice nenašly, za to jsme objevily cestičku k rýžovým terasám. Procházka to byla dlouhá, vedla po hřebenech kopců, výhled byl úchvatný. Pod nimi byla přátelská kavárna a byl by přímo hřích nedát si tady kafe a vychutnat si tu balijskou atmosféru.

Poslední dny před odjezdem z Bali se naše zdravotní stavy jakž takž zlepšily a my mohly konečně vyrazit k dalším památkám. Balijské ulice jsou velmi úzké a frekventované, řídit motorku jsme si netroufly. U hlavní silnice, která byla od našeho ubytování nedaleko, postává spousta taxikářů, takže jsme šly do ulic vyjednávat. První dva se nechytli, ale třetího se nám podařilo docela dobře usmlouvat. 

První zastávka měly být rozlehlé rýžové terasy. Po cestě k nim nám náš řidič navrhl ještě jedno super místo k vidění - farma s kávovými plantážemi. Nic navíc nám účtovat nechtěl, takže jsme byly pro. Na podobné farmě jsme byly ve Vietnamu a tak jsme byly zvědavé, jestli se dozvíme něco nového.

U vchodu se nás ujal průvodce a hned nám začal vysvětlovat celý proces zpracování kávy. Ukázal nám kávovníky, Luwaka v kleci, který kávová zrna jí a pak kadí a následně proces čištění a pražení kávy. Na konci nás čekala ochutnávka zdarma. Dostaly jsme 16 skleniček, v polovině z nich byly ochucené čaje v druhé polovině ochucené kávy. Kávičky byla dobré, ale velmi mile nás překvapila chuť čajů, které byly fakt vynikající. Ještě musíme zmínit prostředí, kde se vše odehrávalo. Na fotce můžete vidět stromový domek, kde probíhaly ochutnávky, z celého areálu byl parádní výhled do okolních lesů.,.no prostě nádhera.

Pak už jsme vyrazily na rýžové terasy. Byly opravdu rozlehlé proti těm, co jsme viděly pár dní zpět. Proto tu bylo také hodně turistů. Ulice, ze které byl na terasy kouzelný výhled, byla plná stánků, které prodávaly všemožné suvenýry a snažily se nám prodat vše, co jen šlo. Do údolí jsme scházely po úzkých chodníčkách, které vedly zleva doprava celou strání, takže jsme měly možnost vidět rýžová pole ze všech stran. 

 

V údolí nás zastavila Balijka, která po nás chtěla „donation“ jinak nás dál nepustí. Na stolečku v budce měla postavenou dózu, kam lidé vhazují peníze, aby mohli projít dál k terasám. Mince, které jsme jí dávaly, jí ale nestačily, chtěla víc. Moc se nám to nelíbilo, ale nakonec jsme tedy „darovaly“ nějakou tu bankovku a pokračovaly dál. To jsme ale nečekaly, že ani ne o 50 metrů dál bude jiná chaloupka, kde chtějí další „donation“! To už jsme odmítly platit a spokojily se s výhledem, který byl i tak parádní. Po výšlapu zpět k hlavní silnici nám vyhládlo a podařilo se nám najít restauraci s vyhlídkou přímo do polí. Jaký jsme měly výhled, můžete vidět na fotce.

Budka, kde se vybíralo za vstup

Po obědě jsme šly najít našeho řidiče a vyrazily do posvátného hinduistického balijského vodního komplexu Pura Tirta Empul. Před vstupem do objektu pro nás byly připraveny šátky, které jsme si uvázaly kolem pasu, abychom měly zakrytou spodní část těla. To se týkalo i mužů. Po procházce v komplexu, jsme se dočkaly dalšího úboru, tentokrát koupacího. V chrámu se nachází svaté prameny, které slouží k očistě celého těla, a tak jsme si „plavky“ oblékly a vyrazily se kompletně očistit do studených pramenů.

Poslední večer se nám konečně podařilo být u balijského ceremoniálu. Ulicemi procházel průvod a my byly u toho. Hezké zakončení naší návštěvy na Bali. Zítra už odjíždíme na malé ostrůvky Gili Islands. A jak jsme si na nich užívaly? To se dozvíte v příštím článku...:)

Thajský ostrov Koh Samui a hurá do Malajsie!

Po Chiang Mai nás čekala poslední thajská destinace, ostrov Koh Samui. Letěly jsme se společností Air Asia, která nedávno začala pečlivě kontrolovat hmotnost zavazadel. I přestože jsme poslaly balík s věcmi domů, pod 7 kilo se naše krosny nedostaly. Vymyslely jsme to ale fikaně, koupily jsme si letenky každá zvlášť. Jedna vyprázdní krosnu a půjde se checknout, druhá mezitím hlídá věci. Nakonec všechny naše přípravy byly zbytečné, nikdo nám zavazadla nevážil!:).

Ten den byl poněkud náročný, strávily jsme na cestě deset hodin. O půl 11 dopoledne jsme opouštěly hostel v Chiang Mai a na ostrově Koh Samui jsme se do našeho bungalovu dostaly až v půl deváté večer. Bydlely jsme přímo na pláži v malé chatičce. Zpovzdálí jsme slyšely šumět moře... ale byla už  tma, takže jak pláž pořádně vypadá, jsme omrkly druhý den ráno.

Vstaly jsme až k obědu (po včerejší náročné cestě jsme si musely pořádně odpočinout), který jsme si daly v restauraci našeho ubytování, výborně vařili. Pak už byla na řadě koupačka. Moře bylo velmi klidné a plytké, jen kdyby bylo trošičku čistější…

"naše" restaurace

výhled z "naší" restaurace

Večer jsme vyrazily do cestovek obhlédnout, jak je to s přepravou do Malajsie do Kuala Lumpur. Jelikož musíme přes hranice, není to úplně jednoduché. Původní plán jet spacím vlakem by znamenal spoustu přesedání a přemisťování se na vlastní pěst, do toho se nám moc nechtělo. Obešly jsme snad všechny cestovky v okruhu pěti kilometrů, ale nenašly nic úplně levného. Nakonec jsme si vše samy zařídily přes internet, cestu máme s jedním přestupem a asi za poloviční cenu. Na pochůzkách nám trošku vyhládlo a tak nás jeden Thajec přemluvil k palačinkám s nutelou. Teda za tu cenu nic moc, byla pěkně malinká. Když jsme mu platily, přišel na nás s tím, že nemá zpátky na vrácení, jestli prý mu necháme zbytek jako dýško! To ani náhodou. Nakonec vyhrabal z kapes nějaké korunky, ale pořád to nebylo dost. Chvilku jsme tam všichni postávali a čekali, co se bude dít. Nedělo se samozřejmě nic, vrátit nám celou částku prostě nehodlal. Tak jsme mu navrhly, ať nám dá na palačinky alespoň banán navíc... naštěstí souhlasil.

Po cestě zpět jsme si ještě koupily naše oblíbené thajské drinky Spy (něco jako Frisco) a večer strávily u moře na pláži. Dny na Koh Samui byly podobné, pláže, odpočinek, opalování se a plánování naší cesty. Sem tam jsme si večer zašly do vedlejšího baru na koktejly.

Poslední den před odjezdem jsme si půjčily motorku a vyrazily objet ostrov. Už v půjčovně nás majitelka strašila a ukazovala nám zranění, která z pádu z motorky má. Všichni tu jezdí jak šílení, a tak si musíme dávat velký pozor, poučovala nás. Motorka nebyla pojištěná, takže jsme byly nuceny podepsat papír, že případné škody uhradíme. Majitelka si ještě pečlivě zakreslila do obrázku, kde všude má motorka "odřeniny" a my si vše musely vyfotit, abychom měly případně důkaz, že jsme to nezpůsobily my. S trochou obav jsme si nasadily helmy a vyrazily. Tentokrát jsme měly silnější motorku než kdy jindy. Odhadly jsme to na stopadesátku :).

Nejprve jsme navštívily několik nazdobených chrámů a velkých posvátných Budhů, pak nás čekaly pláže. V chrámech byly samozřejmě nutné dlouhé rukávy a kalhoty. Kdo neměl, mohl si zadarmo půjčit hábit.

Zuzka v půjčeném hábitu

K první pláži nebylo vůbec lehké se dostat. Navigace nás vždycky dopravila k okraji, ale pod námi byly útesy nebo nesjízdné cesty. Jeden motorkář si všimnul, že bloudíme a zastavil u nás. Věděl, jak se k pláži dopravit a tak jsme naskočily na motorku a následovaly ho. Po pár minutách strávených na neupravených cestách jsme konečně dorazily na místo. Krásný bílý písek a čisté moře, paráda. Moc lidí na pláži nebylo, ale seshora jsme viděly, že je kousek vedle ještě jedna skrytá pláž a tak jsme se tam přes velké kameny vydaly. Byla to něco jako nudapláž a tak jsme se rozhodly nerušit a otočily se na patě.

Protože jsme chtěly vidět úplně všechno, nemohly jsme se tam celý den válet. Okoupaly jsme se, trošku oschnuly a už zase usedaly na motorku směr další vyhlášená pláž. Tu už jsme našly rychle. Byla obrovská a plná lidi. Navíc nás po chvíli vyhodily z lehátek, na které jsme nenápadně ulehly, a tak byl čas vyrazit opět dál. Už nám kručelo v břichách, takže jsme přibrzdily u jedné restaurace. Motorku jsme tam ale nechat nemohly a tak hlídač tlačil motorku přes silnici i se Zuzkou, aby ji tam mohla zaparkovat. Po špagetách, kde nás stál sýr skoro víc jak celé špagety, jsme vyrazily na vodopády. Je jich tu spousta, takže jsme byly natěšené, že se pořádně zchladíme. Po cestě jsme potkaly nehezky vypadající nehodu dvou motorkářů. Jeden ležel uprostřed silnice bez helmy a bez boty, druhý u krajnice. Místní se o ně starali a dali nad ně slunečníky, než přijede sanitka.

K vodopádům vedla dlouhá zatáčkovitá a kopcovitá cestička. Ještě než jsme se k nim dostaly, rozhodly jsme se navštívit skrytou zahradu budhů. Jak již napovídá název, nebylo vůbec lehké ji najít. Po důkladném pátrání jsme našly místo, které by odpovídalo. Všude byly sochy a sousoší skryté mezi zelení. Nebyly jsme si však jisté, jestli je to opravdu ono, nikde žádný nápis, ukazatel ani cedule. Bylo to ale velmi krásné a klidné místo.

Tajná zahrada Budhů

Tajná zahrada Budhů

Tak a teď už ty vodopády:). K prvnímu vedl velmi strmý kopec dolů a musíme říct, že teda nic moc. Koupat se v něm nedalo a vyhlídka, která byla nad vodopádem, pro nás vyhlídkou nebyla. Stromy jim tam trošku povyrostly, a jelikož jsme malinké, nic jsme přes ně neviděly. V dalším vodopádu jsme se už čvachtly. Po kamenech jsme vlezly do laguny s šíleně studenou vodou. Udělaly jsme každá tři tempa a pořádně zchlazené chvíli spočinuly na kamenech. Třetí a poslední vodopád nebyl zadarmo. Stál ale za to. Byl 800 metrů vysoký a měl několik lagun ke koupání. Kolem vodopádu byly natažené lana, takže jste mohly jít opravdu hodně vysoko a pokochat se neskutečny výhledem. Po cestě k tomuto vodopádu jsme měly možnost spatřit slony, kteří čekali, než se na nich přijde nějaký turista svézt. 

Poslední naší zastávkou byly oblíbené kamenné útvary Hin Ta a Hin Yai neboli dědeček a babička. Na fotce níže se můžete podívat, jak kameny vypadají, dědeček je ten tyčící se kámen ve tvaru penisu a babička..tam tady někde je..:)

Druhý den ráno nás čekala ta dlouhá cesta do Kuala Lumpur. Ještě nám zbývala poslední věc na zařízení, domluvit si odvoz na druhou stranu ostrova, z kama nám autobus odjíždí. Vyrazily jsme tedy na druhé kolo obchůzek cestovek. Bohužel jsme opět nepochodily, šílené ceny. Zkusily jsme stopnout taxíka a domluvit se s ním, aby pro nás další ráno přijel. První taxikář chtěl ještě víc, než v cestovkách, ale u druhého se nám zadařilo. Domluvily jsem se s ním, že nás v 8 ráno vyzvedne před naším hostelem. Ještě nás ujišťoval, že mu můžeme věřit, bude tam "for sure". Spokojené, že jsme uzavřely takový bezva obchod, jsme se vracely do chatičky balit.

Druhý den ráno už jsme před osmou stepovaly u krajnice. V 8:05 náš taxikář pořád nikde, ale ještě jsme mu dávaly šanci, mohl se zaseknout v dopravní zácpě. Avšak v 8:13 už nám bylo zcela jasné, že se na nás prostě vykašlal. Musely jsme začít jednat. Jak na potvoru zrovna žádný jiný taxík nebo tuktuk kolem nejel. V cestovní kanceláři, kousek od nás, nám včera nabízeli taxi za nekřesťanskou cenu, ale hrozilo, že nestihneme autobus, takže jsme ho šly objednat. K našemu překvapení bohužel objednat nešlo. Musí se to prý den předem. Majitelka nám ale ukázala na další krám, kde by taxi měli mít. Než jsme k němu ovšem stihly dojít, zrovna odjíždělo s jiným zákazníkem. Byly jsme pěkně v pr....

Pokračovaly jsme pěšky podél silnice a snažily se mávat na vše, co by nás mohlo na autobusové nádraží odvézt. Naše zoufalé počínání spatřila jedna Thajka a snažila se nám pomoct. Říkala, že za 5 minut jede autobus, který je o dost levnější, takže můžeme jet tím. Bylo fajn slyšet, že něco pojede, ale času už nám moc nezbývalo, autobus bude zastavovat všude možně a kdoví, jestli to stihneme. Jinou možnost jsme teď ale neměly, takže jsme s ní čekaly na autobus. Mezitím u nás zastavilo taxi. Svezl by nás, jak jinak, než hodně draze. Nakonec jsme se rozhodly věřit Thajce a nechaly jsme ho odjet. Uteklo dalších deset minut a autobus pořád nikde. Takže když u nás zastavilo další taxi s rozumnou cenou, kývly jsme na to. Nakonec jsme naštěstí náš autobus do Kuala Lumpur stihly.

Na autobusovém nádraží nás posadili do minivanu, který nás přepravil k trajektu. Plavba trvala hodinku a půl a jak jsme se blížily ke břehu, řidič nás zavolal a usedly jsme zpátky do minivanu. Čekala nás pětihodinová cesta do města Hat Yai, kde nám odjíždí večer další autobus přes hranice až do Kuala Lumpur. O půl třetí jsme měli být už na místě v Hat Yai a tak když se blížila druhá hodina, raději jsme zkontrolovaly v aplikaci Maps.me, kde se nacházíme. Byly jsme teprve v polovině cesty!! Zděsilo nás to, protože s takovou taktak stihneme autobus, který nám odjíždí v 7. Nechaly jsme si mezi autobusy raději větší rezervu, ale vypadá to, že možná né dostatečně velkou. Řidič naštěstí šlapal na plyn, takže se zdálo, že s takovým tempem to stále můžeme stihnout. Napjaté jsme byly ale dost. Starosti nám dělalo ještě nevědomí, odkud přesně nám druhý autobus odjíždí. Měly jsme adresu, ale netušily jsme, jak daleko je to od autobusového nádraží v Hat Yai, kam přijedeme minivanem. Před pátou hodinou už jsme začaly jednat a zeptaly jsme se v kolik hodin budeme na místě a zda náhodou neví, kde je místo, z kama nám odjíždí autobus. Trošku anglicky uměla pouze postarší Thajka, která seděla před námi, řidič ani ostatní spolucestující neuměli vůbec. Přetlumočili si to mezi s sebou a rozvinula se diskuze v celém minivanu. Všichni vytahovali telefony a začaly hledat na mapách a volat známým či příbuzným.

Spolucestující googlí o sto šest

Nikdo v našem v minivanu nebyl totiž přímo z Hat Yai, tudíž to tam pořádně nikdo neznal. Pán na předním sedadle započal videohovor s přítelkyní a na papírku jí ukazoval napsanou adresu, děvčata v přední řadě googlily na mapách o sto šest. Nakonec se našim spolucestujícím podařilo zjistit, kde to zhruba je. Navíc nám řidič minivanu nabídl odvoz přímo na místo odjezdu našeho autobusu do Kuala Lumpur. Samozřejmě za nějaký ten peníz. Kývly jsme na to, protože nás tlačil čas a horko těžko bychom se s taxikářem domlouvaly, kam to vlastně potřebujeme. Po půl 6 jsme vysadili všechny cestující na nádraží a my vyrazily dál už jen samy s řidičem. Ten po městě trošku bloudil, nakonec se zeptal na cestu místního a trefili jsme! Poděkovaly jsme, zaplatily, odhodily krosny, dozvěděly se, že nás autobus nabere už 18:20 a tak jsme rychle vyrazily ještě něco pojíst před dlouhou jedenáctihodinovou cestou. 

Autobus do Kuala byl poloprázdný, sedělo nás asi 8 v celém velkém autobuse. Pořád jsme čekaly, kde ještě někoho nabereme, ale nestalo se, takže jsme se mohly pořádně rozvalit. Autobusy byly navíc uzpůsobené na dlouhé cesty, sedadlo se dalo dobře položit a dokonce jsme měly i opěrku na nohy.

Na thajské straně hranic jsme vystoupily, prošly budovou kontroly a zase zpátky nastoupily. To samé se opakovalo na malajské straně. Vše proběhlo hladce a už jsme uháněli dál. V autobuse byla obrovská zima. Trochu jsme to předpokládaly a tak jsme si s sebou dovnitř vzaly mikiny a dlouhé kalhoty. I tak jsme ale prochladly, klima jela ostošest.

Autobus dorazil dřív, takže jsme celé zmrzlé před půl 6 ráno vystoupily v Kuala Lumpur. Vybraly jsme peníze a počkaly, než nám pojede první ranní metro. Do hodiny jsme už stály před našim hostelem a zvonily. Byli hodní, ubytovali nás, i když jsme měly check-in až od 11 hodin. Dostaly jsme dokonce i snídani v podobě toustů s marmeládou. Náš pokoj byl bez oken, hodně hodně nehezky vypadající. Také zásuvky měly blbé zdířky, ani konvertor, který jsme zatím použily všude, tady nepasoval. Poprosily jsme tedy recepčního o nabíječku a ochotně nám ji půjčil. Po snídani za námi přišel s tím, zda se nechceme přestěhovat do jiného pokoje s okny, že je volný. Přestěhovaly jsme se do něj a byly jsme za něj rády jen do té doby, než jsme zjistily, že příšerně zapáchá. Recepční totiž vešel do pokoje a nasprejoval nám to tam vůni na záchod, přes kterou nešel zápach ze začátku cítit. No nedalo se nic dělat, lehly jsme do postelí a do odpoledne spaly, byly jsme fakt vyřízené.

Když jsme vstaly, uvítal nás majitel hostelu Robert. Ukázal nám posezení na střeše, které můžeme kdykoliv využívat. Sedly jsme si tam s kafem a studovaly mapu Kuala, kterou nám dal. Přisedl si k nám a asi hodinku si s námi povídal. Ukázal nám místa, která stojí za to vidět a upozornil nás, že počasí je "crazy" a každý den tu kolem 4 až 5 hodiny odpoledne prší.

Jako první jsme vyrazily na oběd a pak do parku, kde bylo hned první na ráně Národní muzeum, tak jsme se tam skočily podívat. Jak jsme končily prohlídku, začínalo trošičku pršet. Ani jsme se nenadály a už lilo jako z konve. Bylo přesně půl 5 a všude lítaly blesky a hromy, Robert nám nekecal. Seděly jsme u muzea a čekaly, než přestane pršet asi přes hodinu a půl než jsme se rozhodly, že i přes déšť vyrazíme. Nevypadalo totiž, že v blízké budoucnosti přestane. Bydlely jsme deset minut pěšky, takže jsme se trošku proběhly. Déšť ten den neměl v plánu přestat a tak jsme se uložily do postele v našem smrdutém pokoji a odpočívaly. Jak jsme strávili zbytek dní v Kuala a jak jsme se měly na Bali, se můžete těšit už v příštím článku.