Blondies On The Road: Prozkoumávání Hanoje

Ráno nás opět přivítalo nepříliš vlídné počasí. Dokonce i pršelo. Rozhodly jsme se tedy, že vyrazíme někam, kde nezmokneme a vybraly jsme věhlasný Market – Chó Dóng Xuán. Tržnici jsme si představovaly všelijak. Podle vietnamských obchůdků u nás jsme očekávaly hromady oblečení, bot a kdoví čeho ještě. Tohle však předčilo naše očekávání. Byla to obrovská několikapatrová budova narvaná k prasknutí. Nevěděly jsme, z kterého konce začít, abychom se neztratily a neopomenuly projít nějakou uličku. Samozřejmě se nám to nepovedlo, po třech hodinách jsme měly toho prodírání se dost. I tak jsme nakonec pár věcí ukořistily.

Jediné, co se nám nepodařilo pořídit, byly sandály pro Janču. Pokaždé, když jsme přišly ke stánku s botama, kroutili hlavama, křičeli nějaké věty a hnali nás pryč, že jsme se nestihly na boty ani pořádně podívat. Až u čtvrtého stánku jsme pochopily, že říkají něco jako "small size". Aha, nemají na nás velikost. Ale my jsme zahlédly boty velikosti 38 a dokonce i 40, takže jsme nechápavě opět odcházely. Zkusily jsme to u několika dalších stánků, dokonce i mimo Market, ale nechtěly nás nikde obsloužit, i přestože jsme jim ukazovaly, že velikost je pro Janču dobrá. Nakonec jsme sehnaly sandály až další den a úplně náhodou, prodavač byl ochotný a navíc se nám podařilo cenu sandálů dobře usmlouvat.

Zuzce se stala podobná příhoda. Protože je v Hanoji opravdu pořádná zima, potřebovala nějaké rifle nebo teplé legíny. Druhé patro marketu bylo plné oblečení. Přišly jsme ke stánku, kde to vypadalo, že by Zuzce mohlo něco padnout. Opakovala se však scéna, jakou jsme už zažily s botami, "small size, small size". Říkaly jsme si, že už to není možné a rozhodly se nějaké kalhoty prohlédnout. Našly jsme jedny, co Zuzce musely stoprocentně být. Obchodník ale kroutil hlavou. Snažily jsme se tedy rukama nohama domluvit, zda na ni nemají nějakou velikost. Po chvíli štrachání podali Zuzce gatě, které jí už od pohledu přišly velké. Ale zkusila to. No ano, byly jí obrovské, ale bylo aspoň jasné, že velikost tu na nás určitě mají. Mezitím se ke stánku začali sbíhat ze všech stran Vietnamci a dívat se na Zuzku, jak si kalhoty zkouší. Všichni z toho měli ohromnou legraci. Nakonec Zuzka odcházela s gatěma velikosti 4XL! Jak se říká, na velikosti nezáleží:). Hlavně, že jí bude teplo.

Po náročných nákupech, jsme si daly v nedaleké kavárně naše "oblíbené" sladkosilné kafe a vyrazily pomalu směrem k hotelu. Poprchávalo a my se prodíraly skrz davy lidí, motorek a aut. Stíhaly jsme u toho však sledovat obchůdky kolem dokola. Zastavily jsme se u jednoho, který vypadal, jak z úplně jiného světa. Bylo v něm útulno, všechno krásně urovnané, nepřeplácané a především čisté. Moc se nám tam líbilo a tak jsme si z něj odnesly alespoň masku na obličej a ještě ten večer vyzkoušely.

Další den se nám podařilo nějakým záhadným způsobem zacvaknout budíky a probudily se dost pozdě. Snídaně měla za chvíli končit a trošku jsme se bály, aby na nás ještě něco zbylo. K našemu překvapení bylo jídla na výběr ještě více než předchozí den. Přecpaly jsme se tak, že jsme se nemohly ani hnout, takže to chtělo posnídaňového šlofíka. Už se nám z toho stává pomalu tradiceJ. Dnes je před námi přesun z našeho luxusního hotelu, do něčeho skromnějšího a cenově přijatelnějšího. Čekal nás poslední den a noc v Hanoji a pak vzhůru do Hai Phongu sbírat další dobrovolnické zážitky tentokrát z učení vietnamských dětí.

Hodily jsme batohy na záda a vyrazily pěšky, nebylo to moc daleko. V našem novém bydlišti jsme se zeptaly, jak se dostat k památkám, co nás zajímají, a vyrazily jsme do ulic na oběd. Stánků s jídlem je na každém rohu plno, ale vy už víte, jak to máme. S jídlem to s námi není vůbec jednoduché. Brzy jsme ale seděly v "restauraci", která byla celá polepená různými nápisy pějícími chválu od lidí z celého světa, co tu kdy jedli. Objednali jsme si rýži se zeleninou a k tomu jeden salát s kuřecím masem. Po chvíli nám přinesli rýži ovšem s kousky těžko určitelného masa. Janči to byla schopná sníst, ale Zuzka to jíst nemohla a tak to zkusila vyměnit za rýži bez masa. Povedlo se, říkaly jsme si, když odnášely Zuzčin talíř. Jenže po chvíli jí na stole přistála sice rýže, ale opět s kousky nějakého podezřele tmavého masa. Do třetice všeho dobrého už to nezkoušela, nají se raději někde jinde. V na první pohled fajn bistru to nakonec žádná sláva nebyla, v průběhu jídla nám po stole začal lozit jakýsi brouk, vypadalo to na malého švába. Od nás tedy pěkný vzkaz na stěnu nedostanou.

Jelikož je to náš poslední den v Hanoji, chtěly jsme dohnat vše, co nám do teď počasí neumožnilo. Vyrazily jsme tedy směr památková zóna. Po cestě jsme potkaly spoustu obchodníků, kteří se nám snažili něco prodat. Překvapily nás ale přidrzlé obchodnice s ovocem. Nasadily nám každé jeden nosič na rameno a vzaly nám telefony, že nás vyfotí. Mezitím, co nás jedna fotila, druhá už balila ovoce do sáčku, který nám rovnou strkaly do rukou. My jsme ale nic nechtěly! Že nás ale tak hezky vyfotily, rozhodly jsme se, že si teda nějaký ten banán a ananas koupíme. Vytáhly jsme peněženky a snažily se z nich mezitím dostat, kolik to stojí. Drzé vietnamské ženy nám ale vytrhly peníze z ruky a dožadovaly se dalších! To už na nás bylo teda moc. Nechtěly nám ale peníze vrátit, takže jsme si rychle sbalily ovoce a šly pryč. Podobná příhoda se nám stala ještě jednou se smaženými koblížky. Od té doby už na pouliční prodejce vůbec nereagujeme a děláme, že je nevidíme.

S mapkou v ruce jsme se objevily před parkem, kde jsme chtěly projít k našemu cíli. Už jak jsme přicházely blíž a blíž, bylo nám podezřelé, že u vstupu stojí vojáci se zbraněmi. Jakmile jsme se ocitly v blízké vzdálenosti, voják začal kroutit hlavou a překřížil ruce. Nechápaly jsme, proč bychom tam nemohly jít a tak jsme mu šly ukázat alespoň mapu. To se mu taky nepozdávalo, a sice s úsměvem, ukazoval na nás pořád ta stejná gesta. Poslední náš pokus byl, jestli si ho můžeme vyfotit. Jeho postoj se však nezměnil a tak jsme se raději otočily a vzaly to podél zdi. Pak jsme si z cedule přečetly, že jsme chtěly vejít na pozemek ministerstva obrany. To jsme byly teda hodně odvážné, pomyslely jsme si. Celý areál jsme tedy obešly, a že byl pěkně velký. Náš cíl ale pořád nikde. Z druhé strany byla další brána. Že by tady byl ten správný vchod? Ani jsme se nestihly dostatečně přiblížit a už šel našim směrem policista a naznačoval, ať urychleně přejdeme na druhou stranu čtyř proudové silnice. Chtěly jsme si vyfotit aspoň jeho, ale to už jsme se opravdu neodvážily a se začínajícím strachem rychle přeběhly silnici. Na protější straně jsme viděly za plotem stíhačky. Udělaly jsme pár fotek přes plot a snažily se najít vchod, to by totiž mohl být ten správný areál, kam nás už konečně pustí.

Bohužel jsme se tam už nedostaly. Během hledání vstupu začal obrovský slejvák. Naštěstí jsme narazily na kostelík, kde jsme se před deštěm ukryly a čekaly až přestane pršet. Déšť však naopak zesiloval. Vevnitř jsme seděly už přes půl hodiny a chtělo se nám některým moc čůrat, takže jsme se rozhodly vyrazit a najít nějaké útočiště, kde bychom si daly horký čaj.

Nedaleko jsme narazily na hospodu Pilsner Urquel. Otevřely jsme jídelní lístek a s potěšením zjistily, že je i v českém jazyce! Daly jsme si obě čaj, který nakonec moc horký nebyl (kafe i čaj se tu podávají s ledem), ukradly jsme podtácek na památku pro Zuzčinu kamarádku a vyrazily opět do toho nevlídného počasí. Zabalené v pláštěnkách jsme v rychlosti omrkly známé Hanojské jezero, a jelikož opravdu hustě pršelo, rozhodly jsme se jet zpátky do hotelu.

Počasí nám na náladě moc nepřidává, takže jsme večer strávily na pokoji. Ven jsme vyrazily jen najít něco na večeři, abychom neumřely hlady. Zvolily jsme Donner Kebab, který známe od nás z ČR. Byl fajn. Po cestě jsme nakoupily něco dobrého, ať si to aspoň trošku osladíme a vrátily se do teplých postelí.

V Hanoji nám to teda moc nevyšlo, neviděly jsme vše, co jsme chtěly. Třeba se nám to ale ještě podaří, máme brzy v plánu výlet do rýžových polí Sapa, kam se nejlépe dostaneme právě z Hanoje.

Ráno jsme Uberem vyrazily na autobusové nádraží, z kama jsme vyrážely do již zmiňovaného Hai Phongu. Koupily jsme lístky a usadily jsme se do autobusu. Byl skoro prázdný, takže jsme se i s našimi krosnami pěkně rozvalily. Protože zbývalo asi 25 minut do odjezdu, Zuzka si šla dát ven svou pravidelnou dávku nikotinu. Mezitím, co kouřila, snažil se jí jiný vietnamský řidič naverbovat do jeho autobusu, který směřoval do Thai Nguyen. O tom městě nikdy neslyšela, a i kdyby, stejně ji nezbývalo nic jiného než kroutit hlavou, protože Vietnamec neuměl ani slovo anglicky. Zatímco Zuzka "mluvila" s Vietnamcem, náš autobus do Hai Phongu se začal rozjíždět! Janča vyděšeně doběhla k řidiči a signalizovala mu, že ještě nemá všechny pasažéry. Naštěstí si toho Zuzka všimla a rychle naskočila do otevřených dveří autobusu. Nakonec to byl pouze planý poplach, autobus začal zase couvat zpátky :).

Do Hai Phongu, do devadesát kilometrů vzdáleného města, jsme jeli něco přes dvě a půl hodiny. Cesta byla opravdu únavná, ale jsme tu, jsme v našem novém domově na 8 dní. Jak nám to jako paním učitelkám šlo, se dozvíte v příštím článku:).

Za dobu strávenou v Hanoji jsme prošly opravdu hodně uliček. Abyste měli představu, jak to tady vypadá, přidáváme pár fotek, které najdete níže.