Virgin Island

Během jednoho celodenního výletu jsme stihly všechno, co jsme měly v plánu na dva dny, když bychom si vzaly motorku a vyrazily samy. Takže jsme měly den navíc. Ráno jsme si daly snídani v hotelu a hledaly možnosti, co se dá v Tagbilaranu dělat. Jako jedno z doporučení jsme našly Royal Massages. Masáž za 100 Kč, to se nám hodně líbilo. Kolem poledne jsme se tedy procházkou po městě vydaly najít královské masážní centrum. Našly jsme ho celkem snadno a během chviličky už jsme uléhaly na masážní matraci. Vybraly jsme hodinovou thajskou masáž. Převlékly jsme se do připravených triček a kraťasů a očekávaly jsme příchod masérky. Měly jsme lehátka vedle sebe, oddělené plentou, kterou jsme si roztáhly, abychom měly přehled, co se děje vedle :). Za pár minut přišly dvě masérky a synchronizovaně nás pozdravily. Masáž mohla začít. Protáhly nám skutečně úplně celé tělo a bylo to fajn. Chvílema se to podobalo nějakému asijskému cvičení, protože nám různě ohnuly nohy či ruce, daly pokyn, ať se jich podržíme a začalo protahování na všechny strany. Většina ale probíhala jako klasická masáž vleže. Po hodině nás masérky opustily a my jsme si za zvuků relaxační hudby užívaly krásně uvolněné tělo. To bylo něco, co jsme si po měsíci mimo domov zasloužily :).

Zrelaxované po masáži jsme se vydaly do města. Původně byl zamýšlený oběd, ale hned vedle masážního centra jsme objevily jakýsi obchod, kde jsme zahlédly stojany s oblečením, všemožné domácí potřeby a kdo ví co ještě. Co vám budeme povídat, nás zajímaly zejména stojany s oblečením J. Nevíme, jak dlouho jsme tam mezi nimi pobíhaly, ale koupily jsme žabky, hřeben, čelenky do vlasů a podobné nutnosti. Ještě jsme neměly prohlídnuté veškeré oblečení, ale už jsme byly hladové, tak jsme nákup odložily na později. Po obědě jsme udělaly opět nájezd na obchod a opět jsme ani jedna neodešly s prázdnou. Ceny byly příznivé. Jedno tričko přibližně za 50 Kč. Většina oblečení sice byla ve velikosti „one size“, ale to nám nevadilo. Dalo se vybrat. Ale nakupovaly jsme s rozumem, myslely jsme na dva přelety, které nás za pár dní čekají (s tím kolik batohy na letišti vážily, se ukázalo, že jsme na to asi nemyslely dostatečně J). Každá z nás si odnesla jen pár kousků oblečení.

Poslední den na Boholu jsme měly v plánu navštívit známou pláž Alona beach. Nebyl problém, aby nás tam hodil nějaký taxík, ale my jsme nechtěly utrácet, tak jsme hledaly levnější alternativu. V hotelu byl veškerý personál velmi milý a ochotný pomoci, rozhodly jsme se tedy získat radu od nich. Paní na recepci nám poradily, že ještě lepší než Alona Beach je Virgin Island. Za 5 Kč na osobu nás doveze tricykl na autobusák, tam přeskočíme na jeepney (něco jako malý autobus), který nás za 10 Kč přesune do městečka Panglao a odtud jezdí loďka zadarmo na ostrůvek. K předávání rad se přidala i další členka obsluhy a obě nám ho moc doporučovaly, že tam i samy byly a moc se jim tam líbilo. Jejich návrh se nám líbil a to nejen kvůli ceně. Tricyklem by nás přeprava na Alona Beach stála minimálně 130 Kč.

Před hotelem nám rovnou i odchytli jednoho řidiče tricyklu, který nás s brbláním dovezl pouze na autobusák. Už si brousil zuby na naše peníze, protože nás moc chtěl odvézt až na Alona Beach. My jsme ale trvaly na svém. Ověřily jsme si tady, že Filipínce obvykle naštve, když víme, co chceme a ještě k tomu to vyžadujeme za správnou cenu. Během chvilky nás vyhodil na autobusáku. Zrovna odjížděly tři přeplněné jeepney, tak jsme si říkaly, že aspoň ten náš další nebude tak přeplněný. Jak se brzy ukázalo, říkaly jsme si špatně. Jízdní řády nejspíš neexistují, funguje to jinak. Čeká se, až bude jeepney naplněn (z našeho pohledu spíš přeplněn) a teprve pak se odjíždí. Podobně je to i se zastávkami. Když někdo chce vystoupit, dá znamení prodavači jízdenek, ten to zaklepáním mincí do střechy zprostředkuje řidiči a vůz zastaví. Prodavač jízdenek má ještě další důležitý úkol. Stojí v jediném vstupu/výstupu a v přeplněném jeepneym funguje zároveň jako dveře, anebo možná spíš jako špunt.

    

Když jsme dojeli do městečka, poptaly jsme se, jak se dostaneme na „shuttle boat“ na ostrůvek. Našimi všetečnými dotazy na cestu jsme vyděsily pár místních, ale nakonec jsme se dostaly až do přístavu. Přístav byl maličký, bylo v něm pár rybářských lodí a jedno molo. Na molu zrovna stály tři ženy, pomalu sestupující na loď. Rozhodly jsme se popoběhnout, co když je to zrovna loď na Virgin Island a ujela by nám?! J Loď na náš ostrov mířila, ale zdarma nebyla. Řidič si nejprve řeklo o 400 pesos, což se nám zdálo jako moc. A navíc by tu měla být nějaká loď zadarmo, jenže nikde nebyla. Neměly jsme moc času na vyjednávání, protože to už vypadalo, že odjedou bez nás. Odráželi už od mola. V rychlosti jsme se tedy zeptaly, jestli jezdí nějaká loď zadarmo, ale lodník tvrdil, že jede až za hodinu a čtvrt (ve skutečnosti to bylo asi za půl hodiny). Bylo už odpoledne a tak dlouho se nám čekat nechtělo. Domluvily jsme tedy alespoň sníženou cenu 300 pesos a naše loď vyrazila směrem na moře pomocí odrážení se bidlem ode dna. Nakonec se ukázalo, že naše loďka má dokonce i motor, takže po pár stovkách metrů jsme se už přepravovaly o něco rychleji. A za chvilku jsme se ocitly na překrásném maličkatém ostrůvku.

   

Byly jsme úplně nadšené a unešené. Toto je přesně to, co jsme chtěly navštívit! Bílý písek, nikdo nikde, teplá a absolutně čistá voda. Koupací plocha byla obehnána bójkami, aby lodě nerušily koupající se návštěvníky. Menší část ostrova byla určena ke koupání, druhá část fungovala jako zahrada, ve které byl i kostel. Celkově bylo na první pohled vidět, že ostrov je jakousi oslavou křesťanství, protože už při příjezdu nás přivítaly poměrně velké sochy ve vodě. Z veřejné části ostrova na ně nebylo úplně vidět. Ale zahlédly jsme sochu lodi, ze které byli všichni pasažéři nakloněni směrem k soše nějakého svatého, a opodál byl ukřižovaný Ježíš ležící ve vodě.

Rozložily jsme si ručníky a vydaly se koupat. Bylo to super. Ze začátku bylo ještě trošku zataženo, ale nakonec sluníčko vysvitlo a mohly jsme se i opalovat. Klidu jsme si užívaly ale jen do příjezdu větší skupiny křičících Korejců, kteří se svými selfie tyčemi a telefony nadšeně mávali kolem sebe a fotili sebe i ostrov ze všech stran. Zničili náš ráj na zemi a tak jsme se vydaly prozkoumat ještě rychle zahrádku v druhé části ostrova a pak už jsme se vydaly na loďku, která nás zadarmo dopravila zpátky na pevninu.

Procházely jsme městečkem Panglao a protože jsme už měly hlad, poohlížely jsme se také po nějakém občerstvení. Velmi milým překvapením nám bylo, když jsme objevily restauraci, kde měly za celkem rozumnou cenu grilované kuřecí prso! Může se vám to zdát jako maličkost, ale my jsme byly v sedmém nebi. Za námi úžasný ostrov a před námi konečně jídlo, které se dá srovnávat s jídlem, na které jsme zvyklé z ČR. Ještě větším překvapením pro nás byla možnost přílohy bramborové kaše. Na Filipínách jsme v žádné „restauraci“ či jakémkoliv jiném občerstvení brambory nikdy neviděly (maximálně v podobě smažených hranolek). Podobné je to se zeleninou. Čerstvou zeleninu – jako salát – je těžké někde najít. Tady měly všechno, co jsme potřebovaly ke štěstí J. No podívejte se sami, jakou hostinu jsme si dovolily – každá za cca 150 Kč. U stanoviště autobusu jsme si ještě koupily zmrzlinu a v jeepneym na cestě domu jsme si užívaly dozvuky tohoto úžasného dne.