Thajsko - Bangkok

Tentokrát jsme zvolily aerolinky, se kterými jsme neměly zkušenost. Vlastně ani podle jména jsme je neznaly a tak jsme byly plné očekávání. Nok Air nás mile překvapily už tím, že jsme měly v ceně letenek i 20 kg zavazadlo. Odlétali jsme přesně na minutu, přílet byl také načas a navíc jsme v letadle dostaly i malé občerstvení.

Trošku nás znepokojovaly papíry, které jsme dostaly v letadle na vyplnění. Týkaly se našeho příletu, ale také odletu, který jsme si ještě nenaplánovány. Stává se, že do země můžete vstoupit jen v případě, že máte již zakoupenou letenku (jízdenku) pryč ze země, jako důkaz, že v dané zemi nezůstanete.

Kontrolou jsme ale prošly bez jakéhokoliv problému, samozřejmě jsme měly připravenou báchorku, pro případ nouze. Teď zbývalo klasické duo po příletu. Vybrat peníze a sehnat odvoz do našeho hostelu. Všech šest bankomatů, které jsme se snažily zbavit peněz, mělo nehorázně vysoký poplatek za výběr. Zhruba dvě stě korun. Samozřejmě jsme vyzkoušely všechny, co kdyby náhodou jeden poplatek neměl? Takže si nás jistě dovedete živě představit, vypadaly jsme, jako bychom hrály automaty, sunuly jsme se od jednoho ke druhému. Nedalo se ale nic dělat, bez báthů bychom se nikam nedostaly, a tak jsme v jednom z nich vybraly. 

Teď už byl na řadě jen odvoz domů. Trošku jsme to popletky a zjistily jsme, že jsme přistály na jiném letišti, než jsme si myslely o:). Uber stál majlant, navíc nebyl pořádně k mání nikdo, kdo by nás chtěl odvézt. Trošku jsme se začaly obávat, bylo už totiž po jedenácté večer. Na informacích nám velmi milé Thajky poradily, jak se dostat v tuto hodinu do centra Bangkoku, ale jen když si pospíšíme. O půlnoci přestává jezdit hromadná doprava a letiště je lehce mimo město. Nasedly jsme tedy urychleně do Shuttle busu, který nás přepravil k nejbližší stanici metra. Ve 23:31 jsme stály před vstupem do metra a snažily se rozluštit z těch jejich klikyháků (mají vlastní písmo), co tam píšou. Dočetly jsme se, že poslední metro odjíždí 23:35. Super, máme jen 4 minuty na to zjistit, kam přesně potřebujeme jet, koupit lístky a najít ten správný vlak. Začal nám tedy závod s časem a nezbývalo nic jiného než popoběhnout. Nebyly jsme ale zdaleka jediné, v patách nám byl hlouček dalších turistů. Stihly jsme to tak tak, 23:34 jsme doběhly celé zadýchané na nástupišti, bylo to o fous. Metrem jsme jely až na konečnou (asi 40 minut cesty), takže jsme si stihly odpočinout před dalším oříškem - jak se po půlnoci dostaneme z metra přímo do našeho hostelu.

Metro

Vystoupaly jsme ze stanice a první, co jsme spatřily, byla hromada bezdomovců. Všude možně polehávali a povalovali se. Měly jsme trošku strach, prokličkovaly jsme mezi nimi, jak nejrychleji to šlo. Jen co jsme vyšly na silnici, hned u nás zastavil TukTuk, což je nejběžnější dopravní prostředek v Thajsku. Samozřejmě rádi smlouvají, takže i když jsme nevěděly, jak moc daleko nás hostel je od místa, kde se právě nacházíme, věděly jsme, že reálná cena je tak o polovinu nižší, né-li víc. Podařilo se nám cenu pěkně usmlouvat a vyrazily jsme. Bylo už po půlnoci, všude byla tma, jen my v našem TukTuku jsme hrály všemi barvami. Pokaždé, když řidič přibrzdil, rozsvítily se mu žárovečky.

TukTuk

Nedojely jsme ale daleko a už náš řidič zastavoval u krajnice. Ne, nebyly jsme u našeho hostelu. Zastavil u Thajce, který šel po chodníku, a začal se ho vyptávat, zdali ví, kde to bydlíme. Nějakou dobu jsme tam strávili a všichni jsme hromadně diskutovali, že jsme nejspíš úplně špatně. Asi desetkrát jsme jim ukazovali název i adresu našeho hostelu, Zuzka si stihla zapálit a možná by za tu dobu stihla cigára aj dvě. Než se ti dva dohodli, zjistily jsme si to podle mapy samy. Jeli jsme na úplně opačnou stranu. Snažily jsme se to řidiči i náhodnému chodci vysvětlit, ale úspěšně nás ignorovali. Nakonec samozřejmě dospěli ke stejnému závěru jako my, jsme opravdu na špatném konci. Poděkovaly jsme chodci, náš řidič rozjel Tuktuk a do pár minut jsme byly u hostelu. Sláva. Check-in proběhl rychle a za chvíli jsme už ležely v postelích.

Kolem 11 dopoledne jsme vstaly (byla potřeba to všechno dospat) a vyrazily objevovat Bangkok. Thajsko je úplně jiné než Vietnam, jsme tu sice teprve první den, ale už se nám tu líbí víc jak ve Vietnamu. Například jsme nemohly věřit vlastním očím, když nám auto zastavilo na přechodu a pustilo nás přejít. To se nám snad za celou dobu ve Vietnamu nestalo. Také kuře, které jsme si daly k obědu, bylo k jídlu:). Možná Vietnamu trošku křivdíme, nejspíš jsme jen vždycky byly ve špatný čas na špatném místě.

Všude okolo China Town, kde jsme se zrovna nacházely, nás lákali na masáže nohou. Nešlo to jinak, za takové ceny jsme nemohly odolat. Koupily jsme si kafíčko a zasedly to pohodlných křesel. Masáže prováděly Thajky, všechny měly hezký stejnokroj. Nás ale začaly připravovat Thajci. Přikryli nás ručníky a začali nám mýt nohy. Nejspíš to budou jen umývači nohou, říkaly jsme si. Jakmile nás ale začaly natírat olejem, bylo jasné, že jsou to maséři. Nakonec jsme si nechaly namasírovat i záda, krk, ruce a hlavu.

Jako nové jsme vyrazily k další památkám. Potkaly jsme thajského učitele, který nám chtěl mermomocí pomoct, a tak se nás ptal, kam máme namířeno. Objasnil nám, že námi vybraná atrakce je teď zavřená, protože je dnes svátek. Poradil nám taky s jakými TukTuky nejezdit a jaké jsou korektní ceny. V Thajsku jsou lidé velmi milí a nápomocní.

Natrefily jsme na jednoho moc fajn řidiče, svezl nás k přístavu, kde jsme měly v úmyslu vyrazit na plavbu. Byla ale šíleně drahá. Viděl, že z přístaviště odcházíme z nepořízenou a tak nám nabídl variantu, že nás za dvacku sveze k cestovní kanceláři, kde si můžeme zarezervovat náš výlet do Chang Mai (tam jsme měly namířeno právě po Bangkoku) a pak nás hodí k další památce. To se nám zdálo jako dobrý obchod, smázneme dvě mouchy jednou ranou. V cestovce jsme nakonec nepořídily (o tom až později) a tak nás převezl k chrámu. Vysadil nás a poodjel. Při vchodu do chrámu jsme byly hned zastaveny, vstup bez dlouhých kalhot, byl zakázán a my na sobě měly kraťasy. Tak jsme se vrátily zpět na ulici a hledaly našeho řidiče. Nedostal zaplaceno, takže někde kolem musí byt. Hledaly jsme ho všude možně, ale neúspěšně. Nejspíš očekával, že v chrámu strávíme nějakou dobu a pak nás vyzvedne. Dokonce jsme na něj chvíli čekaly, ale stále nepřijížděl. Nedalo se nic dělat, nemohly jsme na našeho fajn řidiče dál čekat, a vyrazily jsme dál. Sice jsme ušetřily, ale zrovna jemu bychom tu dvacku rády daly.

Blízko byla autobusová zastávka, kde nám paní poradila, že můžeme jet kterýmkoliv autobusem, který přijede, prý tam, kam potřebujeme, jedou všechny. Ovšem když už ani třetí autobus, co přijel, nejel tam, kam jsme chtěly, pochybovaly jsme, jestli si z nás nedělala srandu. Naštěstí ten čtvrtý už byl ten správný "kterýkoliv" autobus a navíc zadarmo, protože je dneska ten svátek. Nicméně měly jsme jít pěšky, byla dopravní zácpa a místo půlhodinové pěší cesty jsme jely autobusem skoro hodinu. Poznávání nového místa je vždy takové. Až kdy v něm strávíte pár dní, víte jakou cestu zvolit a kudy nechodit. Jakmile se ve městě zorientujeme a zjistíme, jak to funguje, odjíždíme jinam:). Bangkocké semafory jsou nastaveny tak, že mají dlouhé intervaly. Na zelenou čekáte několik minut a pak se tvoří kolony. Moc nám to nešlo do hlavy, ale určitě to tak mají nastavené z dobrého důvodu:).

V cestovní kanceláři nás trošku vylekali předraženými jízdenkami do naší další destinace Chang Mai. Je to kvůli svátku Songran - Thajsky nový rok, jehož oslava trvá několik dní v kuse. Všichni se vrací na toto období domů a vlaky a autobusy začínají být vyprodané. Moc jsme jí ale nevěřily, že by ceny až tak rapidně vzrostly. Měly jsme totiž dobře nastudované, kolik by to mělo stát. Proto jsme jejich nabídku nepřijaly. Nicméně trochu nás to nahlodalo a tak jsme se rozhodly začít jednat.

Bydlely jsme kousek od vlakového nádraží, tak jsme tam hned skočily. Jako první nás zarazila hala plná cestujících. Na vlakovém nádraží se totiž nesedí na lavičkách, sedí se především na zemi.

Vlakové nádraží

Jak jsme zjistily, vlaky nezačínají být vyprodané. Ony už kompletně vyprodané jsou. Nejbližší volný termín byl až šestý den po námi zvoleného termínu. Zkusily jsme proto ještě autobusy, ty ale také měly poslední místa, takže se cena téměř zdvojnásobila. Musely jsme proto najít rychle jiné řešení. Kompletně jsme změnily plány a místo do hor pojedeme nejdříve na ostrůvek Koh Chang. To jsme ovšem netušily, že sehnat levný autobus tam, nám zabere skoro celý další den. Ceny byly přemrštěné a tak jsme objížděly autobusová nádraží, abychom zjistily, za jakou cenu by nás svezli právě oni. Nicméně povedlo se nám a už jsme se nemohly dočkat krásných pláží a přírody.

Cesta zpět z autobusového nádraží, kde jsme koupily naše super levné lístky, vedla kolem krásného parku. Rozhodly jsme se, si tam odpočinout a trošku se zrelaxovat. Teda nejdřív jsme musely nadejít tři sta padesáti pruhovou silnici, pak druhou takovou přeběhnout, projít staveništěm, přelézt zábradlí a zeptat se hlídačů, jestli tudy můžeme vejít do parku. Mohly jsme:). (Btw. být ve Vietnamu tak by nás tam určitě nepustili!:)). Park byl obrovský a poskytoval mnoho druhů zábavy. Měl posilovnu, šlapadla anebo jste si mohly půjčit zadarmo kola. Což jsme taky udělaly. Tak se nám to zalíbilo, že jsme celý okruh objely dvakrát. Jak to v parku vypadalo, omrkněte na fotkách.

Posilovna

Poslední celý den v Bangkoku jsme strávily ve městě. Objely jsme konečně ty chrámy, kde jsme musely mít zakryté nohy. Na to už jsme byly připravené, v batůžkách jsme s sebou táhly dlouhé kalhoty. Na co jsme ale připravené nebyly? Že musíme mít zahalené i ramena. Zuzka s sebou svetr měla, ale co s Jančou? Ta si nakonec přes ramena dala igelitovou tašku. A prošlo to! :D Chrámy byly nádherné, všechny byly detailně zdobené. Některé byly zdobené z rozbitých talířků a pak zajímavě k sobě seskládány z různých kousků.

V jednom z nádherných chrámů, byl i obrovský zlatý Buddha. Byl u něj pěkný nával turistů, dokonce se stála fronta na selfíčka s ním. Nakonec se nám podařilo pořídit fotku jak zepředu, tak zezadu.

V dalším z chrámů všichni seděli na koberci a tak jsme se k nim přidali. Několik minut jsme zde strávily, místo mělo uklidňující atmosféru. Protože už nás bolely nohy, Janča si je natáhla před sebe. To ale neměla dělat. V mžiku u nás stál hlídač, ať si urychleně dá nohy pod sebe. 

Do další památky s nádhernou vyhlídkou Golden Mount jsme vtrhly zajímavým způsobem. Na úpatí jsme narazily na podivnou cestičku, která vedla nahoru. Rozhodly jsme se ji prozkoumat. Byla pěkně strmá a plná odpadků. Ovšem vyhnout se placení za vstup a ušetřit nějaké ty báthy, znělo moc dobře, a tak jsme po ní vyrazily až nahoru. Poslední překážkou bylo vysoké zábradlí no a taky nás nesměl nikdo vidět. Počkaly jsme, až nikdo kolem nešel, rychle přelezly zábranu a už jsme byly tam. Výhled byl na celý Bangkok, nádhera. Nakonec jsme zjistily, že vstup na tuto vyhlídku stál jen pár korun :).

A jede se dál, nasedly jsme na TukTuk a vyrazily směr Zoo. Už jsme vám říkaly, jak nás strašně baví se vozit? Nejradši bychom strávily celý den v TukTuku. Ovšem to bychom se asi nedoplatily. Cesta trvala věčnost, jelikož nás zastavili policajti, měl projíždět král. To by byl zážitek vidět thajského krále. Dlouho se ale nic nedělo a nakonec nás nechali projet. Zoo byla předražená, takže jsme do ní nešly, ale...naproti přes silnici měl sídlo právě král. Pokud má teď někam vyrážet, musíme ho vidět. Sedly jsme si na patník naproti sídlu a čekaly. Vojáci za branou se štelovali, nacvičovali různé manipulace se zbraněmi a tak nás tak nechávali v očekávání, co se bude dít. Čekaly jsme tam dobrou půl hodinu a mezitím zmizeli i vojáci. Tady se dneska asi nic dít nebude, vyrazily jsme domů. Zítra nás čeká celodenní cesta na ostrov Koh Chang, takže je na řadě balení a chystání se. A jak jsme se měly na Koh Changu? Na to se můžete těšit v příštím článku.

Saigon

Z Mui Ne jsme měly objednaný autobus do Saigonu, což je naše poslední zastávka před odletem do Thajska. O půl dvanácté jsme byly připravené na recepci našeho hotelu, podle domluvy. O hodinu později jsme však stále čekaly na oné recepci. Už se nám to moc nezdálo, takže jsme se připravovaly zavolat do cestovky, kde je zakopaný pes, zda na nás náhodou nezapomněli. Pár minut na to na recepci vyvolávaly, jestli někdo nejede do Saigonu. Nereagovaly jsme, jelikož jsme měly domluvený autobus na vlastní pěst, ne přes hostel, ve kterém jsme bydlely. Shodou okolností totiž právě odjížděl také autobus spadající pod zmíněný hostel. Po chvíli k nám přiběhla recepční, zda nejedeme do Saigonu. Objasnily jsme jí situaci - ano jedeme, ale jiným autobusem. Ovšem jak se zdálo, tak byl zřejmě připraven právě ten náš. Ale ne před hotelem, nýbrž na hlavní silnici, která byla vzdálená několik stovek metrů. Tak jsme rychle nasadily krosny a šlapaly k silnici. Řidič nevypadal zrovna přívětivě, zřejmě na nás už nějakou dobu čekali. Nicméně kdyby se držel dohody a přijel pro nás až k hostelu, nenastaly by žádné komplikace.

Náš autobus neměl sedačky, ale "postele", byly jsme nadšené, protože před námi byla pětihodinová cesta, kterou jsme díky pohodlným lehátkám skoro celou prospaly. Už jak jsme přijížděly do Saigonu, bylo nám jasné, co nás čeká. Tohle město se od Hanoje, obrovského hektického města, příliš lišit nebude. Zaznamenaly jsme pouze teplotní rozdíl, v Saigonu je o poznání tepleji, dusno nás praštilo do obličeje, jen co jsme vystoupily ven.

Po výstupu z autobusu nás čekala cesta k našemu novému ubytování, tentokrát jsme přes Airbnb zarezervovaly pokoj v domě, ve kterém žije vietnamská rodina. Protože jsme byly blízko ulice, kde jsme měly bydlet, rozhodly jsme se jít pěšky. To jsme ovšem neměly zdání, jak dlouhá ta ulice je a že se nacházíme na jejím opačném konci. Ptaly jsme se několika místních a vzdálenostně se jejich rady rapidně rozcházely. Dozvěděly jsme se, že by to mělo být tak 4 minuty chůze, další nám tvrdily deset kilometrů, poslední rada zněla deset minut pěšky. Nejsrandovnější bylo, když jsme se na cestu zeptaly hloučku postávajících Vietnamců u silnice. Bylo zajímavé sledovat diskuzi v jejich jazyce, když se snažili domluvit se, kam to vlastně míříme. Zvyšovali na sebe hlasy a vypadalo to jako by se hádali. Pak nám ale mile sdělili, že je to asi jeden kilometr pořád rovně. Ve skutečnosti jsme ušly těch kilometrů asi sedm. Není to až taková hrůza, ale s dvanácti kily na zádech v pěkném horku to nebyla žádná sranda. Konečně jsme našly vymodlené číslo dvanáct (číslo popisné bylo dvanáct) a radovaly se, že jsme v cíli...než jsme zjistily, že dvanáctku mají všechny domy v postranní uličce, která byla tak 400 metrů dlouhá a měla několik meziuliček. Každá dvanáctka měla totiž za lomítkem ještě další číslo a písmenko. To jsme sice znaly, ale nikdo nám nebyl schopen poradit, kde přesně to je. Posílali nás z jednoho konce na druhý, motaly jsme se kolem bloku pořád dokola. Vyšly jsme už celé zoufalé na druhé straně uličky ven a rozmýšlely se, co teď uděláme. Na rožku seděl jeden Vietnamec, tak jsme se ho zkusily ještě zeptat, ale moc nadějí jsme tomu už nedávaly. Řekly jsme mu, kam míříme a on nám s potěšením oznámil, že je to jeho dům. Juchuu, zaradovaly jsme se a už jsme ho následovaly k domu. Dům byl opravdu hodně pečlivě schovaný. Stál ovšem za to, byl nezvykle nóbl na vietnamské poměry. Později jsme zjistily, že ho rodina čerstvě koupila, bydlí v něm teprve týden. Shodily jsme ze sebe těžké batohy a začalo nám další bloudění po městě, tentokrát bylo našim cílem jídlo. Nechtěly jsme nic složitého, stačily nám obyčejné nudle nebo rýže s vejcem, což jsou naše nejčastější jídla, která v této krajině jíme. Když jsme se na tyhle pokrmy ptaly v několika restauracích, divně se na nás dívali a kroutili hlavou, že to nemají. Připadaly jsme si jak v jiném světě, tak jsme vůbec ve Vietnamu? Nakonec jsme narazily na stánek s Bahn mi, což je plněná bulka a daly jsme si vaječnou. My ty jejich masa prostě jíst nemůžeme. Byl to šílený půl den, takže jsme unavené padly hned do postelí.

Dům, ve kterém jsme bydlely, měl pět pater, my měly pokojíček v patře čtvrtém. Byl ve stejném stylu jako skoro všechny domy ve Vietnamu - jsou úzké a stavěné do výšky, s kuchyní v přízemí. Anglicky uměla pořádně pouze Lee, majitelka domu, která tu žila se svými rodiči i dětmi. Každý člen rodiny měl svůj vlastní pokoj. Jen babička spávala dole v kuchyni a hlídala :). Všichni byli velmi milí a snažili se s námi komunikovat. Babička dokonce oprášila pár ruských slovíček.

První ráno jsme vstaly a šly dolů do kuchyně posnídat. Pro jistotu jsme si náš pokojíček zamkly, přece jenom jsme v cizím domě a za těch pár měsíců jsme zjistily, že musíme být obezřetné za každé situace. To jsme ale neměly dělat. Po návratu ze snídaně jsme zjistily, že ani jeden klíč do zámku od našeho pokoje nepasuje. Všichni byli v práci nebo ve škole kromě babičky a tak jsme se jí snažily vysvětlit, co se stalo. Zdálo se, že nám i porozuměla, začala se přehrabovat v obrovském svazku klíčů a jeden nám strčila do ruky. Vyběhly jsme opět do čtvrtého patra, abychom zjistily, že tento klíč také není ten správný. Babička si už nevěděla rady, klíč od našeho pokoje prostě nikde nebyl. Co teď? Oblečené do města jsme naštěstí byly, to nejnutnější jako peníze a telefony jsme u sebe také měly. Jediné co, tak Zuzka neměla boty. Naštěstí si Janča nechala včera u vchodu dvoje, takže jedny Zuzce půjčila a tak jsme vyrazily s tím, že odemknutí pokoje vyřešíme večer.

Nedaleko byla zastávka a s pomocí rad několika Vietnamců jsme se usadily do autobusu, který nás stál pouhých 6 korun. A to jsme jely hodně daleko.
Vystoupily jsme na konečné v China town, které je pověstné svými trhy. Památky, které nás zajímaly, byly rozeseté kolem dokola v okruhu pár kilometrů, takže nás čekalo celodenní ťapkání. Když jsme vyrážely k prvnímu stanovišti, oslovily nás dva postarší Vietnamci. Nabízely nám, že nás budou hodinu vozit po památkách na svých vozítkách. Byly to kola, která měla vepředu sedátko, takže se dalo krásně pozorovat okolí. Kdyby začalo pršet, měly připevněnou i stříšku. Nejdříve jsme je odmítly, za hodinu vození nasadili přemrštěnou cenu. Jak jsme se ale daly na odchod, Vietnamec svolil a nakonec nás vozili po okolí za pro nás přijatelnou cenu. Byla to docela zábava. Jančin řidič byl tak maličký (ano, menší než my dvě), že sotva dosáhl na šlapátka kola, Zuzka se bavila, když ho pozorovala. Objely jsme několik chrámů a památek, jeden z řidičů nám k tomu dokonce dělal průvodce a vykládal nám, jak je který chrám starý a chtěl nás u všeho fotit. Soukromý fotograf, proč ne:).

Po více jak hodinové jízdě jsme se rozloučili a my vyrazily k budově pošty, kterou údajně postavil Gustav Eiffel. Nejen, že je to velmi navštěvovaná památka, ale pošta tu stále funguje, takže jsme rovnou obhlídly, kolik by nás stálo poslat balík do ČR. Naše dvanáctikilové krosny naplněné k prasknutí už těžko propašujeme do dalšího letadla bez doplatku a také bychom rády ulevily našim zádům. Ještě než začalo pršet jsme stihly omrknout katedrálu Notre Dame a Independence Palace, kde bydlela dříve hlava státu.

V našem ubytování jsme měly k dispozici kuchyň, takže jsme se rozhodly udělat si naše oblíbené špagety. V kuchyni se sešla celá rodina, která nás u vaření i jezení bedlivě pozorovala. Něco tak pro nás běžného jako špagety se sýrem a kečupem, je pro Vietnamce velkou zajímavostí, většina z nich to nikdy nejedla. Večer jsme strávili povídáním si s vietnamskou rodinou. Občas to dalo zabrat, jelikož anglicky uměli opravdu jen málo. Nejroztomilejší byla dcerka Lee, která nás celý večer poctivě zásobila sladkostmi, spravedlivě je rozdělovala a krmila nás :). Klíč od našeho pokoje se nakonec našel a my se mohly jít pořádně vyspat na další super den.

Dcerka Lee

Zuzčin žaludek už nějakou dobu nezvládal vietnamskou stravu a další ráno se rozhodl stávkovat úplně. Takže jsme se podívaly už do druhé vietnamské nemocnice. Tato byla o poznání lepší a modernější. Byla to soukromá klinika a podle toho taky vypadaly ceny za vyšetření. Zuzka z ní odcházela jak důchodce s taškou plnou prášků :).

Ošetřovna

Strávily jsme v Saigonu 5 dní a za tu dobu jsme toho spoustu viděly. Jeden den jsme si dokonce udělaly celodenní výlet na Mekong Delta, kde jsme se podívaly na oblíbený floating market. Na tomto plovoucím trhu na řece Mekong se dají koupit potraviny opravdu levně. Co daná loďka prodává, má připevněno na stožáru v přední části lodi. Samozřejmě jsme si vybraly opět den, kdy lilo jak z konve, takže jsme trh, který bývá poměrně rušný, úplně nezažily. Pár lodiček jsme ale potkaly.

Navštívily jsme také místní domorodce, kteří se živí právě prodejem svých vlastních potravin a plodin zejména ovoce, zelenina, rýže, ryb a nechybí ani speciality jako žáby.

Mrkly jsme se i na zpracování rýže a dozvěděly se, jakým způsobem vyrábějí sladké karamelky a jiné rýžové sladkosti. Všechno jsme poctivě ochutnaly. Nechyběla ani ochutnávka rýžové pálenky Sake, která má 40 procent alkoholu. Poté jsme přesedly do malých lodiček, nasadily na hlavy typické vietnamské kloboučky a vyrazily na plavbu kanálem. Poslední zastávka byla na ostrově, kde jsme měly možnost poslechnout si tradiční písně zpívané a hrané místními obyvateli ostrova. 

Výlet jsme zakončili obědem, který byl v ceně tour, celá naše skupina byla paf z ryby, která nám celá v kuse ještě se šupinami, přistála na stole. Na poslední půl hodinku jsme dostali rozchod, abychom mohly prozkoumat ostrov. Půjčily jsme si kola a objely pár stavení a domečků, abychom měly představu o tom, jak zde lidé žijí.

Jeden den jsme se vypravily k Zoologické zahradě. Bylo ale pozdě a nové návštěvníky už nepouštěly dovnitř. Přemýšlely jsme, co tedy budeme dělat, když v tom jsme uviděly halu s nápisem Rollerskating, ze které se linula hlasitá hudba. Kdo nás zná, ví, že obě milujeme kolečkové brusle. Plán byl teda jasný. Půjčily jsme si brusle i s ponožkami a hodinu se proháněly po areálu. Hala měla dva okruhy, po kterých se jezdilo, jeden kopcovitý, druhý klasicky ovál. Z fotky toho moc poznat nejde, jelikož uvnitř bylo přítmí a všude blikaly světýlka. Bylo to ale vážně super.

Do Zoo se nám podařilo dostat na druhý den. A dokonce zadarmo, vchod, kterým jsme vešly, nikdo nehlídal. Zoo byla v krásném rozlehlém parku, bylo příjemné utéct z rušných ulic města. Strávily jsme v parku několik hodin. Překvapilo nás ale, že spousta zvířat byla venku mimo klece - daňci, kozy, opice i další. Pár jedinců se vždycky před výběhy našlo a nepřišlo nám, že by to byl původní záměr. Takže jsme okolo klecí s nebezpečnými zvířaty jako krokodýli a lvi chodily obezřetněji :). Díky ne zcela zabezpečeným klecím, se nám dokonce podařilo opičky i nakrmit. Bohužel ty velké se neprotáhly mezi mřížemi a jen smutně koukaly na své kamarády, kteří si  pěkně papkají.

Po důkladném zvážení, jsme se rozhodly opravdu poslat balík s věcmi domů. Sice se trošku plácneme přes kapsu, ale pokud bychom musely odbavovat každá naše zavazadla více jak jednou (a to nás čeká ještě minimálně 8 letů), vyšlo by nás to určitě dráž. Základní cena balíku byla vysoká, ale každé další kilo bylo relativně za hubičku, takže jsme vyrazily na nákupy. Když už, tak už :). Na nakupování jsme si vyhradily pro jistotu celý den. Na trzích v Saigonu jsme se setkaly s opačným problémem než v Hanoji, kde nás nikdo moc nechtěl obsloužit. Tady nás neodbytní Vietnamci nechtěli nechat odejít, dokud si od nich něco nekoupíme. Někteří byli tak drzí, že nás chytali za ruce a tahali za paže, abychom nemohly jít. Nicméně podařilo se nám sehnat vše, na co jsme měly zálusk. Za to, že se nám podařilo tak hezky nakoupit, jsme se odměnily pedikúrou.

Třídění věcí, které pošleme domů, nám zabralo věčnost. Nebyla to lehká rozhodování. A samozřejmě v příštích dnech jsme zjistily, že by se nám nejvíc sešly právě ty věci, které už teď někde plují na moři směrem do Evropy (teda aspoň v to doufáme:)\.

Aby nenastaly nějaké komplikace s posíláním balíku, vše jsme si dopředu zjistily. Nenapadlo nás ale, že nám budou celý balík prohledávat a kontrolovat. Předtím jsme musely vyplnit papíry, kde bylo nutné uvést, co přesně v krabici posíláme, kolik je toho kusů a jakou má daná věc hodnotu. Zkoušely jsme to obejít slovíčkem „suvenýry“, ovšem nepřechytračily jsme je. Musely jsme podrobně rozepisovat jednu věc po druhé. Popravdě, kdybychom tam vypisovaly opravdu všechno, potřebovaly bychom nejmíň tři takové formuláře. Jakmile jsme papír vyplnily, pošťák za přepážkou se nás ptal, jestli máme v balíku nějaké tekutinu nebo jídlo. Byly jsme trošku připosrané, takže jsme mu řekly, že posíláme plechovky s pivem. V balíku nesmí být bohužel žádné tekutiny, takže jsme je musely vyndat. Cigarety a jídlo jsme mu ale zatajily. Proto v nás zatrnulo, když začal balík rozebírat a kontrolovat, zda jsme všechno zapsaly do formuláře. Naštěstí odhalil pouze další drobnost, kterou jsme opomněly do seznamu připsat, a začal balík oblepovat. Uf, až na ty piva nám to vyšlo. Jen tak mimochodem jsme se ho ještě zeptaly, kdy nám balík přijde do ČR. Zvolily jsme totiž dopravu po moři, byla podstatně levnější. Pobavilo nás, když nám řekl, že balík máme očekávat asi tak za 3 měsíce. To budeme pomalu dřív doma my dvě než náš balík…:)

S poloprázdnými krosnami jsme vyrazily na letiště a hurá do Thajska. Jaké byly měly první dny v Bangkoku si můžete přečíst v dalším článku.

Další dobrodružství ve Vietnamu

Cestovatelé po Vietnamu, který má na délku přes 2000 km, mají poměrně hodně možností, jak se přepravovat. Můžou používat lodě, taxíky, klasické i spací vlaky, případně lokální anebo spací autobusy. A právě spací autobus jsme se pro tentokrát rozhodly vyzkoušet. Byla to jedna z nejlevnějších možností, jak překonat vzdálenost přes 500 km. Večer, kolem páté hodiny, jsme nastoupily v městečku Hoi An a za necelých 12 hodin jsme vystoupily v Nha Trangu, městě které je hojně navštěvováno zejména ruskými turisty. Ve Vietnamu je málo dálnic, takže jsme se celou noc kodrcali průměrnou rychlostí kolem 45 km za hodinu.

Ale dojely jsme, to je důležité J. Přes noc jsme každá spaly asi tak 2 hodiny, takže jsme rozlámané, nevyspalé a čerstvě probuzené vystoupily z autobusu. Ani jedna jsme pořádně nevěděly, jestli už jsme na místě, ale všichni cestující vystupovali, tak jsme se přidaly. Byla ještě tma, a dřív než jsme si stihly vzít batohy ze zavazadlového prostoru, už se na nás sápali ziskuchtiví taxikáři. Celé rozespalé jsme jim kývly, ukázaly adresu hotelu a oni už nás nasazovali každý na svou motorku. Projížděli jsme prázdným městem, na cestu nám svítily pouliční lampy a maličký kousek měsíce. Během 10 minut už jsme byli na místě a taxikáři si žádali 500 000 dongů (cca 550 Kč), což je na místní poměry hodně vysoká částka. Autem (o pár dní později) nás stejná cesta vyšla na 85 Kč. Takovou částku jsme jim samozřejmě dát nechtěly. Bránily jsme se, že je to moc, ale v ulicích nikdo nebyl a my jsme tam s nimi byly samy. Po chvilce už začínali být agresivní, že chtějí svoje peníze, takže nám nic jiného nezbývalo.

Přišly jsme k hotelu chvilku po páté hodině ranní. Přes zavřenou mříž jsme zahlédli spícího recepčního na gauči. Spal hodně tvrdě, bouchaly jsme na mříž, volaly na něj, dokonce zvonil i telefon a on pořád spal J. Pomalu se začalo rozednívat a naštěstí za chviličku již přijel na motorce pán z vedlejšího domu a recepčního vzbudil. Dostaly jsme pokoj, odložily batohy a vyrazily na pláž. Pozorovaly jsme vynořující se slunce. Byla to nádhera. Na pláži bylo nečekaně živo. Někteří Vietnamci cvičili jógu, jiní hráli badminton, někdo se koupal. My jsme posedávaly na zídce, sledovaly ostatní a čekaly, až se otevře nějaká kavárna, abychom si mohly dát snídani. Nic na jídlo jsme ale nenašly, tak jsme si daly jen kafe, a nakonec jsme zamířily do pokoje a ještě se na chvilku vyspaly, abychom byly odpočaté na celodenní opalování J.  

V Nha Trangu jsme si naplánovaly dva dny. Strávily jsme je víceméně na pláži. Předchozí dny byly náročné, takže jsme si zasloužily trochu odpočinku J. Na pláži jsme pozorovaly Asiaty, kteří s neuvěřitelnou vytrvalostí vydrží dělat selfíčka s mořem (doslova celé hodiny!). Už dříve jsme si všimly, že to vypadá, jakoby se vody báli. Většinou jsou oblečení (nejspíš aby se neopálili – bílá tady letí J) a stojí ve vodě po kolena, ti odvážnější i klečí a neúnavně se pořád dokola fotí. Ale abyste si nemysleli.. najdou se i tací, kteří se v moři vykoupají J. Kolem nás bylo také spousta Rusů, kteří do Nha Trangu jezdí asi tak jako Češi do Chorvatska. Dokonce i menu v restauraci byly napsané azbukou. V Nha Trangu jsme měly ještě jednu důležitou událost. Vám to asi nepřijde, ale my jsme z toho měly velikou radost asi tak 3 dny. Našly jsme prádelnu a daly jsme vyprat všechno oblečení! Druhý den jsme měly veškeré prádlo voňavé a ještě k tomu bez práce. Do té doby jsme vše praly jen v ruce (a jedenkrát i v pračce, ale výsledek nebyl moc úspěšný, což poctiví čtenáři jistě ví J).

Poslední den, ráno před odjezdem, jsme se ještě vypravily na kamenný výběžek, na který jsme se při slunění na pláži často dívaly. Je to poměrně oblíbený cíl turistů v této oblasti, tak jsme se ho také rozhodly navštívit. Bylo to kousek, takže jsme vyrazily bez peněz. Když jsme k místu došly po silnici, zjistily jsme, že po nás chtějí 80 dongů. Kdo by čekal, že se na kamenném výběžku bude vybírat vstupné? My jsme se ale nenechaly odradit a rozhodly jsme se, že se tam zkusíme dostat jinudy. Udělaly jsme si výlet trochu dobrodružnější a začaly jsme přeskakovat kameny vedoucí k našemu cíli. Na konci jsme se trochu bály, že nás zpozoruje hlídač, ale zrovna na místě natáčela jakási vietnamská zpěvačka videoklip, takže jsme se mohly nenápadně proplížit kolem a dělat jakoby nic. Asi tak za 5 minut jsme měly prohlídku hotovou a to i s focením. Odchytla si nás asijská rodinka, kterou moc potěšilo, že si můžou udělat fotku s Blondies J.

Nenápadně jsme se dostaly přes kameny zase zpět a po takové ranní rozcvičce jsme si daly ještě jednu rozlučkovou koupačku v moři. Pak už zbývalo jen sbalit batoh a vyrazily jsme na cestu. Možná nám to ani nebudete věřit, ale necelých 100 km jsme jeli asi 5 hodin. V narvaném autobuse, kymácejícím se neustále ze strany na stranu se to zdálo jako celá věčnost. Cestou jsme měli krátkou zastávku, kde jsme si mohli koupit občerstvení a zároveň jsme tam potkali i rodinku divočáků, nicméně i venku bylo docela velké horko.  

Nakonec jsme ale dojeli a po vystoupení z vyhřátého autobusu nás přivítal „studený“ (asi 22°C) vzduch. Dalat je horské městečko, které je pro svou oblast velmi významné. Láká spousty turistů a zároveň se zde pěstují a vyrábí suroviny, které se vyváží do celého světa. Po příjezdu už jsme si jen trochu prohlédly město a domluvily si výlet na další den.

Další den ráno nás minibus vyzvedl u hotelu a čekala nás vyjížďka za město. Posbírali jsme další účastníky zájezdu z jejich hotelů a naše skvělá průvodkyně Maria už nám vyprávěla, co nás bude čekat. Naše skupina měla 7 členů + průvodkyni a její rodinu (Mariin malý syn, její matka a tchýně). První zastávka byla na květinové plantáži. V obrovských sklenících se zde pěstují např. gerbery a lilie, které jsou často vyváženy do Číny. V některých sklenících se pěstují i jahody. Na většině míst ve Vietnamu není možné jahody pěstovat, ale Dalat má mírnější klima díky nadmořské výšce (1 500 m. n. m.) a je tedy možné pěstovat jiné druhy rostlin než je pro tuto oblast běžné.

 

Po prohlídce květinových plantáží, jsme vyrazili na speciální kávové plantáže. Viděli jsme rostliny arabiky i robusty, na čemž není nic zvláštního, ale speciální je jejich zpracování. Jako je u nás známá cibetková káva, tak toto se nazývá „weasley cofee“ – česky přeloženo asi jako lasičková káva. Kromě prohlídky bylo možné kávu samozřejmě i ochutnat, ale zrovna jsme neměly chuť (J), tak jsme jen poseděly na krásné terase s výhledem na plantáže. Výhled byl tak nádherný, až se tam jedné z příslušnic Mariiny rodiny zachtělo zůstat, a my jsme ji vyzvedli až na cestě zpět.

Tím, že nejela s námi, přišla o prohlídku továrny na zpracování hedvábí. Viděli jsme malou, téměř rodinnou, továrnu. Je to jemná práce „u pásu“. Namočit bource do horké vody, navázat hedvábnou nitku, vyměnit už namotané nitě a tak pořád dokola. Bylo to ale rozhodně zajímavé. Pracovnice z továrny vše dělaly neuvěřitelnou rychlostí a šlo jim to rychle od ruky. Po rozmotání hedvábné nitky zůstane jen mrtvý bourec morušový, který se dokonce dá i sníst. 

  

Bourec morušový zamotaný v hedvábné nitce

Bourec po rozmotání 

Bource jsme sice neochutnaly, ale na výletě jsme měly možnost ochutnat pražené cvrčky. Většina spoluvýletníků ochutnala a Janča se nakonec taky odhodlala. Nicméně cvrček s kečupem pro ni nebude nová pochoutka. Sice to chutnalo trochu jako chipsy, ale pocit, že jí cvrčka to trochu kazil.

Pražení cvrčci

Pak už jsme jeli přímo na jednu z nejhlavnějších atrakcí – Elephant Waterfalls. K tomu není moc co dodat. Slézaly jsme po úzkých schůdcích a proplétaly se mezi kameny, ale výhled stál za to. Mrkněte sami J.

Elephant waterfall

Hned kousek od vodopádů byl starý budhistický chrám. Nenechaly jsme si ho ujít a ani vás neochudíme o fotky.

Po chrámu už následoval oběd. Po obědě jsme měli naplánovanou ještě návštěvu architektonické zajímavosti – Crazy House. Nechala ho postavit vietnamská architektka, která se vrátila z návštěvy v Rusku. Staví se již několik desítek let a stále není hotový. Dá se v něm i ubytovat, ale jak říkala naše průvodkyně, není to moc pohodlné. Přes den je zde plno návštěvníků a v noci je to liduprázdné a tak trochu strašidelné. Ale co jsme okoukly, vypadá to zajímavě, a Zuzka oceňovala, jak by se tam výborně hrálo na schovávanou J. Dům vypadá trochu jako slepený ze všech možných částí, které na sebe moc nenasedají. Je zde plno schodů, zákoutí i pokojů, které jsou různě tematicky zaměřené.

Crazy House

Další den už nás kolem poledne čekal odjezd do Mui Ne. Dopoledne jsme si zašly na snídani do krásné kavárničky. Seděly jsme na houpačkách, užívaly si normální cappuccino a dokonce jsme dostaly i papír a pastelky, takže jsme si mohly kreslit! Bylo tam moc příjemně, takže jsme tam strávily celé dopoledne. Pak už nás zase vyzvedl autobus u hotelu a vyrazily jsme do Mui Ne. Byly jsme trošku nepozorné při rezervování ubytování, takže jsme před sebou měly 2 noci ve stanu. Ale nakonec to nebylo špatné. Byly jsme skoro na pláži, takže nás uspávalo šumění oceánu. Bylo to tak trochu „backpackerské doupě“. Mladí lidé z celého světa, spoustu aktivit od kulečníku, přes pub kvíz a filmové večery, k tomu bar otevřený 24 hodin denně a každý večer „happy hours“ a drinky za dolar.

V Mui Ne jsme strávily dva dny. Jeden den jsme odpočívaly u pláže a druhý jsme si domluvily výlet po okolí. Proslulé jsou zejména písečné duny. Ráno nás Vietnamec vyzvedl s jeepem před hostelem. Objížděli jsme s ním celé městečko, udělal nám trochu vyhlídkovou jízdu, až jsme si myslely, že máme soukromou tour, ale za chvilku už jsme nabírali další turisty. Auto už vypadalo plné, ale ještě jsme někde zastavili. Náš řidič moc nemluvil, takže jsme nevěděli, na co čekáme. Asi po čtvrt hodině přivedl ještě další dva lidi, kteří se do našeho auta ještě museli nacpat. Pak už jsme vyrazili k první zastávce. Zastavil na jakémsi parkovišti a řekl, že máme 40 minut. Sestoupily jsme dolů a narazily na malou říčku obklopenou červenožlutými písečnými dunami. Kolem říčky bylo spoustu stánků nabízející předražené pití a suvenýry.

Další zastávkou byla rybářská vesnička. Nebo spíš výhled na rybářskou zátoku. Zdrželi jsme se jen chviličku a pak už jsme se naším postarším jeepem brázdili místní prázdné silnice.

Za necelou půl hodinu nás řidič vysadil u dalších písečných dun. Vypadalo to jako malá poušť. Svezly jsme se čtyřkolkou a měly jsme parádní výhled.

Poslední zastávka byly ještě další písečné duny, kde se dalo z písečných kopců sjíždět na linoleu, jako se u nás jezdí na bobech, když napadne sníh. Janča to zkoušela, ale moc to nejezdilo. Před jízdou se musel dopravní prostředek pořádně navoskovat, ale Janča to asi neuměla tak jako Vietnamci, kteří lino půjčovali J. Zároveň jsme si zde mohly užít krásný západ slunce.

Pak už nás dovezl domu. Daly jsme si večeři a zapojily se k dalším backapackerům – hrály jsme s nimi pub kvíz, pak jsme si (už mírně společensky unavené) „zahrály“ kulečník a do stanu jsme se dostaly až v brzkých ranních hodinách. Moc jsme toho ale nenaspaly, protože už od svítání bylo ve stanu nesnesitelné horko. Ale zase až tolik nám to nevadilo, když jsme se hned po ránu mohly zchladit v Jihočínském moři J. A pak už nás čekalo balení a přesun do Ho Či Minova města, ale o tom zase až příště...