Jízda nočním vlakem a celodenní výlet na motorce

Před sedmou večer jsme stály před naším vlakem a hledaly ten správný spací vagón. Už když jsme přijížděly k nádraží, měly jsme smíšené pocity. Nadšení a zároveň obavy ze 14ti hodinové jízdy se v nás mísily. Jak budou vypadat naše postele? Budeme spát nahoře nebo dole? Kdo s námi bude sdílet kupé? Podaří se nám ve vlaku usnout?...a to nebylo zdaleka vše, co se nám honilo hlavou. Věděly jsme pouze, že máme soft seat v kupé pro čtyři osoby.

Přímo náš vlak mířil ze severně položeného Hanoje do jižního města Ho Či Min (Sajgon) a cesta trvá přes 30 hodin. My vysedáme zhruba v polovině, ve městě Hue. Procházely jsme po perónu vagón od vagónu a ne a ne najít ten náš. Byly jsme ale rády, vypadalo to, že čím vzdálenější vagón, tím hezčí spací kupé. Opravdu nám to vyšlo a naše spací místnost ve vagónu „Purple“, vypadala velmi pohodlně. Na uvítanou na nás čekala na stolečku voda a sušenka. Přestože jsme chtěly horní postele, o kterých nás paní pokladní přesvědčovala, že určitě máme, byly jsme nakonec rády za ty spodní. Naše spolucestovatelky (dvě Angličanky) neměly vůbec lehké vyškrábat se nahoru do svých postelí, navíc klimatizace zabudovaná ve stropě jela ostošest. Šla sice trochu zeslabit, ale i tak přes noc musely spát v mikinách, aby nezmrzly. Nám bylo přes noc naopak trošku horko, k nám se studený vzduch moc nedostával. Ale nic, co by nevyřešilo sundání několika svršků. Každá jsme měly k dispozici svou vlastní lampičku a sem tam se u nás v kupé zastavila Vietnamka s vozíčkem s něčím na zub, takže ani hlady bychom neumřely. Cesta rychle utekla, ani jsme se nenadály a už jsme po osmé hodině ranní vystupovaly v historickém městě Hue. Podařilo se nám dokonce i na pár hodin usnout, takže cesta vlakem nakonec předčila naše očekávání a jsme rády, že jsme ji absolvovaly.

Do města Hue jsme dorazily relativně brzy ráno, měly jsme tedy celý den před sebou, což byla ideální příležitost pro motorkářský výjezd. Potřebovaly jsme očíhnout dopravní situaci ve větším městě, abychom mohly uskutečnit naše plány. O tom, ale až později. Posilnily jsme se sladkou snídaní a vyrazily.

Byl krásný slunečný den a my si poprvé za celý náš pobyt ve Vietnamu konečně mohly obléknout kraťasy. První naše zastávka byla u Citadely, bývalého sídla císařů. Prohlídka byla zajímavá, ale komplex je tak rozsáhlý, že nás vyčerpal. Památky jsou tu sice krásné, ale moře je moře a opravdu nám už chybělo trochu toho sluníčka. A tak jsme usoudily, že nejlepší bude vyrazit na pláž.

Plavky už jsme měly od rána na sobě, tak nějak jsme tušily, že zřejmě využijeme hned první možnost podívat se na pláž. Najít pláž, kterou jsme chtěly, nebylo vůbec jednoduché ani s pomocí navigace. Věděly jsme, že jsme blízko, ale ne a ne najít ten správný vjezd. Místní Vietnamci sedící v hospůdce na nás začaly pokřikovat a ukazovat cestu, když jsme kolem nich projížděly a tak jsme jim věřily. Ukázalo se to ale jako chyba. Přijely jsme před nějaký objekt, a jakmile jsme s motorkou projely bránou, začal na nás Vietnamec ukazovat, ať odjedeme. Chtěly jsme se ho zeptat, jak se dostaneme k pláži, ale nechtěl nic slyšet a opakoval, ať jedeme pryč. Byl to zřejmě vojenský objekt, vypadalo to na pobřežní strážní věž. A tak jsme se urychleně otočily zpět. Na zpáteční cestě jsme narazily ještě na jednu odbočku. Byla u ní cedule zákaz focení. My jsme ale přece nic fotit nechtěly, my chceme pláž a navíc nám tento směr poradili ti Vietnamci z hospůdky, takže jsme se tam vydaly. Jak již správně tušíte, narazily jsme opět na další hlídány objekt. Cestou od něj jsme zjistily, že máme poněkud málo benzínu. Benzínka v těchto končinách určitě nebude, takže jsme začaly zastavovat v uličkách a vyptávat se místních lidí. Je to často velká sranda, protože nikdo neumí ani slovo anglicky, takže většinou ukazujeme na motorku a vyslovujeme slova jako Gas, Gasoline, Petron apod. Někteří pochopí, někteří ne. Každopádně narazily jsme na super čiperné tetičky, které nás pochopily a ochotně nám z PET láhve benzín nalily. Navíc se samy od sebe hrnuly do focení, takže se na naše zachránkyně můžete mrknout.

S naplněnou nádrží se nám konečně podařilo trefit odbočku, která nás zavedla k pláži. Ta byla obrovská a táhla se široko daleko. Mínus však bylo, že byla z jedné části plná odpadků. Na pláži ležela jen jedna osoba, byla to slečna z Aljašky a dala nám pár typů na naše další cestování. Oceán byl docela studený, tak jsme si smočily jen nohy a vyrazily hledat jinou část pláže a hlavně jídlo.

První, na co jsme natrefily, byl krásný Beach resort se Spa. Trochu jsme se ostýchaly jít dovnitř, ale mile nás uvítali. Bodejť by ne, když tu mají přehnaně vysoký ceny za jídlo. Ale měly bazén, do kterého jsme měly v plánu v nestřežený okamžik vletět, takže jsme si daly pizzu na půl a vyčkávaly. Zuzka to ale celé pokazila. Když k nám přišla servírka, zeptala se jí, jestli můžeme jít do bazénu. No samozřejmě, že ne, musely bychom si koupit nějaký jednodenní voucher.

Tak jsme zase nasedly na motorku a vyrazily prozkoumávat dál pobřeží. Nedaleko jsme objevily posezení a daly si kafe pod zastřešeným lehátkem na pláži. Z něj jsme byly ale za chvíli taky vyhnány. Přišli další hosté a nemohli si sednout k dvaceti dalším stolečkům okolo, oni potřebovali jít tam, kde sedíme my. Tak jsme jim uvolnily místo a vyrazily jsme směr hotel. Zlaté Filipíny, tam by se nám to nestalo. Motorku jsme dnes v hustší dopravě vyzkoušely, bylo to fajn, takže už nic nebrání našemu zítřejšímu celodennímu několikasetkilometrovému přesunu na motorce.

Mezi městem Hue a městem Hoi An je rozeseta spousta nádherných míst k vidění. Proto jsme zvolily oblíbenou variantu cestování typickou pro tyto končiny. Ráno nasedneme na motorku, kterou vrátíme až v Hoi An, kam nám převezou autem naše zavazadla. Čekají nás pláže, vodopády i známý Hai Van Pass, což je krásná klikatá horská cesta, ideální pro projížďku na motorce.

Ráno jsme se s našimi krosnami rozloučily a ponechaly je na recepci. Motorka už pro nás byla nachystaná, vypadala docela bytelně, snad naši cestu zvládne. Jakmile jsme prokličkovaly městem, čekaly nás relativně poklidné silnice. Dokonce jsme jely i po "dálnici", takže jsme do toho trošku šláply. Ten den bylo velké horko, takže jsme byly rády za vítr, kterého jsme docílily rychlou jízdou. Na druhou stranu prach z cesty, který nám foukal do obličeje, nebyl úplně fajn. Helmy pokrývající celou hlavu se tu nevedou, měly jsme jen klasické kakáče. První zastávka byla dál, než jsme čekaly. K Elefant Springs jsme dorazily celé zaprášené a zpocené. Ještě, že nás čekala koupačka. Po kamenech jsme se vyškrábaly do vyšších míst pramene a naskytl se nám pohled na vodopádky a laguny. Zchladily jsme se v krásně čisté vodě a spočinuly na kamenech, abychom oschly. Možnosti k odpočinku bylo více. U jezírek byla postavená terasa s houpacími sítěmi. Škoda, že nemůžeme zůstat déle, dal by se tu strávit celý den.

Protože dalším místem, které jsme chtěly navštívit, byla pláž, nemělo smysl se převlékat. Oblékly jsme na sebe alespoň trika, abychom nepohoršovaly okolí, a už jsme zase uháněly. I když jsme jely podle navigace, dorazily jsme k nějakému resortu, ne přímo k pláži. Hlídač nám ale naznačil, že k pláži můžeme projít. Pláž se táhla široko daleko, krásný bílý písek, k dispozici lehátka zadarmo. Měly jsme ji celou pro sebe. Co víc si přát. Ovšem už jak jsme procházely zahradami resortu, všimly jsme si velkého bazénu. To je výzva, musíme zkusit dokončit, co se nám včera nepovedlo. 

Lang Co Beach

Z pláže jsme tedy zamířily přímo k bazénu. Nikdo v něm nebyl, vedle se opalovaly na lehátkách dvě Evropanky, z druhé strany bazénu postával Vietnamec, zřejmě zaměstnanec. Moc se nám nezdál, začal nás pozorovat. Takže náš plán byl jasný: tvářit se, že jsme se v resortu právě ubytovaly. Docela nám to šlo, vlezly jsme do bazénu, jako by nám patřil. Voda byla krásně teplá, takže jsme se v něm dlouho rochnily. Mělo to jen jedinou chybu, oči Vietnamce, které nás stále sledovaly. Neodvážil se k nám ale přijít. Poutíraly jsme se tedy do jejich ručníků a zasedly na lehátka. Měly jsme žízeň a tak jsme začaly vytahovat vodu z batohu. To byla naše osudová chyba. Zaměstnanec resortu si předtím batohu zřejmě nevšiml, teď se na jeho základě přesvědčil, že tam nepatříme. Do vteřiny byl u nás a začal se dožadovat padesáti dolarů za vstup. Byly jsme jak opařené a hrály jsme, že mu nerozumíme. Dívaly jsme se na sebe a říkaly si, co jako teď budeme dělat. Tolik mu rozhodně nedáme. On u nás ale pořád stál a opakoval, že po nás chce peníze. Nakonec jsme mu řekly, že nám to hlídač před areálem dovolil, nevěděly jsme, že sem nesmíme. S těmito slovy jsme si urychleně začínaly balit věci a odcházet. Čekaly jsme, kdy nás zastaví a bude se dožadovat peněz. Pořád na nás nikdo nevolal a tak jsme se v poloběhu oblékaly a co nejrychleji upalovaly k východu z areálu. Naskočily jsme bleskově na motorku a mizely pryč. Jupiii, prošlo nám to tedy bez placení:).

Byly jsme už zhruba v půli našeho celodenního výletu, když jsme začala stoupat výš a výš. Projížděly jsme klikatou cestou, před námi hory, pod námi nádherný výhled na oceán. Zastavovaly jsme na každém kilometru, abychom se pokochaly výhledem. A nebyly jsme zdaleka jediné. Silnice tomu byla uzpůsobená, odpočívadla byly na každém kroku. 

Klikaté nebo neklikaté cesty, krávy a kozy byly všude. Na troubení většinou nereaguji, takže je často nutné úplně zastavit a počkat než se rozhodnou uhnout. To ale k Vietnamu patří, krávy chodí ve stádech po silnici běžně i ve větších městech. 

Ve výšinách už nám začínala být zima, ale byly jsme vybavené, mikiny a dlouhé kalhoty jsme měly s sebou. Na vrcholku Hai Van Pass jsme si daly kafe s božským výhledem a chvíli si odpočinuly před posledním úsekem. 

Čeká nás už jen průjezd jedním z největších měst Vietnamu. Jízda tří proudovou silnicí v jednom směru nebyla vůbec snadná, motorky se hrnuly kolem nás ze všech stran. Bohužel se nám tento úsek stal osudným. Jely jsme v prostředním pruhu, když se před námi ucpala silnice a všichni začali brzdit. Samozřejmě i my a proto jsme jely skoro krokem, když nám do řídítek vrazil Vietnamec, který se vedle nás a auto snažil vtěsnat. My jsme tím pádem drcly do slečny vedle nás a už jsme ležely na zemi uprostřed silnice. Naštěstí se nám nic nestalo, jen pár odřenin a roztržené kalhoty. Bylo lehce znervózňující ležet na zemi a vidět kličkující auta a motorky kolem nás. Zkontrolovaly jsme všechny končetiny a odtáhly motorku k okraji silnice, odkud nás pozorovalo několik lidí. Slečna, do které jsme vrazily, se ptala, zda jsme v pořádku, jestli nepotřebujeme do nemocnice. Druhá milá Vietnamka zase pohotově vytáhla z tašky tampónky, abychom si mohly vydesinfikovat zranění. Chvíli jsme se sbíraly, ale musely jsme dál. Samozřejmě i motorka dostala zabrat, ale naštěstí na podruhé naskočila. Jen byla docela nakřivo a zbyl pod námi na silnici nějaký šroubek. Nepřišly jsme ale na to, z kama nám upadl, takže jsme ho tam nechaly, určitě nebyl od něčeho důležitého:). Než jsme dorazily do našeho hostelu, kde jsme měly předávat motorku, zastavily jsme u kavárny. Motorka potřebovala po pádu důkladnou prohlídku a Zuzka si musela převléct roztržené kalhoty, aby nevzbuzovala pozornost při předávání. Šrámy na motorce se ještě daly svézt na někoho jiného, přece jen už má za sebou tisíce najetých kilometrů, ale to vyosené kolo nikoliv. Takže Zuzka držela řídítka rovně a Janča se snažila kolo vší silou posunout do správné polohy. Tuto techniku jsme praktikovaly několikrát po sobě a...určitě jsme to trošku vylepšily :D.. Odvážně jsme tedy vyrazily k našemu hostelu. Zavazadla jsme tam ještě neměly a tak nás napadl geniální plán. Necháme předání motorky na majitelce hotelu, která ji vymění za naše krosny bez naší přítomnosti, zatím co půjdeme obhlédnout město. Majitelka na to kývla a tak jsme s radostí usedly do první restaurace, kterou jsme potkaly, byly jsme už hladové. Schválně jsme se zdržely a po osmé večer jsme se přiblížily k hotelu. Motorka tam pořád stála! Nepotěšilo nás to samozřejmě a také jsme stále neměly naše krosny, kde jsme měly všechny věci. Chvíli jsme ještě čekaly, ale pořád se nic nedělo a tak jsme zavolaly do našeho hotelu, ze kterého jsme ráno vyjížděly. Omlouvali se a tvrdili, že to hned napraví. Nicméně ani po telefonátu se dlouho nic nedělo. Šly jsme proto dolů na recepci, zjistit co a jak. Scházíme ze schodů, a co pod nimi neleží..naše krosny:). Předání bez nás tedy proběhlo úspěšně. Po náročném dni jsme padly do postelí a v mžiku usnuly...

Ostrov Cat Ba a návrat do Hanoje

Po týdnu učení jsme zase vyrazily na cestu. Vracíme se zpět do Hanoje, z kama nám jede vlak do jižnější části Vietnamu. Bereme to ještě oklikou, zastavíme se na ostrově Cat Ba, který chceme objet na motorce a navštívit tamní národní park. Z Hai Phongu jsme vyrazily lodí už ráno, abychom toho co nejvíce stihly. Cesta rychle utekla, do hodinky jsme byly na místě. Hodily jsme batohy do hotelu a za 5 dolarů si půjčily motorku na celý den. V hotelu jsme dostaly mapku s místy, která stojí za to vidět a vyrazily.

Nejdříve jsme potřebovaly benzín. Místo, kde ho můžeme sehnat sice na mapě zakreslené bylo, ale jaksi jsme to netrefily. Určitě špatná mapa:). Nicméně zastavily jsme u cedule s nápisem Gasoline stojící u cesty, kterou jsme právě projížděly. Přiběhla paní, vzala PET lahev plnou nějaké zajímavě zbarvené tekutiny a začala nám ji lít do motorky. Motorka se pak v pořádku rozjela, takže je zřejmě na místní zajímavé palivo zvyklá. Mezitím, co jsme tankovaly, přišel se na nás podívat vietnamský děda. Viděl, že má Janča v ruce dioptrické brýle a hned si je od ní půjčoval a zkoušel. Jak mu to slušelo, můžete vidět na fotce. 

Vietnamský děda a Jančiny brýle

Vyrazily jsme nejprve do nejvzdálenější bodu na naší mapě, do národního parku Cat Ba. Projely jsme městem, kde to bylo trošku náročnější, protože Vietnamci opravdu nedodržují pravidla silničního provozu. Kdoví, jestli vlastně vůbec nějaká mají. Nicméně tuhle část jsme bravurně zvládly, nikoho jsme nesrazily, nikdo nesrazil nás a už nás čekaly téměř prázdné silnice. S větrem ve vlasech jsme jely jak o závod. Samozřejmě bezpečně :). Ani jsme se nenadály a 15 km bylo za námi. Motorku jsme zaparkovaly pěkně do řady a zaplatily vstupné za zhruba 2 hodinový výšlap. Šly jsme samy, bez průvodce, v celém parku téměř ani noha. Jednou za čas jsme potkaly nějakého turistu. Bylo to velmi klidné místo, moc se nám líbilo na chvíli zmizet mimo civilizaci. Cesta k vrcholu byla místy příkrá a skalnatá, dala nám pěkně do těla. Vietnamské počasí nám stále nepřálo a to už jsme tu 14 dní. Viděly jsme sluneční paprsky snad jen dvakrát a to na pár minut. Jinak je zataženo nebo prší. Pořád je tu ale příjemných dvacet stupňů, což bylo na výšlap ideální. Jediné, co byla trošku škoda, byla mlha. Na živo jsme ještě sem tam něco viděly, ale z vrcholové fotky není poznat nic, jen my dvě. Pro představu ji taky přidáváme do fotogalerie. 

Cesta k vrcholu

Blondies a mlha

Spokojeně zadýchané jsme se vracely dolů pěšinou a uviděly jsme nalevo od nás klece. Byly v nich opice. Ty jsme musely vidět, takže jsme se přiblížily. Janča se chtěla s opicí vyfotit, natáhla jejím směrem ruku, ve které držela stéblo trávy a pózovala. Najednou opice po Janči chňapla! Naštěstí se jí nic nestalo, jedna návštěva vietnamské nemocnice nám stačila. 

 Další naše zastávka byla v Hospital Cave. Jeskyně za dob války sloužila jako nemocnice a my měly možnost nahlédnout do útrob úkrytu. Jeskyně měla 3 patra a 17 místností, nechyběl zde ani kino sál. Hezká zajímavost.

Jeskyně

V Motýlím údolí jsme překvapivě potkaly motýla jen jednoho. Bláhově jsme jich očekávaly více. Byla to vyloženě horolezecká oblast, takže jsme přišly ke skále, viděly jednoho horolezce, dvě dívky, které se na něj koukaly, potkaly jsme jednu krávu (zvíře), která nás nechtěla pustit projít cestičkou a pak vyrazily na motorce zase dál. Cesta k údolí byla kopcovitá, tak jsme jen doufaly, že to zpátky vyjedeme. Naše motorka nebyla výkonnostně dělaná na takové strmé kopce. Pořádně jsme to rozjely a nakonec i největší kopec překonaly, sic jsme jely v posledních metrech skoro krokem. 

Objely jsme také několik nádherných pláží, ale nedalo se koupat. Dva odvážlivce jsme sice ve vodě viděly, ale ... my si počkáme ještě pár dní na krásné bílé pláže na jihu Vietnamu. Poslední zastávkou byla vyhlídková observatoř. Mimo krásný výhled na zátoky ostrova nás čekala také trocha historie. Za války zde odpalovaly protiválečné střely a tak jsme měly možnost vidět, jak to tu v té době asi vypadalo. 

Přemýšlely jsme, jestli se máme chlubit našim řidičským uměním. Obě jsme samozřejmě vynikající řidičky, ale někdy se i mistr tesař utne. Ve zkratce: Janči se podařilo motorku shodit na bok, když ji vyparkovávala. Zuzka zase narazila při parkování do betonového sloupku. Naštěstí mírné odřeniny na motorce nešly příliš vidět a tak předávka majiteli proběhla bez komplikací. O pár dní později se nám dokonce podařilo vybourat, ale o tom až v dalším článku. Na motorku jsme ale nezanevřely a jezdíme

dál!:) 

Ráno jsme posnídaly banánové palačinky a před námi byl výšlap na vyhlídku. Zdolaly jsme spousty schodů a naskytl se nám krásný výhled na město a záliv. Měly jsme to se vším všudy, po cestě jsme potkaly Jančiny oblíbené kozy. Jak jste už někteří z vás četly na našich FB stránkách Blondies on the road, Zuzka si to vyšlápla dvakrát, protože nahoře zapomněla svetr. Na chvíli jí problesklo hlavou, že by ho tam prostě nechala. Ale pak to rychle zavrhla a proběhla se pro něj.

Autobus do Hanoje, z kama nám jede noční vlak na jih, nás měl vyzvednout v poledne. Lehce před jednou hodinou se objevilo před hotelem auto, které prý přijelo pro nás. Nic jsme nenamítaly, byly jsme rády, že pro nás vůbec něco přijelo. Nejspíš nás převeze k autobusu. Asi po půl hodině, kdy jsme objely půlku ostrovu, jsme autem dojely k přístavu, kde bylo zaparkováno několik autobusů. Autobusy byly ale prázdné a v přístavu ani noha. Nakráčel k nám přístavník a jako by se nechumelilo nám oznámil, že naše loď už bohužel odjela. Další jede až v 17:00. Z našich výrazů pochopil, že se nám to víc než nelíbí. Posadil nás tedy urychleně znovu do auta a i s ním jsme pokračovali dál v cestě. Po chvíli jsme dorazili do druhého přístavu a čekaly jsme, co se bude dít. Měly jsme koupené lístky, které zahrnovaly autobus na ostrově, loď na pevninu a poté opět autobus až do Hanoje. S těmito lístky se těžko dostaneme do jiné lodi a pak do jiného autobusu než máme. Ale když se chce, všechno jde. Vietnamec z přístavu nám vše zařídil a za dvacet minut jsme už seděly v malé speed boat s pasažéry z jiné společnosti, ke kterým jsme se připojily.

Přijely jsme do Hanoje po 5. hodině večer a vyrazily k našemu hostelu, který byl naštěstí hned ve vedlejší ulici. Tentokrát jsme měly trošku problém s ubytováním, sháněly jsme ho jen den předem a za přijatelné peníze bylo už málo co v nabídce. Proto jsme byly zvědavé, co z našeho pokoje s oddělenou koupelnou vyleze. A byl to opravdu nejmenší pokojíček, co jsme zatím kdy viděly. Postel byla přes celou místnost, od postele ke stěně a dveřím bylo maximálně dvacet centimetrů. Záchod a sprchy byly společné pro celé patro. Na jednu noc to ale není žádný problém, nějak jsme se tam s našimi krosnami vecpaly. Vzhledem k prostorám našeho pokojíčku jsme se rozhodly strávit večer brouzdáním po Hanoji. Daly jsme si pořádnou večeři a jako zákusek jsme měly džus se zmrzlinou.

Džus se zmrzlinou

Ještě nám zbývalo koupit lístek na zítřejší dlouhou cestu vlakem a tak jsme vyrazily k vlakovému nádraží. Po cestě jsme se snažily vybrat z x bankomatů, ale několik z nich nám vyplivlo jen lísteček s nějakými částkami a jeden dokonce nevyplivl ani ten lísteček. O pár dní později jsme zjistily, že se nám strhly z účtu peníze, které jsme ale nevybraly! Tuto situaci řešíme přes reklamační oddělení banky, ale úspěšnost je malá, spíš nepočítáme s tím, že bychom peníze ještě někdy viděly. Ale třeba budeme mít štěstí.

Než jsme přišly na vlakové nádraží, měly jsme zjištěné, jaké možnosti náš vlak bude mít. Mohly jsme si zvolit hard seat, což jsou místa k sezení anebo soft seat, což je postel. Čekala nás cesta 14 hodin přes noc, takže jsme určitě chtěly postel. S paní pokladní moc řeč nebyla, něco nacvakala do počítače, obsloužila jiné zákazníky stojící za námi, vyřídila pár telefonátů a pak odběhla. Už jsme si myslely, že na nás zapomněla a tak jsme šly k druhé paní pokladní, v čemž pokladní číslo jedna přilétla s nějakými lístky pro nás. Moc chytré jsme z toho nebyly, ale na lístku bylo napsáno soft seat, tím pádem jsme měly jistotu, že budeme mít postel.

Náš noční vlak do města Hue nám odjížděl až další den o půl 8 večer, a tak jsme měly celý den na Hanoj. Počasí se konečně umoudřilo a my mohly dohnat, co jsme na začátku našeho vietnamského dobrodružství nestihly. Nejdříve jsme vyrazily na poštu rozeslat pár pohledů (snad těm pár vyvoleným přijdou pohledy dřív, než se vrátíme v srpnu domů:)) a s krátkou zastávkou v Ženském muzeu jsme už stály před věznicí Lao Cao, kde byli vězněni političtí vězni. Byla to jedna z nejtvrdších věznic, vězni měly permanentně připoutané nohy okovy.

Fotky z Ženského muzea

Věznice

 Ještě nám zbývala čas a tak jsme se rozhodly se trošku zkrášlit před tou velkou cestou, co nás čekala. Zuzka si zašla na pedikúru a Janča si mezitím skočila do kadeřnictví udělat masáž hlavy a umýt vlasy. Jak se nám vlakem cestovalo se dozvíte v příštím článku.

Výlet do Ha Long Bay

Výlet do Ha Long Bay jsme měly naplánovaný jen napůl s tím, že uvidíme až v průběhu, jak to bude vypadat na místě. Zjistily jsme totiž, že ve Vietnamu se dají sehnat výlety (tours) přibližně o polovinu levněji, když do agentury dojdete osobně, než když si to objednáte na internetu. Měly jsme dva dny – v pondělí se nevyučuje a v úterý jsme dostaly volno, že nemusíme učit, protože Paul může jednu hodinu učit sám. Plán byl přibližně takový, že ráno vyjedeme ze školy a kolem poledne budeme v Ha Long Bay, kde koupíme výlet na lodi – na 2 dny a 1 noc (s přespáním na lodi). Nakonec jsme to ale vyřešily jinak, protože jako vždy nešlo vše podle plánu J.

První komplikace nastala už při chytání taxíka. V pondělí ráno nám žádný taxík nechtěl zastavit, přitom jindy nebyl problém před domem najít ochotného taxikáře během pár minut. Stály jsme každá na jedné straně silnice a bezúspěšně mávaly na každého projíždějícího taxikáře. Ještě k tomu pršelo. Po asi 10 minutách vylezl z protějšího domu starší pán, který začal Janče nabízet, ať si sedne k nim. Ale když viděl, že se snažíme chytit taxíka, začal se ptát, jestli mluvíme rusky. Janča ale umí jen pár základních vět, tak si moc nepopovídali, ale děda začal volat něco jako ať počkáme minutu a začal ukazovat na telefon. Ten jeho ale asi nefungoval, protože po nedovolaní se, něco říkal vietnamsky a za chvilku se vrátil s jiným telefonem. Zase začal někam volat, ale opět to nevypadalo, že by se někam dovolal. Ale když se ho Janča zeptala, jestli zavolal taxi, tak začal ukazovat do svého domu a přinesl jí židličku, kterou postavil před garáž a už zase rusky vysvětloval, že si na ní má Janča sednout. Těžko říct, jestli taxíka zavolal, ale na prvního, který kolem domu projížděl, zamával, a taxík zastavil. Další celkem složitý úkol byl vysvětlit, kam chceme jet. Ha Long Bay řidič rozuměl. Problém byl v tom, že my jsme chtěly dovést jen na autobus, který nás tam doveze. Den předem jsme se snažily zjistit, odkud takové autobusy jezdí, ale nikdo ze školy nám nebyl schopen poradit a na internetu byly jen nějaké podivné informace. Naštěstí jsme dědovi od naproti rusko-anglicky (a s pomocí telefonu) vysvětlily, že chceme na autobus. Ten pak řidiči taxíku informaci předal a ten nás asi za 15 minut vysadil u jakéhosi mini autobusu. Prodavač jízdenek z autobusu ihned přiskočil k taxíku, a když zaslechl Ha Long Bay, už nás začal nahánět.

Nastoupily jsme do minibusu. Hned u vchodu seděla starší Vietnamka prodávající vodu a různé jídlo. Ve vnitřku bylo asi 10 řad k sezení. Na jedné straně byly samostatné sedačky, naproti dvojsedačky. Mezi nimi byla ulička, do které se případně dala sklopit další sedačka. V průběhu cesty se autobus naplnil tak, že byly obsazené i všechny přídavné sedačky. Do Ha Long Bay je to z Hai Phongu asi 70 km, ale cesta trvala přes 2,5 hodiny. Autobus zastavoval skoro všude. Těžko říct, jak to funguje se zastávkami, ale řidič každou chvilku otevíral dveře za jízdy a vykřikoval něco vietnamsky na lidi stojící kolem silnice. Nenabírali jsme ale jen lidi. Někdy jsme zastavili a místo lidí nám do busu přibyly různé krabice, tašky či balíčky. Občas u nich někdo stál a dal prodavači jízdenek peníze. Jindy krabice jen ležely u silnice a prodavač jízdenek je také naložil. Asi zaplatí příjemce. Nevíme, jak přesně to funguje a ani jaké procento balíků se dostane do správných rukou, ale jak jsme viděly, je to služba často využívaná.  

Už jsme si zvykly, že je těžké najít někoho mluvícího anglicky. Ale zatím to vždy fungovalo tak, že když prodejce lístků věděl, kam chceme jet, tak nám včas řekl, kdy vystoupit a my jsme se dostaly na správné místo. Tak nějak jsme počítaly, že to proběhne stejně. Když už nám začalo být podezřelé, že po více než 2,5 hodině stále nejsme na místě, zeptaly jsme se ho: „Ha Long Bay?“. Jako obvykle, když se nějakého Vietnamce ptáme na něco anglicky a on anglicky nemluví, začne na nás chrlit cosi vietnamsky. A nevypadá, že by ho zajímalo, že mu nerozumíme. Nedozvěděly jsme se tedy nic. Vedle Janči ale seděl mladý kluk, který s ní už chvilku komunikoval pomocí překladače v telefonu. Janče sdělil, že prodavač říkal, že nás zapomněl vysadit. No, tak to zní parádně, říkaly jsme si. I přes to, že byl autobus klimatizovaný, tak v něm bylo horko a nedýchatelno a my jsme v něm byly už jakou dobu zbytečně. Autobus ale stále „uháněl“ dál. Znovu jsme se zeptaly prodavače na Ha Long Bay. Odpovědí nám opět bylo něco pro nás nesrozumitelného. Vietnamec vedle Janči jí na telefon napsal, že se nám prý snaží sehnat autobus zpátky a až ho seženou, tak nás zadarmo vezmou zpět. Za chvilku už jsme zastavili u krajnice a prodavač na nás mával, ať vystoupíme. Přeběhli jsme silnici a spolu s prodavačem jsme čekali, až přijede ten správný autobus. Po pár minutách jsme skoro za jízdy nastupovaly do minibusu směrem nazpátek. Novému prodavači jsme ještě pro jistotu sdělily, že chceme do Ha Long Bay. Odkýval nám to. Projížděli jsme městem a Janča mu pro jistotu zase znovu připomněla, kam že to jedeme. On buď nerozuměl anebo už z nás byl nervózní. Vytáhl tedy telefon, vytočil nějaké číslo a strčil ho Janče do ruky. Z telefonu se ozval muž mluvící anglicky. Za chvilku jsme byli domluvení, kde nás autobus vysadí. Začalo to vypadat docela dobře. Prodavač jízdenek říkal něco o 5 minutách. Počasí nám sice pořád nepřálo, ale aspoň už nebudeme jezdit autobusem sem a tam.

Za chvilku jsme zajížděli kamsi na „nádraží“. Říkaly jsme si, že už jsme asi na místě. Prodavač však kroutil hlavou a ukazoval, že ještě máme sedět. Nějakým záhadným způsobem se nám podařilo domluvit alespoň záchod. Nejdřív to vypadalo, že nám ukazuje, že si máme sednout mezi autobusy, ale nakonec se ukázalo, že to je ještě horší. V zadní uličce u nádraží byly „záchody“. Fotky máme, ale věřte, že je radši vidět nechcete.

Pak jsme nastoupily do busu a za chvíli už nás prodavač vysazoval uprostřed silnice. Přeběhl silnici, kde čekal taxík, dal mu instrukce, zaplatil a taxík nás dovezl k hotelu ve městě Ha Long. Podle cenové nabídky hotelu, jsme nakonec vybraly pouze jednodenní výlet s odjezdem další den a za rozumnou cenu v hotelu přespaly.     

Ráno jsme vstaly brzo a v 8 už nás vyzvedl autobus směřující do přístavu. Naskočily jsme s celou výletní skupinou (asi 20 lidí) na loďku a vyrazily. Pluly jsme přístavem plným výletních lodí a kolem nás bylo docela dost odpadků. Za chvilku jsme nabrali rychlost a naše loďka proplouvala mezi mlhou zahalenými ostrůvky vystrkující své vrcholky z moře. V kajutě lodi byly sedačky se stolky, ale dalo se sedět i venku anebo na střeše lodi, odkud byl lepší výhled. Ha Long Bay patří do UNESCO zaslouženě, byla to parádní podívaná.

Míjeli jsme spoustu lodí s dalšími výletníky. Nejvíc jich však bylo na naší první zastávce – ostrov s poměrně velkou jeskyní. Do jeskyně se vcházelo po vysokých schodech, které byly přeplněné turisty. Většina turistů vypadala nadšeně a my jsme si jen říkaly, že to vypadá, jako bychom si odskočily na Macochu J.

Po hodinové návštěvě jeskyně jsme se plavily dál. Na programu byl další ostrov, tentokrát s vyhlídkou. Zdolaly jsme další dávku schodů a ocitly jsme se na překrásném místě. Na nejvyšším bodě ostrova byl nádherný výhled. Trochu ho kazila mlha, která se rozplývala jen pomalu. Na ostrově byla pláž a návštěvníci se mohli vykoupat v moři. Bohužel ale nebylo počasí na koupání, což byla škoda, po takovém výšlapu by se vykoupání hodilo.

Byl už čas oběda, takže po návratu na loď nám průvodce oznámil, že za chvilku se bude podávat oběd. Oběd, který jsme měly v ceně, byl v asijském stylu – byli jsme posazeni ke stolu vždy po 5 lidech a mezi nás začal personál nosit talíře a tácky se vším možným. Samozřejmě nesměla chybět rýže a zelenina. Přinesli nám i rybu, tofu, kousky vepřového masa, míchaná vajíčka a mušlovou polévku. Mrkněte na fotku, jakou jsme měli hostinu.

Po takovém obědě by se nám hodil odpolední šlofík, ale pomalu jsme se blížili k další zastávce. Každý se mohl rozhodnout, kterou variantu zvolí. Byl na výběr výlet na kajaku anebo projížďka na bambusové loďce. Obě jsme nakonec vybraly odvážnější variantu – kajak. Navlékly jsme si záchranné vesty, do ruky jsme dostaly pádlo a už nás posazovali do kajaku. Po obědě se nám nechtělo moc pádlovat a navíc jsme se nechtěly moc zamokřit (protože jsme neměly nic na převlečení), takže jsme občas trochu pádlovaly, ale spíš jsme se nechaly unášet vlnami. Občas kolem nás projela větší loď a kajak se začal kymácet ze strany na stranu, ale nakonec jsme se (i celkem v suchu) vrátily na palubu výletní lodi.

Cestou zpět jsme ještě přibrzdili u „Kissing Rocks“ a pak už jsme se vydali přímo do přístavu. 

V přístavu na nás čekal autobus, který nás rozvezl do hotelů. My jsme následně opět dostaly zaplaceného taxíka k hlavní silnici (bylo to v ceně výletu). Asi tak 50 m od křižovatky, kam nás taxikář dovezl, jsme viděly zastávku. Chtěly jsme tam dojít, ale on nás zastavil. Divily jsme se proč, protože na onu zastávku zrovna přijížděl autobus s cedulkou Hai Phong. On ale začal na autobus mávat a řidič busu nás zastavil přímo před nosem J. Janča měla ještě jednu nohu venku a bus už se rozjížděl, ale cesta zpět už byla poklidná. Dovezli nás tentokrát správně a po výstupu se na nás opět sesypali taxikáři jako včely. Tentokrát jsme se rozhodly smlouvat rovnou s těmi na nádraží. Nevěděly jsme, jak to je daleko, ale cestu jsme ocenily na maximálně 70 dongů. Už to vypadalo, že za tolik nás nikdo nevezme, ale pak nás jeden taxikář doběhl, že nás sveze. Když nás vedl ke svému autu, ostatní taxikáři na něj cosi křičeli. Samozřejmě nemáme tušení, co to mohlo znamenat, ale domů jsme dorazily J.

Po celodenním výletu jsme byly docela unavené, ale Paul pro nás mezitím připravil malé překvapení. Slíbil nám, že hodinu bude učit sám, ale když jsme dorazily, ptal se, jestli může jedna z nás učit, že by potřeboval pomoct. Byla to hodina pro jednoho dospělého studenta, takže nám bylo divné, s čím potřebuje pomoct. Ale samozřejmě jsme mu pomoc neodmítly. Sice bez přípravy to nebylo úplně ono, ale později jsme zjistily, že studentovi šlo hlavně o to, aby se bavil se zahraničním lektorem J. Pak už jsme jen udělaly na večeři zbytek špaget se sýrem a po večeři jsme plánovaly, jak to uděláme následující dny. Náš odjezd z Hai Phongu se nezadržitelně blížil, a my jsme se musely rozhodnout, jak to všechno uděláme.

Dobrovolničení v Hai Phongu

Přijely jsme do Hai Phongu. Při výstupu z autobusu se k nám nahrnulo asi 10 taxikářů snažících se nás přesvědčit, že máme jet zrovna s nimi. Skoro se přes ně nedalo projít, dotýkali se nás, křičeli něco vietnamsky, ale nakonec se nám podařilo nádraží opustit. Chtěly jsme se nejprve porozhlédnout kolem a najít nějakého taxikáře mimo nádraží, který by mohl být o něco levnější. Našly jsme rychle, na fotce jsme mu ukázaly adresu, pomocí poznámkového bloku v telefonu jsme se domluvili na ceně a za pár minut už nám řidič zastavoval na místě. Než jsme vystoupily, musely jsme počkat, než po ulici přejdou krávy, které rozhodně nedodržují silniční pravidla J. Ano, po ulici tady chodí krávy (dokonce vždy ve stejnou dobu), a to jsme ve třetím největším městě Vietnamu.

V místě našeho nového bydliště nás přivítal Paul – mladý Vietnamec, který je recepční a zároveň jediný stálý lektor v jazykovém centru, ve kterém budeme dočasně učit i my. Ukázal nám náš pokoj ve třetím patře a nechal nás, ať si vybalíme a odpočineme. Protože už bylo dost hodin, dnešní hodinu učil on sám a my začneme až další den. Odložily jsme batohy a vyrazily obhlídnout okolí. Počasí bylo pořád stejné – zataženo a mrholení, které občas přecházelo v déšť. Trochu nás překvapilo, že na nás zase začali místní zdravit, protože v Hanoji bylo tolik cizinců, že už jsme si odvykly být tak exotické J. Šly jsme ulicí a Zuzka zahlédla kadeřnictví. Už nějakou dobu mluvila o tom, že se nechá ostříhat, takže jsme si říkaly, proč to nezkusit. Zašly jsme dovnitř a zeptaly se na cenu. Kadeřník nabídl 100 000 dongů (cca 120 Kč) a nám bylo jasné, že to je i s cizineckou přirážkou. Ve smlouvání se z nás pomalu stávají profíci, takže jsme navrhly polovinu a kadeřník už Zuzku usazoval na křeslo. Pomocí posunků se domlouvali, co a jak, a Janča měla kromě kontrolování, zda stříhá správnou délku, také všechno fotit – na svůj, na Zuzky a i na kadeřníkův telefon. Přece jen, byla to velká událost pro všechny zúčastněné J.

Pak jsme se zastavily v místním chrámu. Nebo jsme si původně myslely, že to je chrám. Nejspíš to byl hřbitov, ale měli tam pěknou pagodu, krásné kytky a byl tam klid od veškerého ruchu z ulice. Tiše jsme procházely kolem nazdobených stromů, velkých kytic a oltářů. V prosklených místnostech se nejspíš místní lidé modlili. 

Pak jsme se různě potulovaly poblíž domu a objevovaly, co naše ulice ukrývá. Zjistily jsme, že snad všechny domy mají stejné rozložení. Mají několik pater a v přední části přízemí je obvykle prostor pro obchod, „restauraci“ či kavárnu (v našem případě učebnu) a v zadní části přízemí je kuchyň. Zároveň v přední části přízemí nesmí chybět ani oltářek – malý stoleček se spoustou vonných svíček, obložený vším možným – od ovoce, po svíčky, vonné tyčinky, obrázky, květiny… V dalších patrech jsou pak pokoje. K večeru jsme také ochutnaly první místní pouliční jídlo a už za tmy se vydaly zpátky do našeho nového domu.

Houska s vajíčkem a sušeným masem

Další den ráno jsme se rozhodly vyprat oblečení, protože jsme měly poprvé od odjezdu k dispozici pračku! Měly jsme radost, že si konečně vypereme všechno oblečení a bude zase krásně voňavé a my budeme moci nosit, co se nám bude chtít. No ale to jsme se pěkně zmýlily. Vyprané prádlo jsme pověsily do nejvyšší místnosti, kde jsou šňůry, a radovaly se, jak si další den vypereme zbytek. Dopadlo to tak, že jsme po 4 dnech neměly, co na sebe. Všechno oblečení bylo buď dost použité anebo vyprané a tudíž mokré a smradlavé. Vlhkost vzduchu byla celou dobu kolem 95 %, takže veškeré oblečení je neustále navlhlé a vyprané z pračky nemá šanci uschnout. Nevíme, jestli je to možné, ale po několika dnech se nám zdálo mokřejší, než když jsme ho vyndaly z pračky J. Nakonec jsme vytvořily vynález, abychom tomu usychání ještě trochu pomohly.  

Odpoledne nás čekala první vyučovací hodina. Děti (a zejména jejich rodiče) mají rády zahraniční lektory, takže s námi pěkně spolupracovaly a hodina proběhla v pohodě. Stejně jako všechny ostatní, které jsme s nimi měly. V dalších hodinách už ztrácely ostych, takže to šlo hodinu od hodiny lépe. Hráli jsme hry, povídali si, kreslili a hodiny rychle utíkaly.

Většina dnů probíhala podobně. Dopoledne jsme se buď vydaly do města, nebo odpočívaly v domě, nebo jsme měly na práci různé drobnosti jako zašívání, cvičení, nakupování, vaření a přípravu na vyučování. Po pár dnech jsme se rozhodly vyrazit do supermarketu pro nějaké suroviny, abychom si mohly uvařit něco evropského. Nevěděly jsme, kde supermarket je, ale zatím vždy zafungovalo „nějak se tam dostaneme“. Odchytly jsme tedy taxíka a snažily se s ním anglicky domluvit. Supermarket, velký obchod, koupit jídlo… Ničemu z toho nerozuměl. Zkoušely jsme i slovník, ale jaksi překlad z češtiny do vietnamštiny není moc kvalitní, protože náš řidič stále nevěděl, co bychom tak mohly chtít. Nakonec pomohlo slovo shopping. Dovezl nás před obchoďák, našly jsme ten správný obchod a začal další boj. Spoustu zboží mělo jen vietnamské nápisy, takže jsme většinou podle obrázků, odhadovaly, co to může být J. Prohledávaly jsme regály, luštily vietnamštinu a mezitím se k nám pomalu přibližovaly dvě mladé Vietnamky, které se dokonce i odhodlaly poprosit nás o fotku. Usmály jsme se jim do foťáku a zároveň jsme si říkaly, že bychom toho mohly využít a jejich znalosti vietnamštiny. Ha, jak naivní. Netušily, co po nich můžeme chtít. Nakonec jsme po hodině odcházely z obchoďáku a měly jsme víceméně všechno, co jsme chtěly.

Vybalily jsme nákup a začaly vařit. Náš recept byl snadný, vsadily jsme na jistotu. Špagety se sýrem a kečupem. Chtěly jsme původně rajčatový protlak, ale nenašly jsme žádný s anglickými nápisy a netroufly jsme si případně zkazit si špagety protlakem s chilli či něčím co nemáme ponětí, co by to mohlo být. Při vaření nás pozorovala Kat – majitelka jazykové školy. Říkala, že ráda pozoruje dobrovolníky, jak si vaří vlastní jídla. Ale náš styl úpravy se jí moc nezdál. S obavou se zeptala, jestli jako budeme ten strouhaný sýr sypat na špagety a pak to zalijeme kečupem. Podobný šok z naší přípravy jídla měla, když jsme si o pár dní později udělaly zeleninový salát. Se zděšením sledovala, jak jíme syrovou zeleninu! Ona všechnu zeleninu vaří, syrové jí jen ovoce a výjimečně rajče. Odvážila se dokonce i ochutnat, ale její reakce byla asi taková, jako by byla naše, kdybychom se my odvážily ochutnat jejich speciality J.

Jeden den nešla elektřina. Kat nás tedy pozvala na oběd. Vzala nás do místní restaurace, protože zde dělají kuře, které my máme rády. Něco objednala vietnamsky a za chvilku už nám začali nosit na stůl různé věci. Předkrm byly oříšky v nějakém těstíčku. Pak přinesli nějaké zelené stonky a samozřejmostí byla i rýže. Další bylo pečené kuře pro nás, Kat si objednala vařené. Zároveň s jejím vařeným kuřetem přišel i šok. Na tácku přinesli nejen vařenou kuřecí hlavu (i se zobáčkem), ale dokonce i kuřecí pařátky ještě s drápky! No, podívejte se sami, jakou jsme měli hostinu. S hrůzou jsme přihlížely, když Katin kamarád labužnicky pařátky okusuje. Snědl je i s drápky, zůstaly jen kostičky. A pak že naše kombinace sýra a špaget je zvrhlá J.

V pondělí se v naší škole neučí, naplánovaly jsme si tedy výlet do Ha Long Bay. Proslulé Dračí zátoky, možná i nejznámějším turistickým cílem ve Vietnamu. Paul nám dal volno i v úterý, takže původní plán byl vyrazit v pondělí brzy ráno, přespat na lodi a v úterý večer se vrátit zpátky do školy. A jak to ve skutečnosti dopadlo, to se dozvíte v dalším článku.