Po týdnu učení jsme zase vyrazily na cestu. Vracíme se zpět
do Hanoje, z kama nám jede vlak do jižnější části Vietnamu. Bereme to ještě
oklikou, zastavíme se na ostrově Cat Ba, který chceme objet na motorce a
navštívit tamní národní park. Z Hai Phongu jsme vyrazily lodí už ráno, abychom
toho co nejvíce stihly. Cesta rychle utekla, do hodinky jsme byly na místě.
Hodily jsme batohy do hotelu a za 5 dolarů si půjčily motorku na celý den. V
hotelu jsme dostaly mapku s místy, která stojí za to vidět a vyrazily.
Nejdříve jsme potřebovaly benzín. Místo, kde ho můžeme sehnat
sice na mapě zakreslené bylo, ale jaksi jsme to netrefily. Určitě špatná
mapa:). Nicméně zastavily jsme u cedule s nápisem Gasoline stojící u cesty,
kterou jsme právě projížděly. Přiběhla paní, vzala PET lahev plnou nějaké
zajímavě zbarvené tekutiny a začala nám ji lít do motorky. Motorka se pak v
pořádku rozjela, takže je zřejmě na místní zajímavé palivo zvyklá. Mezitím, co
jsme tankovaly, přišel se na nás podívat vietnamský děda. Viděl, že má Janča v
ruce dioptrické brýle a hned si je od ní půjčoval a zkoušel. Jak mu to slušelo,
můžete vidět na fotce.
 |
| Vietnamský děda a Jančiny brýle |
Vyrazily jsme nejprve do nejvzdálenější bodu na naší mapě, do národního parku
Cat Ba. Projely jsme městem, kde to bylo trošku náročnější, protože Vietnamci
opravdu nedodržují pravidla silničního provozu. Kdoví, jestli vlastně vůbec
nějaká mají. Nicméně tuhle část jsme bravurně zvládly, nikoho jsme nesrazily,
nikdo nesrazil nás a už nás čekaly téměř prázdné silnice. S větrem ve vlasech
jsme jely jak o závod. Samozřejmě bezpečně :). Ani jsme se nenadály a 15 km
bylo za námi. Motorku jsme zaparkovaly pěkně do řady a zaplatily vstupné za
zhruba 2 hodinový výšlap. Šly jsme samy, bez průvodce, v celém parku téměř ani
noha. Jednou za čas jsme potkaly nějakého turistu. Bylo to velmi klidné místo,
moc se nám líbilo na chvíli zmizet mimo civilizaci. Cesta k vrcholu byla místy
příkrá a skalnatá, dala nám pěkně do těla. Vietnamské počasí nám stále nepřálo
a to už jsme tu 14 dní. Viděly jsme sluneční paprsky snad jen dvakrát a to na
pár minut. Jinak je zataženo nebo prší. Pořád je tu ale příjemných dvacet stupňů,
což bylo na výšlap ideální. Jediné, co byla trošku škoda, byla mlha. Na živo
jsme ještě sem tam něco viděly, ale z vrcholové fotky není poznat nic, jen my
dvě. Pro představu ji taky přidáváme do fotogalerie.
 |
| Cesta k vrcholu |
 |
| Blondies a mlha |
Spokojeně zadýchané jsme se vracely dolů pěšinou a uviděly
jsme nalevo od nás klece. Byly v nich opice. Ty jsme musely vidět, takže jsme
se přiblížily. Janča se chtěla s opicí vyfotit, natáhla jejím směrem ruku, ve
které držela stéblo trávy a pózovala. Najednou opice po Janči chňapla! Naštěstí
se jí nic nestalo, jedna návštěva vietnamské nemocnice nám stačila.
 |
| Jeskyně |
V Motýlím údolí jsme překvapivě potkaly motýla jen jednoho.
Bláhově jsme jich očekávaly více. Byla to vyloženě horolezecká oblast, takže
jsme přišly ke skále, viděly jednoho horolezce, dvě dívky, které se na něj
koukaly, potkaly jsme jednu krávu (zvíře), která nás nechtěla pustit projít
cestičkou a pak vyrazily na motorce zase dál. Cesta k údolí byla kopcovitá, tak
jsme jen doufaly, že to zpátky vyjedeme. Naše motorka nebyla výkonnostně dělaná
na takové strmé kopce. Pořádně jsme to rozjely a nakonec i největší kopec
překonaly, sic jsme jely v posledních metrech skoro krokem.
Objely jsme také několik nádherných pláží, ale nedalo se koupat. Dva odvážlivce jsme sice ve vodě viděly, ale ... my si počkáme ještě pár dní na krásné bílé pláže na jihu Vietnamu. Poslední zastávkou byla vyhlídková observatoř. Mimo krásný výhled na zátoky ostrova nás čekala také trocha historie. Za války zde odpalovaly protiválečné střely a tak jsme měly možnost vidět, jak to tu v té době asi vypadalo.
Přemýšlely jsme, jestli se máme chlubit našim řidičským uměním. Obě jsme
samozřejmě vynikající řidičky, ale někdy se i mistr tesař utne. Ve zkratce:
Janči se podařilo motorku shodit na bok, když ji vyparkovávala. Zuzka zase
narazila při parkování do betonového sloupku. Naštěstí mírné odřeniny na
motorce nešly příliš vidět a tak předávka majiteli proběhla bez komplikací. O
pár dní později se nám dokonce podařilo vybourat, ale o tom až v dalším článku.
Na motorku jsme ale nezanevřely a jezdíme
dál!:)
Ráno jsme posnídaly banánové palačinky a před námi byl
výšlap na vyhlídku. Zdolaly jsme spousty schodů a naskytl se nám krásný výhled na
město a záliv. Měly jsme to se vším všudy, po cestě jsme potkaly Jančiny
oblíbené kozy. Jak jste už někteří z vás četly na našich FB stránkách Blondies
on the road, Zuzka si to vyšlápla dvakrát, protože nahoře zapomněla svetr. Na
chvíli jí problesklo hlavou, že by ho tam prostě nechala. Ale pak to rychle
zavrhla a proběhla se pro něj.
Autobus do Hanoje, z kama nám jede noční vlak na jih, nás
měl vyzvednout v poledne. Lehce před jednou hodinou se objevilo před hotelem
auto, které prý přijelo pro nás. Nic jsme nenamítaly, byly jsme rády, že pro
nás vůbec něco přijelo. Nejspíš nás převeze k autobusu. Asi po půl hodině, kdy
jsme objely půlku ostrovu, jsme autem dojely k přístavu, kde bylo zaparkováno
několik autobusů. Autobusy byly ale prázdné a v přístavu ani noha. Nakráčel k
nám přístavník a jako by se nechumelilo nám oznámil, že naše loď už bohužel
odjela. Další jede až v 17:00. Z našich výrazů pochopil, že se nám to víc
než nelíbí. Posadil nás tedy urychleně znovu do auta a i s ním jsme pokračovali
dál v cestě. Po chvíli jsme dorazili do druhého přístavu a čekaly jsme, co se
bude dít. Měly jsme koupené lístky, které zahrnovaly autobus na ostrově, loď na
pevninu a poté opět autobus až do Hanoje. S těmito lístky se těžko dostaneme do
jiné lodi a pak do jiného autobusu než máme. Ale když se chce, všechno jde.
Vietnamec z přístavu nám vše zařídil a za dvacet minut jsme už seděly v malé
speed boat s pasažéry z jiné společnosti, ke kterým jsme se připojily.
Přijely jsme do Hanoje po 5. hodině večer a vyrazily k
našemu hostelu, který byl naštěstí hned ve vedlejší ulici. Tentokrát jsme měly
trošku problém s ubytováním, sháněly jsme ho jen den předem a za přijatelné
peníze bylo už málo co v nabídce. Proto jsme byly zvědavé, co z našeho pokoje s
oddělenou koupelnou vyleze. A byl to opravdu nejmenší pokojíček, co jsme zatím
kdy viděly. Postel byla přes celou místnost, od postele ke stěně a dveřím bylo
maximálně dvacet centimetrů. Záchod a sprchy byly společné pro celé patro. Na
jednu noc to ale není žádný problém, nějak jsme se tam s našimi krosnami
vecpaly. Vzhledem k prostorám našeho pokojíčku jsme se rozhodly strávit večer
brouzdáním po Hanoji. Daly jsme si pořádnou večeři a jako zákusek jsme měly
džus se zmrzlinou.
 |
| Džus se zmrzlinou |
Ještě nám zbývalo koupit lístek na zítřejší dlouhou cestu
vlakem a tak jsme vyrazily k vlakovému nádraží. Po cestě jsme se snažily vybrat
z x bankomatů, ale několik z nich nám vyplivlo jen lísteček s nějakými částkami
a jeden dokonce nevyplivl ani ten lísteček. O pár dní později jsme zjistily, že
se nám strhly z účtu peníze, které jsme ale nevybraly! Tuto situaci řešíme přes
reklamační oddělení banky, ale úspěšnost je malá, spíš nepočítáme s tím, že
bychom peníze ještě někdy viděly. Ale třeba budeme mít štěstí.
Než jsme přišly na vlakové nádraží, měly jsme zjištěné, jaké
možnosti náš vlak bude mít. Mohly jsme si zvolit hard seat, což jsou místa k
sezení anebo soft seat, což je postel. Čekala nás cesta 14 hodin přes noc,
takže jsme určitě chtěly postel. S paní pokladní moc řeč nebyla, něco nacvakala
do počítače, obsloužila jiné zákazníky stojící za námi, vyřídila pár telefonátů
a pak odběhla. Už jsme si myslely, že na nás zapomněla a tak jsme šly k druhé
paní pokladní, v čemž pokladní číslo jedna přilétla s nějakými lístky
pro nás. Moc chytré jsme z toho nebyly, ale na lístku bylo napsáno soft
seat, tím pádem jsme měly jistotu, že budeme mít postel.
Náš noční vlak do města Hue nám odjížděl až další den o půl
8 večer, a tak jsme měly celý den na Hanoj. Počasí se konečně umoudřilo a my
mohly dohnat, co jsme na začátku našeho vietnamského dobrodružství nestihly.
Nejdříve jsme vyrazily na poštu rozeslat pár pohledů (snad těm pár vyvoleným
přijdou pohledy dřív, než se vrátíme v srpnu domů:)) a s krátkou zastávkou v
Ženském muzeu jsme už stály před věznicí Lao Cao, kde byli vězněni političtí
vězni. Byla to jedna z nejtvrdších věznic, vězni měly permanentně připoutané
nohy okovy.
 |
| Fotky z Ženského muzea |
 |
| Věznice |
Žádné komentáře:
Okomentovat