Přijely jsme do Hai Phongu. Při výstupu z autobusu se
k nám nahrnulo asi 10 taxikářů snažících se nás přesvědčit, že máme jet
zrovna s nimi. Skoro se přes ně nedalo projít, dotýkali se nás, křičeli
něco vietnamsky, ale nakonec se nám podařilo nádraží opustit. Chtěly jsme se
nejprve porozhlédnout kolem a najít nějakého taxikáře mimo nádraží, který by
mohl být o něco levnější. Našly jsme rychle, na fotce jsme mu ukázaly adresu,
pomocí poznámkového bloku v telefonu jsme se domluvili na ceně a za pár
minut už nám řidič zastavoval na místě. Než jsme vystoupily, musely jsme
počkat, než po ulici přejdou krávy, které rozhodně nedodržují silniční pravidla
J.
Ano, po ulici tady chodí krávy (dokonce vždy ve stejnou dobu), a to jsme ve
třetím největším městě Vietnamu.
V místě našeho nového bydliště nás přivítal Paul –
mladý Vietnamec, který je recepční a zároveň jediný stálý lektor
v jazykovém centru, ve kterém budeme dočasně učit i my. Ukázal nám náš
pokoj ve třetím patře a nechal nás, ať si vybalíme a odpočineme. Protože už
bylo dost hodin, dnešní hodinu učil on sám a my začneme až další den. Odložily
jsme batohy a vyrazily obhlídnout okolí. Počasí bylo pořád stejné – zataženo a
mrholení, které občas přecházelo v déšť. Trochu nás překvapilo, že na nás
zase začali místní zdravit, protože v Hanoji bylo tolik cizinců, že už
jsme si odvykly být tak exotické J.
Šly jsme ulicí a Zuzka zahlédla kadeřnictví. Už nějakou dobu mluvila o tom, že
se nechá ostříhat, takže jsme si říkaly, proč to nezkusit. Zašly jsme dovnitř a
zeptaly se na cenu. Kadeřník nabídl 100 000 dongů (cca 120 Kč) a nám bylo
jasné, že to je i s cizineckou přirážkou. Ve smlouvání se z nás pomalu
stávají profíci, takže jsme navrhly polovinu a kadeřník už Zuzku usazoval na
křeslo. Pomocí posunků se domlouvali, co a jak, a Janča měla kromě
kontrolování, zda stříhá správnou délku, také všechno fotit – na svůj, na Zuzky
a i na kadeřníkův telefon. Přece jen, byla to velká událost pro všechny
zúčastněné J.
Pak jsme se zastavily v místním chrámu. Nebo jsme si
původně myslely, že to je chrám. Nejspíš to byl hřbitov, ale měli tam pěknou pagodu,
krásné kytky a byl tam klid od veškerého ruchu z ulice. Tiše jsme
procházely kolem nazdobených stromů, velkých kytic a oltářů. V prosklených
místnostech se nejspíš místní lidé modlili.
Pak jsme se různě potulovaly poblíž domu a objevovaly, co
naše ulice ukrývá. Zjistily jsme, že snad všechny domy mají stejné rozložení.
Mají několik pater a v přední části přízemí je obvykle prostor pro obchod,
„restauraci“ či kavárnu (v našem případě učebnu) a v zadní části přízemí
je kuchyň. Zároveň v přední části přízemí nesmí chybět ani oltářek – malý
stoleček se spoustou vonných svíček, obložený vším možným – od ovoce, po
svíčky, vonné tyčinky, obrázky, květiny… V dalších patrech jsou pak
pokoje. K večeru jsme také ochutnaly první místní pouliční jídlo a už za tmy se vydaly zpátky do
našeho nového domu.
 |
| Houska s vajíčkem a sušeným masem |
Další den ráno jsme se rozhodly vyprat oblečení, protože
jsme měly poprvé od odjezdu k dispozici pračku! Měly jsme radost, že si
konečně vypereme všechno oblečení a bude zase krásně voňavé a my budeme moci
nosit, co se nám bude chtít. No ale to jsme se pěkně zmýlily. Vyprané prádlo
jsme pověsily do nejvyšší místnosti, kde jsou šňůry, a radovaly se, jak si
další den vypereme zbytek. Dopadlo to tak, že jsme po 4 dnech neměly, co na
sebe. Všechno oblečení bylo buď dost použité anebo vyprané a tudíž mokré
a smradlavé. Vlhkost vzduchu byla celou dobu kolem 95 %, takže veškeré
oblečení je neustále navlhlé a vyprané z pračky nemá šanci uschnout.
Nevíme, jestli je to možné, ale po několika dnech se nám zdálo mokřejší, než
když jsme ho vyndaly z pračky J. Nakonec jsme vytvořily vynález, abychom tomu usychání ještě trochu pomohly.
Odpoledne nás čekala první vyučovací hodina. Děti
(a zejména jejich rodiče) mají rády zahraniční lektory, takže s námi pěkně
spolupracovaly a hodina proběhla v pohodě. Stejně jako všechny ostatní,
které jsme s nimi měly. V dalších hodinách už ztrácely ostych, takže
to šlo hodinu od hodiny lépe. Hráli jsme hry, povídali si, kreslili a hodiny rychle
utíkaly.
Většina dnů probíhala podobně. Dopoledne jsme se buď vydaly
do města, nebo odpočívaly v domě, nebo jsme měly na práci různé drobnosti
jako zašívání, cvičení, nakupování, vaření a přípravu na vyučování. Po pár
dnech jsme se rozhodly vyrazit do supermarketu pro nějaké suroviny, abychom si
mohly uvařit něco evropského. Nevěděly jsme, kde supermarket je, ale zatím vždy
zafungovalo „nějak se tam dostaneme“. Odchytly jsme tedy taxíka a snažily se
s ním anglicky domluvit. Supermarket, velký obchod, koupit jídlo… Ničemu z toho
nerozuměl. Zkoušely jsme i slovník, ale jaksi překlad z češtiny do
vietnamštiny není moc kvalitní, protože náš řidič stále nevěděl, co bychom tak
mohly chtít. Nakonec pomohlo slovo shopping. Dovezl nás před obchoďák, našly
jsme ten správný obchod a začal další boj. Spoustu zboží mělo jen vietnamské
nápisy, takže jsme většinou podle obrázků, odhadovaly, co to může být J.
Prohledávaly jsme regály, luštily vietnamštinu a mezitím se k nám pomalu
přibližovaly dvě mladé Vietnamky, které se dokonce i odhodlaly poprosit nás o
fotku. Usmály jsme se jim do foťáku a zároveň jsme si říkaly, že bychom toho
mohly využít a jejich znalosti vietnamštiny. Ha, jak naivní. Netušily, co po
nich můžeme chtít. Nakonec jsme po hodině odcházely z obchoďáku a měly
jsme víceméně všechno, co jsme chtěly.
Vybalily jsme nákup a začaly vařit. Náš recept byl snadný,
vsadily jsme na jistotu. Špagety se sýrem a kečupem. Chtěly jsme původně
rajčatový protlak, ale nenašly jsme žádný s anglickými nápisy a netroufly
jsme si případně zkazit si špagety protlakem s chilli či něčím co nemáme
ponětí, co by to mohlo být. Při vaření nás pozorovala Kat – majitelka jazykové
školy. Říkala, že ráda pozoruje dobrovolníky, jak si vaří vlastní jídla. Ale náš
styl úpravy se jí moc nezdál. S obavou se zeptala, jestli jako budeme ten
strouhaný sýr sypat na špagety a pak to zalijeme kečupem. Podobný šok
z naší přípravy jídla měla, když jsme si o pár dní později udělaly
zeleninový salát. Se zděšením sledovala, jak jíme syrovou zeleninu! Ona všechnu
zeleninu vaří, syrové jí jen ovoce a výjimečně rajče. Odvážila se dokonce i
ochutnat, ale její reakce byla asi taková, jako by byla naše, kdybychom se my
odvážily ochutnat jejich speciality J.
Jeden den nešla elektřina. Kat nás tedy pozvala na oběd.
Vzala nás do místní restaurace, protože zde dělají kuře, které my máme rády. Něco
objednala vietnamsky a za chvilku už nám začali nosit na stůl různé věci.
Předkrm byly oříšky v nějakém těstíčku. Pak přinesli nějaké zelené stonky
a samozřejmostí byla i rýže. Další bylo pečené kuře pro nás, Kat si objednala
vařené. Zároveň s jejím vařeným kuřetem přišel i šok. Na tácku přinesli
nejen vařenou kuřecí hlavu (i se zobáčkem), ale dokonce i kuřecí pařátky ještě
s drápky! No, podívejte se sami, jakou jsme měli hostinu. S hrůzou jsme
přihlížely, když Katin kamarád labužnicky pařátky okusuje. Snědl je i
s drápky, zůstaly jen kostičky. A pak že naše kombinace sýra a špaget je
zvrhlá J.
V pondělí se v naší škole neučí, naplánovaly jsme
si tedy výlet do Ha Long Bay. Proslulé Dračí zátoky, možná i nejznámějším
turistickým cílem ve Vietnamu. Paul nám dal volno i v úterý, takže původní
plán byl vyrazit v pondělí brzy ráno, přespat na lodi a v úterý večer
se vrátit zpátky do školy. A jak to ve skutečnosti dopadlo, to se dozvíte
v dalším článku.
Žádné komentáře:
Okomentovat