Výlet do Ha Long Bay

Výlet do Ha Long Bay jsme měly naplánovaný jen napůl s tím, že uvidíme až v průběhu, jak to bude vypadat na místě. Zjistily jsme totiž, že ve Vietnamu se dají sehnat výlety (tours) přibližně o polovinu levněji, když do agentury dojdete osobně, než když si to objednáte na internetu. Měly jsme dva dny – v pondělí se nevyučuje a v úterý jsme dostaly volno, že nemusíme učit, protože Paul může jednu hodinu učit sám. Plán byl přibližně takový, že ráno vyjedeme ze školy a kolem poledne budeme v Ha Long Bay, kde koupíme výlet na lodi – na 2 dny a 1 noc (s přespáním na lodi). Nakonec jsme to ale vyřešily jinak, protože jako vždy nešlo vše podle plánu J.

První komplikace nastala už při chytání taxíka. V pondělí ráno nám žádný taxík nechtěl zastavit, přitom jindy nebyl problém před domem najít ochotného taxikáře během pár minut. Stály jsme každá na jedné straně silnice a bezúspěšně mávaly na každého projíždějícího taxikáře. Ještě k tomu pršelo. Po asi 10 minutách vylezl z protějšího domu starší pán, který začal Janče nabízet, ať si sedne k nim. Ale když viděl, že se snažíme chytit taxíka, začal se ptát, jestli mluvíme rusky. Janča ale umí jen pár základních vět, tak si moc nepopovídali, ale děda začal volat něco jako ať počkáme minutu a začal ukazovat na telefon. Ten jeho ale asi nefungoval, protože po nedovolaní se, něco říkal vietnamsky a za chvilku se vrátil s jiným telefonem. Zase začal někam volat, ale opět to nevypadalo, že by se někam dovolal. Ale když se ho Janča zeptala, jestli zavolal taxi, tak začal ukazovat do svého domu a přinesl jí židličku, kterou postavil před garáž a už zase rusky vysvětloval, že si na ní má Janča sednout. Těžko říct, jestli taxíka zavolal, ale na prvního, který kolem domu projížděl, zamával, a taxík zastavil. Další celkem složitý úkol byl vysvětlit, kam chceme jet. Ha Long Bay řidič rozuměl. Problém byl v tom, že my jsme chtěly dovést jen na autobus, který nás tam doveze. Den předem jsme se snažily zjistit, odkud takové autobusy jezdí, ale nikdo ze školy nám nebyl schopen poradit a na internetu byly jen nějaké podivné informace. Naštěstí jsme dědovi od naproti rusko-anglicky (a s pomocí telefonu) vysvětlily, že chceme na autobus. Ten pak řidiči taxíku informaci předal a ten nás asi za 15 minut vysadil u jakéhosi mini autobusu. Prodavač jízdenek z autobusu ihned přiskočil k taxíku, a když zaslechl Ha Long Bay, už nás začal nahánět.

Nastoupily jsme do minibusu. Hned u vchodu seděla starší Vietnamka prodávající vodu a různé jídlo. Ve vnitřku bylo asi 10 řad k sezení. Na jedné straně byly samostatné sedačky, naproti dvojsedačky. Mezi nimi byla ulička, do které se případně dala sklopit další sedačka. V průběhu cesty se autobus naplnil tak, že byly obsazené i všechny přídavné sedačky. Do Ha Long Bay je to z Hai Phongu asi 70 km, ale cesta trvala přes 2,5 hodiny. Autobus zastavoval skoro všude. Těžko říct, jak to funguje se zastávkami, ale řidič každou chvilku otevíral dveře za jízdy a vykřikoval něco vietnamsky na lidi stojící kolem silnice. Nenabírali jsme ale jen lidi. Někdy jsme zastavili a místo lidí nám do busu přibyly různé krabice, tašky či balíčky. Občas u nich někdo stál a dal prodavači jízdenek peníze. Jindy krabice jen ležely u silnice a prodavač jízdenek je také naložil. Asi zaplatí příjemce. Nevíme, jak přesně to funguje a ani jaké procento balíků se dostane do správných rukou, ale jak jsme viděly, je to služba často využívaná.  

Už jsme si zvykly, že je těžké najít někoho mluvícího anglicky. Ale zatím to vždy fungovalo tak, že když prodejce lístků věděl, kam chceme jet, tak nám včas řekl, kdy vystoupit a my jsme se dostaly na správné místo. Tak nějak jsme počítaly, že to proběhne stejně. Když už nám začalo být podezřelé, že po více než 2,5 hodině stále nejsme na místě, zeptaly jsme se ho: „Ha Long Bay?“. Jako obvykle, když se nějakého Vietnamce ptáme na něco anglicky a on anglicky nemluví, začne na nás chrlit cosi vietnamsky. A nevypadá, že by ho zajímalo, že mu nerozumíme. Nedozvěděly jsme se tedy nic. Vedle Janči ale seděl mladý kluk, který s ní už chvilku komunikoval pomocí překladače v telefonu. Janče sdělil, že prodavač říkal, že nás zapomněl vysadit. No, tak to zní parádně, říkaly jsme si. I přes to, že byl autobus klimatizovaný, tak v něm bylo horko a nedýchatelno a my jsme v něm byly už jakou dobu zbytečně. Autobus ale stále „uháněl“ dál. Znovu jsme se zeptaly prodavače na Ha Long Bay. Odpovědí nám opět bylo něco pro nás nesrozumitelného. Vietnamec vedle Janči jí na telefon napsal, že se nám prý snaží sehnat autobus zpátky a až ho seženou, tak nás zadarmo vezmou zpět. Za chvilku už jsme zastavili u krajnice a prodavač na nás mával, ať vystoupíme. Přeběhli jsme silnici a spolu s prodavačem jsme čekali, až přijede ten správný autobus. Po pár minutách jsme skoro za jízdy nastupovaly do minibusu směrem nazpátek. Novému prodavači jsme ještě pro jistotu sdělily, že chceme do Ha Long Bay. Odkýval nám to. Projížděli jsme městem a Janča mu pro jistotu zase znovu připomněla, kam že to jedeme. On buď nerozuměl anebo už z nás byl nervózní. Vytáhl tedy telefon, vytočil nějaké číslo a strčil ho Janče do ruky. Z telefonu se ozval muž mluvící anglicky. Za chvilku jsme byli domluvení, kde nás autobus vysadí. Začalo to vypadat docela dobře. Prodavač jízdenek říkal něco o 5 minutách. Počasí nám sice pořád nepřálo, ale aspoň už nebudeme jezdit autobusem sem a tam.

Za chvilku jsme zajížděli kamsi na „nádraží“. Říkaly jsme si, že už jsme asi na místě. Prodavač však kroutil hlavou a ukazoval, že ještě máme sedět. Nějakým záhadným způsobem se nám podařilo domluvit alespoň záchod. Nejdřív to vypadalo, že nám ukazuje, že si máme sednout mezi autobusy, ale nakonec se ukázalo, že to je ještě horší. V zadní uličce u nádraží byly „záchody“. Fotky máme, ale věřte, že je radši vidět nechcete.

Pak jsme nastoupily do busu a za chvíli už nás prodavač vysazoval uprostřed silnice. Přeběhl silnici, kde čekal taxík, dal mu instrukce, zaplatil a taxík nás dovezl k hotelu ve městě Ha Long. Podle cenové nabídky hotelu, jsme nakonec vybraly pouze jednodenní výlet s odjezdem další den a za rozumnou cenu v hotelu přespaly.     

Ráno jsme vstaly brzo a v 8 už nás vyzvedl autobus směřující do přístavu. Naskočily jsme s celou výletní skupinou (asi 20 lidí) na loďku a vyrazily. Pluly jsme přístavem plným výletních lodí a kolem nás bylo docela dost odpadků. Za chvilku jsme nabrali rychlost a naše loďka proplouvala mezi mlhou zahalenými ostrůvky vystrkující své vrcholky z moře. V kajutě lodi byly sedačky se stolky, ale dalo se sedět i venku anebo na střeše lodi, odkud byl lepší výhled. Ha Long Bay patří do UNESCO zaslouženě, byla to parádní podívaná.

Míjeli jsme spoustu lodí s dalšími výletníky. Nejvíc jich však bylo na naší první zastávce – ostrov s poměrně velkou jeskyní. Do jeskyně se vcházelo po vysokých schodech, které byly přeplněné turisty. Většina turistů vypadala nadšeně a my jsme si jen říkaly, že to vypadá, jako bychom si odskočily na Macochu J.

Po hodinové návštěvě jeskyně jsme se plavily dál. Na programu byl další ostrov, tentokrát s vyhlídkou. Zdolaly jsme další dávku schodů a ocitly jsme se na překrásném místě. Na nejvyšším bodě ostrova byl nádherný výhled. Trochu ho kazila mlha, která se rozplývala jen pomalu. Na ostrově byla pláž a návštěvníci se mohli vykoupat v moři. Bohužel ale nebylo počasí na koupání, což byla škoda, po takovém výšlapu by se vykoupání hodilo.

Byl už čas oběda, takže po návratu na loď nám průvodce oznámil, že za chvilku se bude podávat oběd. Oběd, který jsme měly v ceně, byl v asijském stylu – byli jsme posazeni ke stolu vždy po 5 lidech a mezi nás začal personál nosit talíře a tácky se vším možným. Samozřejmě nesměla chybět rýže a zelenina. Přinesli nám i rybu, tofu, kousky vepřového masa, míchaná vajíčka a mušlovou polévku. Mrkněte na fotku, jakou jsme měli hostinu.

Po takovém obědě by se nám hodil odpolední šlofík, ale pomalu jsme se blížili k další zastávce. Každý se mohl rozhodnout, kterou variantu zvolí. Byl na výběr výlet na kajaku anebo projížďka na bambusové loďce. Obě jsme nakonec vybraly odvážnější variantu – kajak. Navlékly jsme si záchranné vesty, do ruky jsme dostaly pádlo a už nás posazovali do kajaku. Po obědě se nám nechtělo moc pádlovat a navíc jsme se nechtěly moc zamokřit (protože jsme neměly nic na převlečení), takže jsme občas trochu pádlovaly, ale spíš jsme se nechaly unášet vlnami. Občas kolem nás projela větší loď a kajak se začal kymácet ze strany na stranu, ale nakonec jsme se (i celkem v suchu) vrátily na palubu výletní lodi.

Cestou zpět jsme ještě přibrzdili u „Kissing Rocks“ a pak už jsme se vydali přímo do přístavu. 

V přístavu na nás čekal autobus, který nás rozvezl do hotelů. My jsme následně opět dostaly zaplaceného taxíka k hlavní silnici (bylo to v ceně výletu). Asi tak 50 m od křižovatky, kam nás taxikář dovezl, jsme viděly zastávku. Chtěly jsme tam dojít, ale on nás zastavil. Divily jsme se proč, protože na onu zastávku zrovna přijížděl autobus s cedulkou Hai Phong. On ale začal na autobus mávat a řidič busu nás zastavil přímo před nosem J. Janča měla ještě jednu nohu venku a bus už se rozjížděl, ale cesta zpět už byla poklidná. Dovezli nás tentokrát správně a po výstupu se na nás opět sesypali taxikáři jako včely. Tentokrát jsme se rozhodly smlouvat rovnou s těmi na nádraží. Nevěděly jsme, jak to je daleko, ale cestu jsme ocenily na maximálně 70 dongů. Už to vypadalo, že za tolik nás nikdo nevezme, ale pak nás jeden taxikář doběhl, že nás sveze. Když nás vedl ke svému autu, ostatní taxikáři na něj cosi křičeli. Samozřejmě nemáme tušení, co to mohlo znamenat, ale domů jsme dorazily J.

Po celodenním výletu jsme byly docela unavené, ale Paul pro nás mezitím připravil malé překvapení. Slíbil nám, že hodinu bude učit sám, ale když jsme dorazily, ptal se, jestli může jedna z nás učit, že by potřeboval pomoct. Byla to hodina pro jednoho dospělého studenta, takže nám bylo divné, s čím potřebuje pomoct. Ale samozřejmě jsme mu pomoc neodmítly. Sice bez přípravy to nebylo úplně ono, ale později jsme zjistily, že studentovi šlo hlavně o to, aby se bavil se zahraničním lektorem J. Pak už jsme jen udělaly na večeři zbytek špaget se sýrem a po večeři jsme plánovaly, jak to uděláme následující dny. Náš odjezd z Hai Phongu se nezadržitelně blížil, a my jsme se musely rozhodnout, jak to všechno uděláme.