"Dobrovolničení" v Dauinu

Z pohádkového ostrova Siquior jsme vyrazily do městečka Dauin, kde máme domluvené dobrovolničení. Věděly jsme, že budeme pomáhat s potápěním, ale nevěděly jsme, že je toto místo opravdu vyhlášená potápěčská oblast. V okolí je spousta korálů, rybiček, hvězdic nebo dokonce želv, které se pod vodou dají spatřit.

Přišly jsme na to, že není potřeba mít všechno do podrobna zjištěné dopředu. Poslední dobou fungujeme tak, že se ptáme, kde to jen jde. Filipínci jsou velmi hodní a nápomocní. Alespoň my máme takovou zkušenost. Jakmile nás vidí jen chvíli postávat na jednom místě, hned se nás ptají, kam jedeme nebo co se nám stalo. Tak tomu bylo i na cestě do Dauinu. Vkročily jsme na autobusové nádraží a hledaly nějaké okénko, kde bychom se informovaly, jak se dostaneme na místo určení. Ovšem žádné tu nebylo. Vůbec to ale nevadilo, hned k nám přiběhl řidič jednoho autobusu, zeptal se, kam jedeme, zamyslel se a pak řekl, že tam bys nás vzít mohl J. Ani jsme se nenadály a seděly jsme v krásném navenek žlutém, uvnitř růžovém autobuse. Jsme zvyklé na všelijaké polorozpadající se dopravní prostředky, takže jsme byly velmi mile překvapené, když jsme mohly po cestě koukat na televizi.

Za necelých 20 minut na nás řidič houkl s tím, že tady vystupujeme. Takovou rychlost jsme nečekaly a tak jsme ani nestihly napsat Thadovi (náš nový hostitel), že už se blížíme. Nicméně to nebyla ani potřeba. Po výstupu z autobusu se k nám začal hlásit místní kramář, který přesně věděl, kam máme namířeno. Snažil se dovolat Thadovi, ale nezastihl ho a tak si usmyslel, že nás tam odveze. Mávl na dva Filipínce a za chvíli jsme se už vezly s úplně cizími lidmi na motorkách. Říkaly jsme si potom, že nejsme úplně nejobezřetnější. Naštěstí nás opravdu dovezli do našeho nového "domova".

Chajda s výhledem na moře byla obydlena asi deseti lidmi z Evropy. Thad nás hned přivítal s tím, že není volné místo na spaní, ale to se prý nějak vyřeší. Seznámily jsme se rychle s ostatními a zjistily jsme, že týden budeme trávit s Němci, Španělkami, Nizozemkou, Dánem, Angličankou a jejím přítelem z České republiky. Samozřejmě nepočítáme Filipínce, kteří tu pomáhají. Někdy jsou tu dva, někdy je jich tu osm, záleží na tom, co je zrovna potřeba. Další obyvatelé Thadova obydlí jsou psi, kočky, slepice, kuřata a samozřejmě nesmí chybět námi oblíbený kohout, který je našim nechtěným budíčkem.

Všichni jen tak posedávali u stolu nebo v houpacích sítích a tak jsme se rozhodly, že se zajdeme okoupat do oceánu. Oblékly jsme si plavky, vyfasovaly brýle se šnorchly a vyrazily na pláž.

Protože jsme byly hodně natěšené, se šnorchlováním jsme začaly už kousek od našeho obydlí. Sem tam něco málo jsme viděly, ale to jsme ještě netušily, že můžeme vidět mnohem víc. Vynořily jsme se na chvíli z vody a jedna Asiatka koupající se o opodál se nás ptala, jestli něco vidíme. No tak jasně, že něco vidíme, proč by ne. Nebo jak to jako myslí? Myslela to tak, že ohraničené území, kde je vidět spousta ryb a korálů se nachází asi o 300 metru dál. Poděkovaly jsme a vyrazily tam. 

Přišly jsme k místu ohraničenému bójkami, kde byly vidět jen trčící šnorchly. To bude to správné místo, kde toho určitě spoustu uvidíme, řekly jsme si. Nasadily jsme si přístroje a vletěly do vody. 

Bylo to neuvěřitelné. Celá oblast byla pokryta korály, mezi kterými proplouvaly rybky. Viděly jsme všechny možné, co si jen dovedete představit. Tmavě modré, oranžové, blankytné, průhledné, svítící, pruhované, černé, velké i úplně malinkaté. Škoda, že s sebou nemáme voděodolný foťák, rády bychom se s vámi o takovou nádheru podělily. Pár desítek minut jsme objevovaly podvodní krásy a pak si šly odpočinout na zídku, abychom trochu oschly. 

Spousta Filipínců se na nás dívala a za chvíli se odvážili přiblížit a požádat nás, jestli se s nimi vyfotíme. Následovala série různých póz, Filipínci se vedle nás střídali jak na běžícím páse. Je nejvyšší čas jít domů, zamávaly jsme jim a vyrazily zpět.

Večer jsme si daly společnou večeři, samozřejmě rýže nesměla chybět. Chvíli to vypadalo, že se budeme muset s Jančou scvrknout na jednu postel, ale nakonec jsme se dočkaly každá své vlastní. Spíme v místnosti s dalšími čtyřmi lidmi na dvojposchoďových postelích. Občas s námi spí taky koťátko nebo štěňátko, mravenci jsou na denním pořádku. Ráno vždy zjišťujeme kolik štípanců jsme přes noc schytaly, ale jinak se máme moc fajn!:).. 

Po večeři jsme zjišťovaly, jak je to tu s prací, ať víme, co nás čeká. S potěšením jsme se dozvěděly, že u Thada se vlastně nepracuje. Náplní našeho dne bude hlavně odpočívat a užívat si oceánu. Jednou za týden uvařit pro všechny večeři, pomoct převézt věci na potápění na motorkách, nebo pověsit mokré neopreny po potápění. Taková práce se nám dost zamlouvala. Bydlet zadarmo a nedělat nic znělo báječně. Jak jsme ale postupem času zjistily, nic nedělaní nám úplně nesvědčí. Naštěstí se sem tam podniká nějaký výlet.  

Večer nám začali nalévat pivko a to nám s Jančou až tak úplně moc nejede. Tak jsme skočily do krámku, který je hned ve vedlejším domě, podívat se, co další máme za možnosti alkoholu. Narazily jsme na rum. Za rum a 2 litry koly jsme zaplatily pouze 40 Kč!

Další den jsme po snídani vyrazili všichni k moři. Každý den to funguje stejně. Jsme v potápěčském ráji, za den se stihnout průměrně tři ponory. Všechny potřebné věci na sebe oblečeme nebo jakkoliv zavěsíme a naskáčeme na motorky. Převáží se takto i kyslíkové bomby, což není úplně nejjednodušší. Jsme skoro jak motorkářský gang :).

Pro začátek jsme se rozhodly jen prozkoumat okolí a šnorchlovat. V následujících dnech ale potápění určitě vyzkoušíme. Thadovi se platí pouze za kyslík, který spotřebujeme, takže by to byl skoro až hřích toho nevyužít. 

Thad nás informoval, že v místě, kam jedeme, budeme muset zaplatit poplatek za šnorchlování cca 25 Kč. S údivem jsme dorazili do stejného místa, kde jsme šnorchlovaly včera (a vůbec nic neplatily), takže jsme měly možnost korály mnohem důkladněji prozkoumat. Než se všichni v potápění vystřídali, udělaly jsme si vyjížďku na lodičce. Kdo má dobré oči, může zahlédnut Janču, jak z lodičky mává :).

Protože jsme po koupačce neměly co na práci, rozhodly jsme se, že pro všechny uvaříme večeři. Hromadně se na večeře skládáme, a tak jsme vybraly peníze a vyrazily na trh. Supermarket tady v blízkém okolí nenajdete, všechno potřebné se dá sehnat v pár uličkách, kde prodávají vše od vajec až po oblečení. Věděly jsme, že budeme vařit asi pro deset lidí a tak jsme se rozhodly, že uděláme oblíbenou rýži s kuřecím masem, které máme rady. Zastavily jsme se u stánku, kde prodávají rýži a ani jsme netušily, jak těžké to ještě budeme mít. Tolik druhů rýže jsme v životě neviděly, neměly jsme ponětí, kterou vybrat. Z čeho jsme měly na výběr, můžete vidět na fotce i s milým panem prodavačem.

Jak se nakonec ukázalo, byl milý především kvůli tomu, že věděl, že nás můžu přesvědčit, abychom koupily co nejdráž :). Původně jsme chtěly koupit kilo rýže, to by mělo pro všechny stačit. Jakmile jsme mu řekly, pro kolik lidí vaříme, zarputile nám tvrdil, že nám to určitě stačit nemůže a tak nás přesvědčil, abychom koupila kila dvě. Naštěstí je rýže jednou z nejlevnějších věcí, co tu seženete. 

Posléze jsme samozřejmě zjistily, že máme rýže tak na týden! Překypovala nám i dokonce z největšího hrnce, který jsme našly (a to jsme tam ani nedaly všechnu J). Díky bohu naši Filipínští kamarádi jsou pořád hladoví a rýže nepřišla na zmar. A když už ani ti nemůžou, pomůže slepice. Vařit v takových podmínkách nebylo úplně jednoduché, musely jsme si poradit jen s omezeným množstvím ingrediencí a koření. Sice nám to trvalo, ale bravurně jsme to zvládly.

Naše večery jsou především o chytání signálu wifiny, zatímco se houpeme v síti u vody a posloucháme hudbu, což je našich Filipínských kamarádů velmi oblíbená činnost. Každý den posloucháme ty stejné písničky pořád dokola, pomalu je už umíme i zpaměti.

Ostrov Siquijor

V hostelu za usmlouvanou cenu se nám spalo celkem dobře, přece jen byly jsme po dvou přeletech unavené. Ráno nás přivítalo deštěm. Mírně nám to pokazilo náladu, protože před námi byly 3 dny, které jsme měly strávit opalováním a užíváním si na ostrově Siquijor. Předpověď počasí nebyla moc slibná a tak jsme chvíli zvažovaly, zda nezměníme plán a Siquijor si necháme, až bude hezčí počasí. Nakonec jsme se ale rozhodly, že pokud pojede trajekt (často se stává, že prostě nejezdí, kvůli nepříznivému počasí), tak vyrazíme.

Díky Eileen jsme věděly, kde najdeme trajekt, takže i za deště jsme odjezd z přístavu zvládly na jedničku. Na lodi byla nejvyšší koncentrace bělochů, jakou jsme od příjezdu na Filipíny viděly. Usazené na venkovních sedačkách jsme se daly do řeči se dvěma Španěly, kteří už nějakou dobu cestují po Filipínách a dali nám nějaké tipy. Např. na ubytování, kde za cca 300 Kč na noc je k dispozici bazén i all inclusive strava :). Trochu nám to na deštivé cestě zlepšilo náladu. V průběhu cesty na moři začalo pršet ještě víc a tak jsme byly nuceny obléct mikiny, bundy a pláštěnky. A jen jsme se modlily, aby už konečně přestalo pršet a vysvitlo slunce.

Siquijor je známý dovolenkový ostrov a podle toho to i vypadá. Všude plno resortů, ubytování a také výrazně vyšší ceny za jídlo i služby. Nevěděly jsme, kde přesně najdeme náš resort, ale hned po výstupu z přívozu se na nás nalepilo velké množství „taxikářů“, kteří věděli naprosto přesně kam jet. Žádali si 300 pesos (asi 150 Kč). Zdálo se nám to moc, zkoušely jsme to dál a usmlouvaly jsme to alespoň na 250 pesos. Nicméně když nás náš řidič dovezl až před recepci, usoudily jsme, že za tak dlouhou trasu plnou děr a kamení si těch původních 300 pesos zaslouží. Na recepci nás přivítala mladá Filipínka, během chvilky nám připravila chatku a my jsme si mohly vybalit veškeré navlhlé oblečení.

Ale hlavně jsme už byly velmi hladové a tak jsme se vydaly do blízké restaurace, kterou jsme po cestě do resortu míjely. Velký nápis u cesty hlásal „pizza and pasta“. Překvapilo nás, že je v evropském stylu. A to včetně cen. Ceny byly na místní poměry dost vysoké a téměř se blížily cenám v ČR. Za obyčejnou margaritu 100 Kč, za „lepší“ druhy 130 Kč. Nicméně pizza pro dnešek došla, tudíž jsme měly na výběr ještě ze dvou druhů těstovin – carbonara a boloňské. Nic víc v menu nebylo. Vybraly jsme si boloňské špagety. Janča celou porci nesnědla a nechala si zbytek jídla zabalit.

Najedené jsme vyrazily do resortu, kde jsme si daly odpoledního šlofíka, protože v takovém počasí nebylo moc co dělat. V resortu byli kromě personálu jen Evropani – jeden starší pár z Německa a jeden mladý pár s dítětem z Rakouska. Večer jsme strávily s mladou Rakušankou, která si k nám přisedla a začala si povídat.

Druhý den už se počasí umoudřilo a my jsme se tudíž mohly vydat na motorce kolem ostrova. Vyrazily jsme tedy k hlavní cestě, kde je půjčovna motorek. Než jsme k ní ale došly, zastavil nám taxikář s dotazem, jestli nechceme svést. Vysvětlily jsme mu, že si chceme půjčit motorku a že jeho služby nepotřebujeme. Mrknul na nás a přemlouval nás, ať nasedneme, že on má poblíž půjčovnu. Cena u něj je stejná jako u námi vyhlídnutého stánku a navíc prý můžeme nechat motorku v našem resortu a on pro ni pak dojede. Takže bylo rozhodnuto. Přejely jsme k němu do půjčovny a zjistilo se, že pro nás nemá motorku. Chvilku pobíhal po dvorku, pak někam volal, pak odešel a za chvilku přijel s růžovým skútrem :). Zbývalo už jen podepsat papír, proběhla minutová instruktáž s tím, že to jezdí na „the red one gasoline“ a mohly jsme vyrazit. Ani jedna z nás motorku dříve neřídila, takže jsme měly další premiéru. Přilby jsme nedostaly, ale byly jsme ujištěny, že zde je nepotřebujeme, no tak jsme nasedly a vyrazily na cestu. Bylo to super. Sluníčko hřálo, vítr nás ofukoval a my jsme s našim krásným růžovým sršněm uháněly po hlavní silnici.

Nevěděly jsme, kam přesně jedeme, a měly jsme jen černobílou mapu zapůjčenou z resortu, kde nám recepční ukázala zajímavé body. Každopádně plán byl jasný. Chceme se podívat na známou pláž, navštívit vodopád a posedět pod prastarým stromem, kde nám rybičky v bazénku okoušou kůži. Dál bylo v plánu užívat den a zastavit se, kde se nám bude líbit J. Jo, a taky se pokusit získat nějakou hotovost z bankomatu.

Po asi 20 minutách jízdy po hlavní silnici, jsme viděly nápis říkající cosi jako název známé pláže. Sjely jsme z vyasfaltované silnice na svažující se silničku plnou děr a kamení. První zkouška Zuzčina řidičského umu. Zvládla to na jedničku, takže jsme se za pár minut objevily před branou, kde Filipínec vybíral vstup. Vysvětlily jsme mu, že se chceme jen podívat, tak nám dal nejprve 5 a po přemlouvání 10 minut. Pláž jsme omrkly, usoudily, že to není takový zázrak a že určitě najdeme lepší a zadarmo. 

Naskočily jsme tedy na motorku a se zamáváním vrátnému jsme vyrazily dál. Vjely jsme na hlavní silnici a pokračovaly v cestě. Za chvilku jsme se objevily ve městě, kde jsme se rozhodly, že se mrkneme, jestli nenajdeme bankomat. Místo bankomatu jsme však našly jakýsi stánek, kde měli mít palačinky a shake. Neodolaly jsme a objednaly si svačinu. Palačinky došly, ale shake byl výborný. Prodavačce jsme shake pochválily a opět proběhl už známý rozhovor: „Where are you from?“ Po naší odpovědi následovala parádní odpověď: „Ooooh, that’s why you are so beautiful!“ Se smíchem jsme se rozloučily a bez peněz jsme vyrazily dál. Naše naskakování na motorku a její rozjezd pobavilo místní, dokonce si i mysleli, že se nám s motorkou něco stalo. Vysvětlili jsme jim, že je to náš osobitý styl a ještě jsme se poptaly, jak se dostaneme k vodopádům. Ke Cambugahay Falls jsme se dostaly přes strmé serpentýny. Tyto vodopády patří k nejnavštěvovanějším místům na Siquijoru a taky to tam podle toho vypadalo. Turisté rozličných národností fotící selfie. Ale bylo to fajn.

Osvěžily jsme se skokem z vrchu vodopádu do krásně modré vody, doplavaly do jeskyně a vydaly se dál. O kousek vedle jsme narazily na značku ke Kawasan Falls. O těch jsme až do té doby neslyšely, tak jsme se rozhodly, že se na ně podíváme, že tam třeba nebude moc lidí. Dojely jsme na místo, zaplatily parkovné za motorku (5 Kč) a ujal se nás místní „průvodce“, který nás dovedl až k nádherným opuštěným vodopádům. Cestou jsme potkaly jednu odcházející skupinku a jinak zde byli pouze místní, kteří dělali všechno proto, aby se nám tam líbilo. Vyzkoušely jsme skok jako tarzan, vykoupaly se v překrásně čisté a příjemně studené vodě a osvěžené se vydaly na zpáteční cestu. Nechtělo se nám vyšlapávat spoustu schodů, tak nás náš průvodce vzal jinou cestou. Procházeli jsme skrze řeku tvořící vodopády a užívali si chládek pod palmami. Když jsme došli zpět k motorce, v místní škole byla zrovna nejspíš přestávka, protože všude kolem bylo plno dětí, které se na nás smály a zdravily. Chvilku se nás bály, ale když viděly, že někteří odvážlivci nás berou dokonce za ruku, tak se osmělily a dokonce se s námi i vyfotily J.

Focení se místním zalíbilo, tak jsme udělaly pár fotek a vyrazily na další cestu. Za chvilku jsme už dorazily k místu, kde si spoustu turistů nechávalo okusovat nohy hejnem rybiček. Přidaly jsme se k nim. Ze začátku nám to trochu nahánělo strach, byl to zvláštní pocit, když se nám k nohám nahrnulo asi tak 40 rybiček a všechny se vrhly okusovat nám palce J. Trochu to lechtalo a když rybka otevřela trochu víc tlamu, tak to i trochu štíplo. Za chvilku jsme si ale zvykly a pak už jsme se smály, když někdo nově příchozí začal pištět, jako my na začátku J. 

Byla nám trochu zima, tak jsme daly kávovou přestávku a popovídaly jsme si s místním policistou. Naštěstí jsme se ho i seznámily s naším plánem zkrátit si cestu skrz ostrov, což on nepovažoval za nejlepší nápad. V horách není moc dobrá cesta a navíc by nám mohla chytit déšť a zasekly bychom se tam. Tak jsme se vyměnily v řízení, zase se nás při startu ptali, co se nám stalo s motorkou, ale po chvíli už jsme zase nadšeně svištěly po hlavní silnici kolem ostrova. Ještě že jsme policajta poslechly, protože díky jeho radám jsme narazily na krásnou pláž, kde byl pozvolný vstup do oceánu po pláži s bílým pískem.

Chvilku jsme se zdržely a vykoupané a příjemně unavené jsme se cestou domů ještě zastavily v bankomatu (který nám hned napoprvé dal peníze :) ) a v obchodě. Obchod byl velký, při vstupu nám hlídač prohledal batoh. Nevíme, z jakého důvodu, každopádně výsledek byl, že jsme nebyly shledány jako nebezpečné a s úsměvem nás vpustil dovnitř. V obchodě měli všechno, ale neznají marmeládu ani máslo, nicméně dají se tam koupit slané krekry promazané máslem a džemem.

Další den byl v plánu odpočinek. Vypraly jsme veškeré prádlo, pověsily ho na šňůry a asi tak 30x za den jsme ho sbíraly ze země, protože jsme nikde nenašly kolíčky a od moře foukal vítr. Vykoupaly jsme se s hvězdicemi a mořskými ježky. Na oběd jsme si nastrojily hostinu – nudle se zeleninou a kečupem. Během dne vypadávala elektřina, takže jsme občas byly odstřižené od světa, ale moc nám to nevadilo J. Každopádně v resortu byli připravení a když jsme si chtěly udělat kafe, tak nám nabídli vodu z termosky. Celkově tam byli velmi milí a přívětiví J. 

Večer ještě jednou vypadla elektřina, asi na hodinku, takže jsme jen seděly na betonové zídce, pozorovaly světlušky, hvězdy zářící na nebi a svítící rybářské lodě na moři. Spokojeně jsme usnuly a ráno nás čekalo opět balení. Není to nejlehčí úkol, ale zvládly jsme to a lodičkou vyrazily za do města Dumaguete, odkud jsme pokračovaly do Dauinu – naší další zastávky, kde nás čeká potápění… ale o tom až příště J.  

Už zase na cestě :)

Další naše zastávka je ve městě Dumaguete, které se nachází na ostrově Negros. Město je blízko naší druhé dobrovolnické činnosti, která nás brzy čeká. Rozhodly jsme do této části Filipín vyrazit o pár dní dříve, než nám ta "dřina" začne :). Poblíž totiž leží nádherný ostrov, na kterém jsme si chtěly trošku odpočinout a konečně se pořádně okoupat a poválet se na pláži:).

Přesun do Dumaguete z Legazpi nám zabral skoro celý den. Let byl s přestupem v Manile, a jelikož lety mívají často zpoždění, nechaly jsme si raději větší časovou rezervu. Ukázalo se, že jsme dobře udělaly. Let měl samozřejmě zpoždění. Hodinové zpoždění na hodinovém letu. Strávily jsme tedy několik hodin v přeplněné letištní hale. Jak to na letišti probíhalo, vám už popisovat nemusíme, klasické vytahování věcí z batohu a strkání jich tam, kam to na nás jen jde:). Hladce nám to prošlo a dokonce se nám podařilo protáhnout přes kontrolu i dvě plné láhve s vodou, které se nám při čekání hodily. Trošku nás zarazily naše letenky, které vypadaly spíše jak účtenky, ale na palubu jsme se s nimi dostaly.

Nasedly jsme zase do letadla, btw. už pro nás to létání začíná být trošku nuda :P:). Janča při vzletu ani neodlepila oči od knížky:). Na letišti v Manile už to známe, takže jsme se těšily, že se pořádně nadlábneme. Asi bychom se jako správné cestovatelky, které se snaží vyjít s malým budgetem, neměly úplně chlubit, ale zapadly jsme do prvního fastfoodu, co jsme potkaly:). Po rýži a kokosech jsme prostě potřebovaly něco pořádného a nezdravého.

V navazujícím letu z Manily do Dumaguete vedle nás seděla Filipínka Eileen. Dala se s námi hned do řeči a poradila nám jak vyzrát nad taxikáři, kteří mají pro turisty speciální sazby. Samozřejmě dvojnásobně vyšší. Zbývalo pár minut do přistání a my jsme zpozornily, protože najednou byla v letadla nějaká tma. No samozřejmě, co myslíte, tak neprší nám zase?:)

Z letiště jsme jely tryciklem společně s Eileen. Byla velmi milá a nabídla nám, že pro nás večer přijede autem a ukáže nám město. Byly jsme nadšené! Samy dvě bychom se do neznámého města po setmění nejspíše neodvážily.

Vystoupily jsme u našeho hostelu a šly jsme se nahlásit. Potřebovaly jsme jen někde složit hlavu a tak jsme si bookly menší pokoj pro dvě za 450 PHP, což je něco málo přes sto korun. Nakonec jsme však platily o něco víc. Vstoupily jsme do recepce a ukázaly naši rezervaci. Recepční nám ale oznámila, že pokoj pro dvě osoby stojí 700 PHP. Oponovaly jsme a znovu jí ukázaly naši rezervaci: pokoj pro dvě za 450 PHP. Sdělila nám, že pokud tedy chceme, můžeme se jít na pokoj za danou cenu podívat, jestli se nám bude ovšem líbit. Říkaly jsme si, co by ne, moc místa nepotřebujeme a fotky pokoje vypadaly fajn. Vstoupily jsme do dveří a hned nám to bylo jasné. Byl to malinký pokojíček s postelí pro jednoho. Nelíbil se nám, přesně jak předpokládala. Samozřejmě jsme se dožadovaly našeho rezervovaného pokoje za danou cenu pro dvě osoby. Chvíli jsme se dohadovaly a nakonec nám navrhla pokoj za 600 PHP, opět s poznámkou, jestli se nám bude líbit. Šly jsme tam teda nakouknout s velkou obezřetností. Vzhledem k tomu, že nám to sdělila opět tímto způsobem, očekávaly jsme nějaký problém. Žádnou závadu jsme ale nenašly. Velká prostorná postel a dokonce i televize. Tak jsme na to kývly. Vybalily jsme si věci a připravily se na večerní jízdu městem.

Když jsme odcházely, zjistily jsme, kde je zakopaný pes. Pokoj nešel z venku zamknout! Rozhodly jsme se však, že to zvládneme. Hledat teď v sedm večer nové ubytování by nebylo snadné. Co ale s našimi cennými věcmi? Snažily jsme se přemýšlet jako zloději. Telefony, pasy a peněženky jsme si vzaly pro jistotu s sebou. Ostatní neméně důležité věci jako power banku a počítač jsme se rozhodly poschovávat v pokoji. Počítač jsme zabalily do tašky a ručníku a schovaly za záchod, power banky zase do polštářů. Ještě jsme schválně nastražily pár nedůležitých věcí jako oblečení apod. a chvástaly se, jak nad případnými zloději určitě vyzrajeme. Filipínci nejsou tak chytří, naše dokonale schované věci rozhodně neobjeví!:)

Eileen nás po chvíli vyzvedla a jely jsme se podívat do přístavu, ze kterého další den ráno vyrážíme na ostrov Siquior. Protože jsme byly všechny tři hladné, zastavily jsme u výborné restaurace, kterou si Eileen oblíbila. Objednaly jsme si dohromady několik jídel, abychom ochutnaly co nejvíce. Samozřejmě se jídelníček přizpůsobil našim chutím, přece jen nejsme ani jedna velká milovnice masa a mořských plodů. Ale nakonec nám na stole přistálo smažené kuře, ryba, rýže, Pancit (nudle se zeleninou a krevetami) a chobotnice, kterou má naše Filipínská kamarádka nejraději. Chutnalo to skvěle. Až na ty chobotnice :D. Byly jsme na sebe ale pyšné, že jsme je ochutnaly. Janča byla dokonce ještě odvážnější a slupla i chapadlo chobotnice.

Protože Eileen vše zaplatila, za což jí ještě jednou moc děkujeme, chtěly jsme se jí nějak odvděčit. Zajely jsme do nejbližšího obchoďáku koupit něco dobrého na zub. Stály jsme už u pokladny, když v obchodě najednou začal z reproduktoru vycházet nějaký hodně hlasitý zvuk. Bylo to otravné a potřebovaly jsme se domluvit, co si ještě vezmeme, tak jsme se ten rámus pokoušely překřičet. Všichni na nás začali vrhat nehezké pohledy a my jsme to moc nechápaly. Lidé kolem nás nehybně stáli a pak nám Eileen posunky ukázala, že se jedná o modlitbu. Hmm, pokoušíme se překřičet modlitbu linoucí se po celém obchodě. Myslely jsme, že se ostudou propadneme do země. Co nejrychleji jsme zaplatily a vyrazily směr hotel.

Další vadou, kterou měl náš skromný pokojíček, byla wi-fi, která nám tam samozřejmě nedosáhla. Ale nám to nevadilo, den předtím jsme chytaly wi-fi na trávníku před cizím hotelem, takže jsme si to zopakovaly i tady. Po příchodu do pokoje nám nic nechybělo a tak jsme spokojené a výborně najezené usnuly. 

Výlet na sopku Mt. Mayon

Probuzení v eko hostelu bylo osvobozující. Pokud teda vůbec můžeme říct probuzení. Byly jsme vzhůru dávno před našim budíkem, který zvonil krátce po šesté hodině ranní. Za celou noc jsme byly tak dvacetkrát vzhůru. Štěkání psů, kokrhání kohoutů od 3 od rána a neskutečně silný vítr nás budil každou půl hodinu. Vstaly jsme ale s úsměvem na rtech, protože jsme věděly, že to byla naše poslední noc v takových zajímavých podmínkách. Na poslední noc před odletem jsme si zamluvily hotel, abychom se aspoň trochu vyspaly a odpočinuly si.

Potichu jsme si složily spacáky a šly posbírat naše plavky ze šňůry po včerejší koupačce. Nemá smysl rozepisovat asi půlhodinové hledání vrchního dílu Zuzčiných plavek po celém pozemku, který přes noc zmizel. Prošmejdily jsme každý kout, ale nebyly jsme úspěšné. Plavky jsme se pokoušely najít i později odpoledne, ale bylo nám řečeno, že je určitě odvál vítr. Zuzka ale nevěří, že uletěly. Byly to nejhezčí plavky na světě, takže jí je určitě někdo ukradl!:).

Ráno jsme přišly k Rizalovi domů, kde už nás čekala snídaně. Mohly jsme si vybrat, na co máme chuť. Rizal, milovník ovoce a bio potravin, nám naservíroval banány a červené pomelo, které je uvnitř neskutečně šťavnaté. Jako další v nabídce byla jak jinak rýže, zelenina a jarní závitky plněné masem. Jak jsme poznaly, Filipínci rýži snídají, obědvají i večeří. My jsme ale měly rýže za poslední dny doslova plné zuby, takže jsme si vystačily s ovocem.

Červené pomelo

Po snídani jsme vyrazily směr Mt. Mayon. Sopku, která je dominantou města, můžete zahlédnout skoro z každého koutu Legazpi. Rizal nás vysadil kousek za městem, u stánku, kde prodávaly dobrodružství s tím, že jakmile skončíme, přijede si pro nás. Zamával nám a zmizel v dáli. My dvě jsme teda vyrazily zjistit, co vlastně máme za možnosti zábavy. Mrkly jsme na tabuli a jako první nás zaujaly ceny daných dobrodružství. Trošku se nám opotila čela, protože jsme na téměř žádnou Tour neměly dostatečnou hotovost. Kartou se platit nedalo a náš ochránce a opatrovatel Rizal byl fuč. Vyložily jsme naši situaci prodavačce ve stánku. Ta na nic nečekala a hned volala kolegu s motorkou, pojedeme vybrat z bankomatu do blízkého městečka Santo Domingo.

Sopka Mt. Mayon

Vypadá to, že naše zapeklitá situace bude rychle vyřešená. Ale to bychom nebyly my, aby se nám to trošku neprotáhlo. Vyhupsly jsme na motorku za Filipíncem. Na jedné malé motorce jsme jeli ve třech. To byl teda zážitek. Janča byla jak sardinka připláclá k Filipínci a Zuzka se dvěma batohy na zádech držela nohy ve vzduchu, protože je neměla kam položit. Nicméně k bankomatu to byl kousek, dalo se to vydržet. První bankomat nefungoval, tak jsme vyrazili hned ke druhému. Tam však byla situace ještě horší. Chvíli to vypadalo, že nám bankomat sežral kartu! Po pár minutách se naštěstí umoudřil a vrátil nám ji zpět. Byly jsme sice bez peněz, ale rády, že nám ji nespolknul. Vrátily jsme se zpět ke stánku s dobrodružstvím s nepořízenou. Další bankomaty byly až ve vzdálenějším městě a tam už nás jen tak zadarmo na motorce hodit nechtěli. A tak nám přivolali na pomoc tricykl. To je motorka, která má k sobě připevněnou malou zastřešenou kabinku na sezení. Nezdá se to, ale takové vozítko uveze až 8 lidí, ne-li víc. Kabina má kolem dokola připevněné stupínky na stání, nebo pokud jste dost odvážní, můžete sedět i na střeše.

Naše nohy v Tricyklu i s panem řidičem

Honba za penězi nám zabrala zhruba dvě hodiny, ale nakonec se nám to podařilo. Bankomat číslo pět už nám dovolil vybrat si potřebné peníze. Ulevilo se jak nám, tak i prodavačům dobrodružství, kteří z výdělku na nás, budou beztak žít tak dva měsíce.

A co jsme nakonec zvolily za dobrodružství? Jízdu na čtyřkolkách v kamenitém lávovém korytu. To vám teda byla jízda. Kámen na kameni, balvan na balvanu. Místy i Filipínci těžící kámen. Vypadá to jednoduše, ale dalo nám to pořádně zabrat. Ruky nás bolely ještě další dva dny. Po necelých dvou hodinách jízdy a výšlapu jsme se celé udrncané dovezly zpět.

Rizal nás nakonec vyzvednout nemohl, takže jsme nastoupily dnes už do třetího dopravního prostředku. Byl to něco jako autobus. Měly jsme privilegium sedět vedle řidiče, takže jsme pozorovaly, jak mu to tam všechno funguje. Nebo spíš nefunguje:). Veškeré palubní přístroje byly na nule včetně tachometru. Řidič už to měl zřejmě všechno v merku, takže funkční přístrojová deska není přece vůbec potřeba.

V autobuse

Přístrojová deska

U Rizala jsme se moc zdržovat nechtěly, přece jen nám už pomohl dost. Náš plán byl jasný: Vzít batohy z auta, kde jsme je měly uschované a dostat se co nejdříve do hotelu. To jsme se ale trošku přepočítaly. Rizal půjčil auto své kamarádce i s našimi batohy. Už jsme se ale nenechaly rozhodit a čekání na její návrat jsme strávily v leže na trávníku před hostelem Travel Inn, kde jsme chytaly wifinu.

Jakmile jsme získaly zpět své batohy, rozloučily jsme se a šly jsme zkusit naše první "smlouvání". Potřebovaly jsme svézt do hotelu a tak jsme se přiblížily ke hloučku tricyklu. Cena se nám podařila snížit, ale podle ohlasů a smíchu okolních Filipínců byla stále dost vysoká:). No co, byl to náš první pokus. Příště už budeme tvrdší!:). Nasedly jsme do tricyklu a se zastávkou v námi již osvědčeném bankomatu jsme byly asi za půl hodinku v hotelu. Najedly jsme se, osprchovaly se konečně teplou vodou, po týdnu si umyly vlasy a zalehly do postele, ať jsme svěží na nás zítřejší let.