Ráno nám nezačalo úplně nejlíp, pořádně pršelo a nevěděly
jsme, jestli vůbec někam pojedeme. Nakonec se počasí docela umoudřilo a tak
jsme mohli vyrazit. Tentokrát jsme jeli v kompletní sestavě, něco okolo
dvaceti lidi. Protože byla pravděpodobnost dalšího deště, potřebovaly jsme případně
nějaké útočiště, kde bychom se schovali. Ujala se nás Thadova kamarádka
Jenibeth a celý den jsme strávili v okolí jejího domu.
Protože nebylo dost motorek pro všechny, někteří si museli
chytnout Jepnee, Platilo to i pro nás, ale nám to vůbec nevadilo. Rády zkoušíme
všemožné dopravní prostředky a cestu si užíváme. Jepnee nás vysadil u hlavní
silnice a dál jsme už musely pešky. Po chvíli u nás však zastavil Jeep, nabral
nás všechny dozadu na korbu a za chvilku jsme byli na místě.
 |
| Jízda v Jepnee |
Jenibeth měla krásný dům se zahradou, kde jsme se roztáhli.
Začalo svítit sluníčko a tak jsme si polehali na trávu a odpočívali. Samozřejmě
nechyběl náš DJ s rádiem na krku, které vyhrávalo do širého okolí. My dvě
začátečnice jsme si musely pustit instruktážní video, abychom věděly alespoň
základy potápění. Jak dýchat, jak se pod vodou pohybovat nebo si očistit brýle
a také signály, které je potřeba umět, abychom se pod vodou mohli dorozumívat.
 |
| Dům Jenibeth |
Věděly jsme, že jdeme na řadu až mezi posledními, takže jsme
měly spoustu času. Vyplnily jsme ho hraním basketbalu s místními a
pozorováním toho, jak se někteří snaží vylézt nahoru na kokos. Mezitím jela část naší party do obchodu, abychom měli nějaký oběd. Naše skupina přivezla ingredience
a Jenibeth s její rodinou pro nás uvařila. Po obědě nám ještě připravila
kafíčko. Byla na všechny moc hodná. Náš ponor byl pořád ještě daleko a tak jsme
se šly zchladit do moře a trošku se poopalovat.
Konečně na nás přišla řada. Oblékly jsme neopreny, závaží,
brýle, ploutve a na záda nám nasadili vestu se všemi možnými přístroji spolu s
kyslíkovou bombou. Tak těžké jsme to nečekaly!:) Obtěžkány všemi potřebnými
komponentami, jsme vyrazily vstříc novému zážitku směr oceán. Na nás dvě
byli tři místní, kteří nás opečovávali.
Zjistily jsme, že ze Zuzky nikdy profesionální potápěčka nebude. Možná kvůli
klaustrofobii nebo tomu, že se stále nenaučila plavat pod vodou bez držení nosu.
Janča si to ale užila. Jakmile opadly počáteční obavy, zklidnila se a naučila si
vyndat vodu z brýlí pod vodou anebo taky, co dělat v případě, když
dojde kyslík. Náš první (a pro Zuzku zřejmě i poslední) ponor trval kolem půl
hodinky a byl to nezapomenutelný zážitek.
Další den jsme vstaly opět do deštivého rána. Už si musíme ty věci
pověšené venku přes noc na uschnutí uklidit, jinak nám nikdy neuschnou!:) S počasím
to bylo jak včera, v průběhu dopoledne se vyjasnilo a tak se klasicky celá
naše skupinka vyrazila potápět. A s nimi i Janča, která si chtěla potápění
ještě alespoň jednou pořádně zkusit. Zuzka zůstala v domě úplně sama a náramně
si to užívala. Dala si dlouhou sprchu, umyla si vlasy a užívala si chvíli
ticha, která ji tu trošku chybí.
Janča vyrazila na ponor číslo dvě. Byla až v devatenácti
metrech. V jednom okamžiku ji nabral studený proud a odnášel ji pryč od
skupinky. Naštěstí ji z obou stran zachytili ostatní potápěči a v pořádku se
vrátila zpět prozkoumávat mořské dno. A konečně viděla Nema!:) Potápění je fajn,
ale nechytlo ji úplně tak, jak ostatní. Takže to byl její poslední ponor,
alespoň v tomto místě. Janča před ponorem ještě stihla vyfotit kraba,
kterého malí Filipínci venčili na provázku na pláži:).
Dnes nás taky poctila svou návštěvou pedikérka a manikérka. Měly jsme radost, protože
manikúrní nůžky jsme si zapomněly s sebou sbalit a naše nožky už začínaly
být poněkud nehezké. Za pedikůru jsme zaplatily každá 25 Kč a nožky nám jen zářily.
Houpaly jsme se v sítích, když v tom šel po pláži
zmrzlinář. Samy bychom ho nepoznaly, ale Španělka, která je tu už měsíc, ho
dobře zná a tak ho k nám zavolala. Dědula měl zmrzky schované v chladící
bedně a mohly jsme si vybrat hned z několika druhů. Zvolily jsme
jahodovou, mangovou, kokosovou a fialová zmrzka je pro nás z neznámého ovoce,
jehož název si nepamatujeme J.
Protože druhý den ráno spousta lidí odjížděla sbírat nové cestovatelské
zážitky, vyrazili jsme večer na rozlučkové Videoki. Je to v podstatě něco
jako karaoke, jen se tomu tady říká Videoki:).
Potřebovali jsme se dostat do Dumaguete, kde Videoki mají, a
tak jsme šli k hlavni cestě a stopovali všechno, co kolem nás projíždělo:). Chvíli
nám nikdo nezastavoval, ale pak se nám podařilo stopnout autobus.
Většina naší skupinka seděla na zadních sedačkách a tak jsme
si cestu pěkně zpříjemnili. Učily jsme Filipínce mluvit česky a zpívali si přes
celý autobus, museli jsme přece potrénovat na večerní Videoki. Lidé v autobuse
z toho už tak nadšení nebyli. Ale my jsme si to náramně užili:).
Byli jsme všichni hladní, takže nejdříve bylo na programu
jídlo. Naši místní už ví, kde je to nejlevnější, takže jsme v námi vybrané
restauraci dostaly opravdu velkou porci nudlí a zeleniny s kuřecím masem,
kterou jsme ani nesnědly. Je fajn, že se nemusíme obávat, že by něco zbylo, vždycky
se tu u stolu najde někdo, kdo to po nás rád dojí:)… S plnými žaludky jsme konečně
vyrazily na vyhlášené Videoki.
Funguje to tak, že si objednáš svůj vlastní soukromý pokoj
jen pro tvou partu a párty může začít! Tím pádem odpadá stud zpívat před
cizími. Něco takového jsme obě viděly poprvé a moc se nám to líbilo. Budova měla několik místností a
všechny byly plně obsazené, je to velmi oblíbená zábava místních. Servis tu byl
se vším všudy, mohli jsme si objednat jak nápoje, tak něco na zub.
Koupili jsme všichni hromadně rum a kolu, abychom se trošku
uvolnili a odvážili se zpívat. Teda především nám dvěma odvaha scházela, místní
se spíš prali o mikrofon J.
Nakonec u jednoho rumu samozřejmě nezůstalo, vypili jsme dohromady nejmíň čtyři.
Strávili jsme tam přes dvě hodiny a vyrazili směr domů. Alespoň
jsme si to myslely. Zahnuli jsme všichni do vedlejší ulice a uslyšely jsme „Jana,
Zuzana, come come!“. Najednou jsme stály uprostřed přeplněné diskotéky. Vstup stál
asi 35 Kč a za vstupní lístek jsme si mohly vybrat na baru jakýkoliv drink. Už to
přece nebudeme míchat, takže jsme zvolily zase rum a kolu. Diskotéka byla vážně
plná. Potkaly jsme tam i několik bílých tváří, takže jsme nebyly až tak pěst na
oko. Ale i tak o nás byl velký zájem. Jakmile jsme se objevily na parketu,
všichni s námi chtěli tančit. Naštěstí jsme měly s sebou spoustu našich
ochránců, kteří zasáhli, když jsme na ně mrkli, že se nám něco nelíbí.
Protancovaly jsme celou noc a výborně se bavily. Janče ještě někdo neznámý
rozbil o nohu v žabkách skleničku, což nebylo moc příjemné. Ochránci ji však
zachránili, ošetřili a party pokračovala. Ani jsme se nenadály a byly 3 ráno.
Na zpáteční cestu jsme si chytli tricykla a ve 4 hodiny už jsme byli v postelích,
a to i se zastávkou v McDonaldu pro hamburgera a se třemi novými známými,
kteří neměli, kde přenocovat. A u Thada se místo vždycky najde J.
Následující ráno bylo krušné. Všichni jsme měli kocovinu a
tak nám naši Filipínští kamarádi připravili parádní vyprošťovák. Kokosové mléko
smíchané se salkem a ovocem.
Protože jsme byli všichni hodně unavení, vyrazili jsme na
motorkách do místního zábavního parku. Zchladili jsme se ve vodě, sjeli jsme
pár tobogánů a kluci vyzkoušeli ziplining (jízda na laně napříč zábavním
parkem). My jsme na to neměly žaludek.
Zuzka si stihla ještě spálit nohu o motorku, ale
o veškerých zraněních a ztrátách, které nás v Dauinu potkaly, se budete
moct dočíst v našem dalším článku :)
Žádné komentáře:
Okomentovat