Výlet po ostrově Bohol

Další den na Boholu jsme vstaly docela brzy. Řidič byl domluvený na 7:30. Neočekávaly jsme, že bude moc přesný a ještě jsme měly trochu problém se snídaní, ale náš veselý průvodce nás už v 7:25 naháněl od snídaně J. V 7:30 už jsme byly nastoupené a hledaly jsme auto, kterým měl přijet. No, kdo by mohl tušit, že nepojedeme autem, když nás lákal touto reklamou.

 

Každopádně přijel svým tricyklem. Představa celodenního výletu v polorozpadajícím se tricyklu nás nemile překvapila. Ale naše představa byla ještě slabý odvar toho, když to začalo. Kodrcající tricykl se s křikem rozjel. Nebylo slyšet vlastního slova, bylo horko a všude kolem nás byl v dopravní špičce neuvěřitelně znečištěný vzduch. Tricykly mají místo dveří jen díru. Trochu luxusnější mají i závěs, ale to nebyl náš případ, takže jsme to všecko měly z první ruky. Mikiny v batohu, které jsme měly připravené do klimatizovaného auta, jsme mohly klidně nechat doma. No nic, po pár minutách jízdy jsme se na sebe podívaly a rozesmály se. Představa celodenního výletu v tomto stroji (mimo jiné i do hor) byla trošku absurdní, ale v Asii je možné všechno J.

Po přibližně hodině strávené v tricyklu s příšerně řvoucím motorem nám řidič zastavil kdesi v lese. Cedule hlásaly Bilar Men-made Forest a Bilar Eco Park. Tak jsme si řekly, že si alespoň na chvilku odpočineme od hluku a vydaly jsme se na prohlídku. Byl tam les (jaký jsme viděly i na farmě), pár motýlů a to bylo tak nějak všechno. Nevěděly jsme, jestli máme něco speciálního hledat, tak jsme jen šly po cestě a rozhlížely se. Nic jsme nenašly, tak jsme udělaly pár fotek a vydaly se zpět za řidičem. 

Pokračovaly jsme cestou do kopce, v nejvíce strmých místech jsme se po vzoru řidiče nákláněly dopředu, aby náš vůz jel lépe. Každopádně po dalších asi 20 minutách jízdy jsme dorazily na známou atrakci – Čokoládové kopce (Chocolate Hills). Výhled byl krásný. Blondies se snažily udělat použitelnou fotku, což se nakonec (snad) podařilo, a za odměnu si daly zmrzlinu. Na výběr byla pouze jedna a to stejná, jakou prodával zmrzlinář i na pláži. Nevadilo nám to, byla moc dobrá. Čokoládové kopce byly nejvzdálenější (a zároveň nejvyšší) bod našeho výletu, tudíž nám řidič otočil tricykl a jeli jsme z kopce, což bylo fajn, protože náš stroj už neřval tolik.

Další zastávkou byla motýlí zahrada. Náš milý průvodce nám ukázal živé housenky, které nám dal i na ruku, a k tomu velmi ochotně udělal fotky. Pokračovaly jsme do oplocené zahrady, kde už volně poletovalo mnoho druhů všemožně zbarvených motýlů.

Brzy jsme dojely do parku s nártouny. Místními nazýváni tarsiers. Nártouni jsou nejmenší opičky s obrovskýma očima. Žijí jen na ostrově Bohol. Filipínci jsou na ně hrdí a po celém ostrově jsme viděly cedule lákající na návštěvu parku, různě velké zmenšeniny tarsierů a všelijaké suvenýry, samozřejmě i řádně oceněny (na místní poměry). Nártouni jsou noční zvířata, takže jsme je zastihly akorát spící. Pár z nich sice otevřelo oči, ale přes den nemůžeme jejich kukadla zahlídnout dokořán otevřené. Ale i tak to byl zážitek. Jsou to roztomilá malinkatá zvířátka s dlouhým ocáskem.

Ještě před obědem nám náš řidič zastavil na zipliningu. Je to celkem populární atrakce. Člověk proletí na laně nad (v našem případě) řekou Lombok. Na stanoviště nás dovezla lanovka, spolu s dalšími 6 odhodlanci. My jsme byly na řadě až jako poslední a tak jsme sledovaly přípravy. Odvážlivec s přilbou na hlavě je zabalen do oblečku, který se pomocí několika ok připevní na lano, po kterém se pak poveze. Když je tělo připraveno, už zbývá jen postavit se na ruce a nechat si zaháknout i nohy. Jedna z dívčin, co byla před námi, to po připoutání noh vzdala. Měly jsme trochu strach, tak nám to na odvaze moc nepřidalo. Když jsme se ale dostaly na řadu, zjistily jsme, že to hůř vypadá z pozice pozorovatele J. Po startu se člověk úplně uvolní, nejede to až tak rychle, jak se zdá, a naskytne se krásný pohled. Vleže, zavěšené na laně, čelem k zemi jsme si plachtily nad řekou. Let trval jenom chvilku, ale rozhodně to stálo za to. 

Připravit!

Podívat se na cestu!

A jede se!

Obohaceny o další super zážitek jsme se nechaly odvést k řece Lombok. Náš řidič nám iniciativně zařídil pořadové číslo, na které nás brzo zavolaly. Chtěly jsme se jen projet po řece, nicméně taková možnost nebyla k dispozici. Musely bychom si dát na lodi i oběd. Nejenom že to bylo docela drahé, ale my s naším výběrem jídel, jsme měly strach, abychom se vůbec najedly. S díky jsme tedy odešly. Kousek jsme popojely tricyklem, daly pokyn řidiči, ať chvilku počká, a vydaly se do miniměstečka hledat něco k jídlu. Nakonec jsme dostaly odvahu vyzkoušet místní burgery – Angels Burger. Prodejna vypadala na první pohled jako zavřená. Ale někdo z místních stojících okolo zavolal na prodavače a za chvilku už se objevil v okýnku a přijímal naši objednávku. Za 28 Kč jsme dostaly jeden + jeden cheeseburger zdarma a housku s míchaným vajíčkem a sýrem. Vypadalo to snad i lépe než jsme očekávaly a chutnalo to až podezřele dobře J. Byly jsme spokojené a opět nasedly do našeho taxíku a pokračovaly už pomalu směrem domů.      

Na cestování pomocí tricyklu už jsme si docela zvykly. Házelo to s námi sice pořád, ale už to nevydávalo takový hluk. V tom se najednou se z ničeho nic spustil pořádný slejvák. Janča seděla na kraji, a skrze díru místo dveří, na ní za chvilku začalo dost pršet. Stihla si v rychlosti natáhnout nepromokavou bundu, ale i tak měla půlku zadku mokrou.

Zase tolik to nevadilo, protože slejvákem jsme projely a za chviličku už zase bylo hrozné vedro. Zastavili jsme u Baclayon Church. Koupily jsme si lístek a vešly dovnitř. No, zrovna ho opravovali, takže jsme viděly sochy vystavené na chodbě, jeden oltář a pak lešení, kde místní s rádiem na plno něco opravovaly. Za 5 minut bylo po prohlídce, tak jsme se vydaly ještě alespoň do přilehlého muzea. V muzeu bylo zakázáno fotit, ale nenašly jsme tam nic zvláštního. Vypadalo to jako úplně obyčejné muzeum, takže o nic moc nepřijdete J.

Poslední zastávka byla rychlá. Jen jsme vyskočily z tricyklu a mrkly na sochy, které mají připomínat podpis smlouvy – pomník Blood Compact. Nebyl tam žádný popisek, takže jediné, co jsme zjistily, bylo, že je to dost staré, protože tam jsou sochy v rytířském brnění.

Pak už jsme si objednaly jen zastavení v supermarketu. Byly jsme unavené, ale chtěly jsme ještě nakoupit nějaké ovoce a jídlo na večeři a následující den. Zuzka se potřebovala vyfotit na vízum do Vietnamu a Janča potřebovala dokoupit medicínu na bolavý krk. Nákupy trvaly (kvůli naší nerozhodnosti a dlouhým frontám) strašně dlouho a to jsme ani nezískaly Zuzky fotku. Náš řidič si už nejspíš myslel, že jsme utekly nějakým zadním vchodem, abychom mu nemusely zaplatit, tak jsme vyfocení odložily na jindy a vydaly se k vozu. Řidič nás přivítal radostným úsměvem, nepřišel o celodenní tržbu. Jen se ujistil, že chceme už do hotelu a rozjely jsme se. Jemu se výletování s námi asi líbilo, protože nám nabízel na druhý den další výlet. My jsme s ním byly nakonec taky docela spokojené, ale nechtěly jsme mu nic slibovat. Takže jsme se s ním rozloučily s tím, že když budeme mít zájem, zase zavoláme.