V městečku Hoi An jsme se ráno probudily do krásného
počasí. Sluníčko svítilo a my jsme posnídaly na terase u našeho domku. Po
včerejším celodenním přejezdu na motorce jsme se už těšily na den strávený na pláži. Byla
vzdálená asi 5 km a my jsme se rozhodly využít Grab taxi (funguje podobně jako
Uber) a měly jsme slevu na první jízdu, takže to mělo vyjít na pláž úplně
zadarmo. Objednaly jsme taxi, čekaly jsme a řidič stále nikde. Za chvilku nám došla
zpráva, že řidič cestu zrušil. Přemýšlely jsme, jak to uděláme, a pak jsme
zahlédly kola pod přístřeškem. Domluvily jsme se na půjčení a vyrazily jsme.
Kola, která už asi leccos pamatují, moc nejela, ale nakonec jsme na pláž došlapaly. Moc lidí tam nebylo, moře bylo příjemné a den utekl až moc rychle. Jediné, co nás trochu otravovalo, byli poměrně neodbytní „plážoví prodejci“, kteří se velmi rádi dají do řeči a přisednou si klidně i na lehátko. Nakonec jsme povolily a od jedné babičky jsme si koupily alespoň oříšky a žvýkačky.
Na další den jsme naplánovaly návštěvu hinduistického chrámového
komplexu My Son. Chrámy se nachází cca 30 km od Hoi An a nezbývalo nám než tedy
vyjet na motorce, protože za tour bychom zaplatily mnohonásobně víc a ještě by
to nebylo podle našich představ. Už jsme to měly nacvičené -Zuzka odvážně usedla
za řídítka motorky a Janča za ní s navigací v telefonu. A už jsme
uháněly městečkem. Teda až po tom, co jsme přemluvily motorku k nastartování.
Vyrazily jsme na cestu, věděly jsme (přibližně), kam máme jet, ale stejně jsme
se neobešly bez rad místních. Zase jsme potřebovaly benzín. Domluvit se pomocí
posunků není ani pro (v této oblasti už zkušené) Blondies jednoduché, ale nakonec
se nám podařilo natankovat a už nám nic nebránilo v pokračování na My Son.
Dojely jsme na místo, zaparkovaly motorku a vydaly se na
prohlídku. Pod prvním přístřeškem čekalo docela dost lidí. Nevěděly jsme, jak
to tam funguje, protože žádná řada nikde nebyla, jen tam všichni posedávali,
byla puštěná TV a nic moc se nedělo. Snědly jsme zmrzku a šly jsme se zeptat
paní na „recepci“. Nechtělo se nám čekat moc dlouho a cesta od tohoto stánku k chrámům
měla být asi 2 km dlouhá. Napadlo nás tedy, že bychom mohly jít pěšky a nečekat
na vozítko. Paní na recepci se dost divila, že chceme jít celé 2 km pěšky!
Nakonec jsme ale čekaly už jen chvilku a měly jsme dokonce soukromé vozítko,
které nás dovezlo na další stanoviště, odkud už se skutečně jen chodilo. Ten
den bylo příšerné vedro a my, tak trochu osmažené z motorky, jsme
přivítaly, že si můžeme udělat procházku mezi stromy. Kolem cesty byly rozseté
malé chrámy, které zde stojí už od 4. století. Některé jsou více, jiné méně,
zachovalé. Do některých se dá i vlézt dovnitř, ale jsou prázdné, a bohužel v nich
není ani o moc nižší teplota než venku.
Prošly jsme si tuto známou památku a vyrazily jsme zase
zpět. Už jsme se viděly na pláži J.
Špinavé od prachu a hladové jsme si daly oběd u pláže a už jsme ukládaly na
lehátka pod slunečník. K večeru nás čekal další přesun, tak jsme strávily ještě
aspoň chvilku na pláži.
Kolem páté odpoledne jsme vyrazily do Da Nangu. Je to
poměrně velké město a jsou v něm jedny z nejlepších pláží ve
Vietnamu. No, to chápete, že jsme si nemohly nechat ujít J.
Z Hoi An je Da Nang vzdálený asi 30 km a v rámci malého rozpočtu,
jsme se rozhodly použít místní autobus. Objednaly jsme Grab a konečně jsme
využily slevu na první jízdu, takže jsme se měly dostat na „autobusák“ zadarmo.
Měli jsme ale velmi přemlouvačného řidiče, který nám neustále dokola nabízel
skvělou možnost! Už to trochu připomínalo teleshopping. Ne příliš srozumitelnou
angličtinou se nám snažil vysvětlit, jak je to úžasné. Vezmu vás až do Da Nangu
– což je 30 km – ne za 300 dongů, ale jen za 200. My jsme ale měly zjištěné, že
ceny jízdenek by měly být dohromady za 40 dongů, což byl pořád hodně velký
rozdíl. Se smíchem jsme mu vysvětlovaly, že nemáme moc peněz a chceme ušetřit.
On odpovídal, že chápe, ale jeho auto je přece super a pohodlnější než autobus.
Pořád jsme ale trvaly na svém a on snižoval cenu: „Mým skvělým autem, pohodlným
a rychlým, vás vezmu do Da Nangu – vzdáleného 30 km – za 180.“ Naší odpovědí
bylo opět „that´s too much, by bus is it 40“. On ale pokračoval, zopakoval
výhody jeho auta, a to, že až si vezmeme taxi v Da Nangu, tak nás to taky
bude něco stát a on nás (nyní už za 150) vezme až do hotelu, takže to vyjde
nastejno, jako jet busem. Měly jsme tou dobou už být dávno na autobusáku, ale
zasekli jsme se v koloně, tudíž náš řidič měl výhodu a mohl do nás pořád „hustit“,
proč máme jet s ním. Nakonec přemluvil on nás, že pojedeme s ním, a
my jeho, že to bude za 130. Což se nakonec ukázalo jako dobrý obchod a my jsme
už za půl hodiny vystupovaly před novým hotelem. Ještě jsme se při soumraku
porozhlédly po městě a obhlédly, kam ráno vyrazíme na pláž.
Další den, hned brzy ráno po snídani (která byla nedochucená
a bez pití) jsme vyrazily na pláž. Dopoledne na pláži jsme nabíraly sílu na
další noční přejezd – tentokrát autobusem. Před polednem jsme se vrátily do
pokoje, rychle zabalily věci, a vyrazily na cestu. Nejdříve na oběd a pak zpět do
Hoi An, odkud jsme měly objednaný „sleeping bus“ za dobrou cenu. Jenže dostat
se do Hoi An nebyla až taková sranda. Zastávky autobusu jsou v mapě zakreslené
jinak, než jsou ve skutečnosti a ani tam není žádná informace o tom,
co odkud jezdí. Takže jsme opět byly odkázané na místní lidi. Ti ale obvykle
nemluví anglicky. Radu jsme dostaly v obchoďáku na recepci, kde nám velmi
ochotně dokonce i nakreslili minimapku. Vypadalo to jednoduše.
Přejdeme most, mineme první křižovatku a na druhé už vlevo uvidíme zastávku. Ovšem reálně to bylo jinak. Přešly jsme most, ale na jeho konci byly uzavřené
všechny chodníky a mezi proudy aut a motorek jsme si netroufly. Musely jsme to
tedy obejít. Jenže nebylo moc kudy. Ptaly jsme se různých hlídačů sedících v ulicích,
a když už jsme s nějakým našli společný jazyk, tak se nás posílal jiným směrem, než nám řekli na recepci. Tak jsme ve vedru a s krosnami
na zádech pochodovaly a hledaly zastávku. Ale jsme holky šikovné a zastávku
jsme našly J.
Naštěstí tam byli i dva mladí Vietnamci, kteří nejenom, že mluvili anglicky,
ale i měli stejnou cestu, takže jsme měli jistotu, že nastupujeme do správného
autobusu.
Nastupování za jízdy je ve Vietnamu (i na Filipínách)
normální. Zastavuje se jen starším lidem a někdy i turistům J. Prodejce
lístků nám hodil krosny do volného prostoru v busu a už si na nás žádal peníze.
Chtěl 50 dongů za osobu, což se nám samozřejmě nelíbilo, když víme, že reálná
cena je 20 dongů. Anglicky moc nemluvil, ale tvrdil, že je to i za batohy.
Nedalo se nic dělat, daly jsme mu o něco víc, ale ne tak vysokou částku, jakou
on požadoval. Když viděl, že se nedáme, tak se spokojil s alespoň takovou
cenou. Rozdíl od reálné ceny si ale jistě nechal pro sebe, protože něco jako
lístek či snad doklad o zaplacení samozřejmě nevydával.
Do Hoi An jsme dorazily naštěstí včas a za hodinu už nás
vyzvedávalo auto, které nás dopravilo k spícímu autobusu. Jak se nám spalo
na cestě a co se nám přihodilo hned další den ráno, se dozvíte v dalším článku...
Žádné komentáře:
Okomentovat