První zážitky z Vietnamu

Let do Hanoje byl nekonečný. Měly jsme skoro dvě hodiny zpoždění, a jelikož se blížila druhá hodina ranní, byly jsme už opravdu hodně unavené. Do Vietnamu jsou potřeba víza, takže jsme si o ně pár dní zpátky zažádaly. Dvoustránkový papír asi s dvaceti body jsme jakž takž vyplnily, co jsme si nebyly jisté, nechaly jsme volné, nějak to vymyslíme až v Hanoji. 

Když jsme doletěli do Hanoje, bylo už dávno po půlnoci. Alespoň nějaké plus to mělo, letiště bylo téměř prázdné a celní fronty krátké. To půjde rychle, řekly jsme si. To bychom ale nesměly stát ve špatné řadě. Poté co jsme se dostaly na řadu, byly jsme poslány na druhou stranu budovy, opatřit si nejprve víza přímo do pasu. Naštěstí to nebylo na dlouho, za chvíli si nás už volali a za poplatek 25 dolarů nám podával pasy i s vízy. Teprve teď jsme mohly vyrazit k původní přepážce, kde už nyní nikdo nestál. Byly jsme v hale úplně poslední, všichni kontroloři už odcházeli ze svých budek. Rychle nám to zkontrolovali, nastavili na nás kameru, aby si nás nasnímali a bylo hotovo. Moc příjemní tu teda nebyli, ani nás nepozdravili. Říkaly jsme si, že to snad bude tou brzkou hodinou, všichni tu nemůžou být takoví. Co jsme ale za pár dní ve Vietnamu poznali, s milými a přívětivými Filipínci se to nedá srovnat. 

Hotel jsme si zamluvily schválně kousek od letiště. V případě, že bychom v tuto noční hodinu nesehnaly odvoz, došly bychom to i pěšky. Dva měsíce zpátky jsme psaly do našeho hotelu, kdy přesně přiletíme, aby nás mohli vyzvednout. Nikdo nám to ale úplně nepotvrdil, takže jsme byly zvědavé, jak se nakonec budeme do hotelu přesouvat. Vešly jsme do haly a opravdu na nás čekal Vietnamec držící cedulku s našim jménem! Hodně se nám ulevilo. 

Náš průvodce

Kývl na nás a už nás vedl k jeho autu. Pokoušely jsme se ho několikrát zastavit větami „excuse me“, „sorry“, „hey“…, ale nereagoval. Anglicky evidentně moc neuměl. Až pak si všiml, že na něj mluvíme a naznačily jsme mu, že potřebujeme vybrat peníze. Dovedl nás k nedalekým bankomatům. Byly tam čtyři, z nichž funkční vypadaly tři. Jeden neměl peníze, zkoušely jsme tedy druhý. V tom k nám přišel Vietnamec a ukazoval na bankomat, který vypadal nejvíc podezřele.. Tvrdil, že jedině tento má peníze. Moc se nám to nezdálo, ale zkusily jsme to. Bylo to ale poněkud obtížné, jelikož uprostřed obrazovky byla tabulka Error, takže jsme pořádně neviděly, na co klikáme. Vietnamec uviděl, že tápeme, a začal sám od sebe klikat na naši obrazovku! Neuvěřitelné, pomyslely jsme si a čekaly, co se bude dít. Doteď nevíme, co tam navolil, ale peníze jsme nedostaly. Zkusily jsme teda ještě poslední bankomat a ten už nám peníze vydal.

Jízda do hotelu trvala asi 3 minuty. Pokoj fajn, velká postel, teplá peřina i voda. Unavené jsme padly do postele a snažily se usnout. Když v tom jsme zjistily, že jsme opravdu hodně blízko letišti. Letadlo právě startovalo a bylo to slyšet, jako kdybychom seděly v něm. To nás čeká noc, pomyslely jsme si. Naštěstí nás to přes noc nebudilo, jen ráno, ale to už byl čas snídaně. Snídaně předčila naše očekávání, pěkně jsme se přejedly. 

Po tak vydatné snídani byla potřeba si ještě odpočinout. Chvíli jsme se povalovaly a pak vyrazily do víru velkoměsta. Zjistily jsme, že tu jezdí náš oblíbený Uber a objednaly si ho. Po chvíli u nás přibrzdilo auto a řidič na nás z okýnka volá "UBA"? Po druhém zopakování jsme pochopily, že myslí Uber. S dorozumíváním se to tady budeme mít docela těžké, anglicky tu mluví zřídka kdo. Při cestě autem jsme pozorovaly okolí a říkaly jsme si, že není úplně fajn vidět jen samé Vietnamské nápisy. Nikdy ani slovo anglicky, což byl oproti Filipínám velký rozdíl. 

Dneska má Janča narozeniny, takže jsme si objednaly lepší hotel, než obvykle. Dorazily jsme do našeho nového hotelu a hned nás vítal velmi dobře naladěný recepční. Přinesl nám uvítací drink a usadil nás. Nabídl nám jako pozornost pokoj s balkónem zadarmo, což ráda slyšela zejména Zuzka, která se už viděla s cigaretou na balkónku. Dal nám také mapu, kde nám zakroužkoval a podrobně popsal, co je v Hanoji k vidění. Ta se nám velmi hodila, hanojské uličky vypadají všechny stejně a vyznat se tu nebylo úplně snadné. 

Uvítací drinky

I přestože to byl Jančin narozeninový den, bylo nutné vyhledat doktora. Její zranění se pořád nelepšila, takže to nemělo smysl odkládat. Na mapce od recepčního bylo vyznačené Háčko a tak jsme k němu vyrazily, nebylo daleko. Ještě, že jsme mapu měly, nápis Hospital bychom hledaly marně. Anglicky tu nejsou vyznačená ani takto důležitá místa. Nicméně trefily jsme správně. Byla to obrovská nemocnice, všude plno lidí a nevěděly jsme kam jít. Jeden hlídač, který uměl trošku anglicky, nás nasměroval k okénku, kde Janča vyplnila papír a dostala pořadové číslo. Vypadalo to na dlouho, ale za chvíli už platila poplatek sto tisíc dongů (asi 120 Kč) a nasměrovali nás dovnitř budovy. Tam se nás naštěstí ujala nějaká doktorka a dovedla nás k místnosti, která byla plná lidí. Vešly jsme do něčeho, co by se dalo nazvat „čekárnoordinací“. Uprostřed místnosti seděli 4 doktoři, u každého jeden pacient a kolem dokola seděli a čekali lidé, než přijdou na řadu. Všechno se tedy odehrává v jedné jediné místnosti. Nějaké lékařské tajemství jim zřejmě nic neříká. 

Čekárnoordinace

Janča v akci

Janča byla po pár minutách na řadě. I když nějaké pořadí tu úplně nefungovalo. Kdo vkročil do čekárny, cpal se k doktorovi sedícímu uprostřed. Ujal se jí lékař, který naštěstí uměl alespoň trochu anglicky. Sice mu dělalo obtíže mluvit anglicky, ale nakonec se nějak domluvili. Podíval se na zranění a u prvního shledal, že to infekce není, chtěl tedy vidět to druhé. Na druhé se dlouze díval, pomačkával a nakonec přišel ještě nějaký starší lékař, něco prohodili vietnamsky a mladý lékař potvrdil, že to infekce je. Začal přemýšlet, co napsat do zprávy. Nakonec z toho vzniklo: „some infection, change, take antibiotics drugs“. Pak Janču vyzval, ať ho následuje. Provedl ji chodbou, Zuzka šla za nimi. V chodbě leželi další pacienti, na nosítkách, na zemi, někteří seděli na židlích. Lékař Janču zavedl až do posledního pokoje. Otevřel dveře. Vevnitř byli 4 muži v bílých pláštích a mezi nimi na kovové desce ležel asi 10letý chlapec. Za Jančou se zavřely dveře, lékař ji usadil na další kovové lůžko – s přímým výhledem na malého pacienta. Malý chlapec nebyl při vědomí, místo kapačky měl v ruce zaraženou injekci. Janča zahlédla i rentgenový snímek – i jako laik poznala, že má zlomenou stehenní kost. A… lékaři se mu ji zrovna chystali narovnávat. Po tom, co si připravili rovnací stroj, se Janča už radši otočila na druhou stranu a s hrůzou čekala, co se bude dít dál. Její lékař přinesl „sterilní“ gázu – na první byl jakýsi červený flek, tu naštěstí lékař odsunul a vzal si až tu druhou. Polil si jí nějakou vodičkou a začal čistit… Pak se zase objevil jiný doktor, něco si prohodili… Její lékař pár minut čistil, namáčel do různých vodiček a zase drhnul…. Pak se ještě mrknul na to druhé, že radši zkontroluje, jestli tam ta infekce není. Naštěstí to opět vyhodnotil, že je to dobré.

Jančin "operační sál"

Janča vyšla ven a potřebovala vstřebat celý tento zážitek. Zkoušely jsme najít nějaké klidnější místo v areálu nemocnice, ale všude bylo plno lidí a hluk. Nakonec jsme našly prázdnou lavičku a Janča si na chvíli sedla. Mezitím šla Zuzka zkusit místní záchod. Větší humus v životě neviděla. A to toho viděla na Filipínách opravdu hodně. Záchody byly i v chodbičce před samostatnými kabinkami.

Nemocniční záchody

Po cestě z nemocnice jsme vyhlížely stánky s jídlem. Jeden vypadal fajn, vybraly jsme si nudle s kuřecím masem. K našemu překvapení nám přinesli polévku. Ano, byly tam nudle i kuřecí maso, ale byla však docela planá. Chuť jsme si spravily zmrzkou a rozhodly se prozkoumat některé hanojské uličky a památky. Uťapkané jsme si sedly do kavárny a čekaly na naše první pořádné hanojské kafe. Záhy jsme zjistily, že vietnamské kafe nebude patřit zrovna mezi naše oblíbené. Kafe se tu podává především studené a na spodku hrníčku vás čeká vrstva salka. Obyčejné neslazené mléko je tu těžko k nalezení. Přeslazené silné kafe jsme nakonec vypít zvládly. 

Po cestě do hotelu se nám zalíbila jedna restaurace. Tam půjdeme večer oslavit Janči narozky, rozhodly jsme se a místo si vyfotily. Dorazily jsme na hotel, daly si sprchu, nachystaly se a vyrazily slavit. Restaurace byla kousek, takže když jsme ji ani po dvaceti minutách nemohly najít, došlo nám, že jsme si vyfotily zřejmě špatné místo. No jo, Blondies :). Chtěly jsme jít ale přesně tam, takže jsme hledaly dál. Po necelých 40ti minutách a po projítí všech možných uliček, jsme to konečně našly. Zbylo na nás už jen místo u venkovního stolečku u cesty, ale nám to nevadilo. Alespoň jsme měly přehled, co se všude kolem děje. Jídelní lístek byl pěkně tlustý, bylo opravdu z čeho vybírat. Každá si našla to, co má ráda a pochutnaly jsme si. Samozřejmě nemohl chybět ani pořádný drink, co by to bylo za oslavu. Po prvním koktejlu za námi přišla manažerka restaurace a nabídla nám drink zdarma výměnou za pětihvězdičkové hodnocení na portálu TripAdvisor. Stáhly jsme aplikace, ohodnotily a už se nám nesl další drink našeho vlastního výběru. Tentokrát jsme ale neměly šťastnou ruku, Zuzčin žlutý drink byl strašně silný a Jančin snad ještě horší, okraj její skleničky byl pokryt solí. 

 Z restaurace jsme odcházely něco málo před půlnocí a asi o 45 min bylo po zavíračce. Hanoj vypadala z noční perspektivy úplně jinak. Pár uliček ve středu města byly plné života, ale jak jsme se postupně vzdalovaly, obklopilo nás ticho a prázdno. Ulice jsme vůbec nepoznávaly. Jo a ještě jsme potkaly siamského psa!:)

Rušné hanojské ulice

Siamský pes