"Dobrovolničení" v Dauinu

Z pohádkového ostrova Siquior jsme vyrazily do městečka Dauin, kde máme domluvené dobrovolničení. Věděly jsme, že budeme pomáhat s potápěním, ale nevěděly jsme, že je toto místo opravdu vyhlášená potápěčská oblast. V okolí je spousta korálů, rybiček, hvězdic nebo dokonce želv, které se pod vodou dají spatřit.

Přišly jsme na to, že není potřeba mít všechno do podrobna zjištěné dopředu. Poslední dobou fungujeme tak, že se ptáme, kde to jen jde. Filipínci jsou velmi hodní a nápomocní. Alespoň my máme takovou zkušenost. Jakmile nás vidí jen chvíli postávat na jednom místě, hned se nás ptají, kam jedeme nebo co se nám stalo. Tak tomu bylo i na cestě do Dauinu. Vkročily jsme na autobusové nádraží a hledaly nějaké okénko, kde bychom se informovaly, jak se dostaneme na místo určení. Ovšem žádné tu nebylo. Vůbec to ale nevadilo, hned k nám přiběhl řidič jednoho autobusu, zeptal se, kam jedeme, zamyslel se a pak řekl, že tam bys nás vzít mohl J. Ani jsme se nenadály a seděly jsme v krásném navenek žlutém, uvnitř růžovém autobuse. Jsme zvyklé na všelijaké polorozpadající se dopravní prostředky, takže jsme byly velmi mile překvapené, když jsme mohly po cestě koukat na televizi.

Za necelých 20 minut na nás řidič houkl s tím, že tady vystupujeme. Takovou rychlost jsme nečekaly a tak jsme ani nestihly napsat Thadovi (náš nový hostitel), že už se blížíme. Nicméně to nebyla ani potřeba. Po výstupu z autobusu se k nám začal hlásit místní kramář, který přesně věděl, kam máme namířeno. Snažil se dovolat Thadovi, ale nezastihl ho a tak si usmyslel, že nás tam odveze. Mávl na dva Filipínce a za chvíli jsme se už vezly s úplně cizími lidmi na motorkách. Říkaly jsme si potom, že nejsme úplně nejobezřetnější. Naštěstí nás opravdu dovezli do našeho nového "domova".

Chajda s výhledem na moře byla obydlena asi deseti lidmi z Evropy. Thad nás hned přivítal s tím, že není volné místo na spaní, ale to se prý nějak vyřeší. Seznámily jsme se rychle s ostatními a zjistily jsme, že týden budeme trávit s Němci, Španělkami, Nizozemkou, Dánem, Angličankou a jejím přítelem z České republiky. Samozřejmě nepočítáme Filipínce, kteří tu pomáhají. Někdy jsou tu dva, někdy je jich tu osm, záleží na tom, co je zrovna potřeba. Další obyvatelé Thadova obydlí jsou psi, kočky, slepice, kuřata a samozřejmě nesmí chybět námi oblíbený kohout, který je našim nechtěným budíčkem.

Všichni jen tak posedávali u stolu nebo v houpacích sítích a tak jsme se rozhodly, že se zajdeme okoupat do oceánu. Oblékly jsme si plavky, vyfasovaly brýle se šnorchly a vyrazily na pláž.

Protože jsme byly hodně natěšené, se šnorchlováním jsme začaly už kousek od našeho obydlí. Sem tam něco málo jsme viděly, ale to jsme ještě netušily, že můžeme vidět mnohem víc. Vynořily jsme se na chvíli z vody a jedna Asiatka koupající se o opodál se nás ptala, jestli něco vidíme. No tak jasně, že něco vidíme, proč by ne. Nebo jak to jako myslí? Myslela to tak, že ohraničené území, kde je vidět spousta ryb a korálů se nachází asi o 300 metru dál. Poděkovaly jsme a vyrazily tam. 

Přišly jsme k místu ohraničenému bójkami, kde byly vidět jen trčící šnorchly. To bude to správné místo, kde toho určitě spoustu uvidíme, řekly jsme si. Nasadily jsme si přístroje a vletěly do vody. 

Bylo to neuvěřitelné. Celá oblast byla pokryta korály, mezi kterými proplouvaly rybky. Viděly jsme všechny možné, co si jen dovedete představit. Tmavě modré, oranžové, blankytné, průhledné, svítící, pruhované, černé, velké i úplně malinkaté. Škoda, že s sebou nemáme voděodolný foťák, rády bychom se s vámi o takovou nádheru podělily. Pár desítek minut jsme objevovaly podvodní krásy a pak si šly odpočinout na zídku, abychom trochu oschly. 

Spousta Filipínců se na nás dívala a za chvíli se odvážili přiblížit a požádat nás, jestli se s nimi vyfotíme. Následovala série různých póz, Filipínci se vedle nás střídali jak na běžícím páse. Je nejvyšší čas jít domů, zamávaly jsme jim a vyrazily zpět.

Večer jsme si daly společnou večeři, samozřejmě rýže nesměla chybět. Chvíli to vypadalo, že se budeme muset s Jančou scvrknout na jednu postel, ale nakonec jsme se dočkaly každá své vlastní. Spíme v místnosti s dalšími čtyřmi lidmi na dvojposchoďových postelích. Občas s námi spí taky koťátko nebo štěňátko, mravenci jsou na denním pořádku. Ráno vždy zjišťujeme kolik štípanců jsme přes noc schytaly, ale jinak se máme moc fajn!:).. 

Po večeři jsme zjišťovaly, jak je to tu s prací, ať víme, co nás čeká. S potěšením jsme se dozvěděly, že u Thada se vlastně nepracuje. Náplní našeho dne bude hlavně odpočívat a užívat si oceánu. Jednou za týden uvařit pro všechny večeři, pomoct převézt věci na potápění na motorkách, nebo pověsit mokré neopreny po potápění. Taková práce se nám dost zamlouvala. Bydlet zadarmo a nedělat nic znělo báječně. Jak jsme ale postupem času zjistily, nic nedělaní nám úplně nesvědčí. Naštěstí se sem tam podniká nějaký výlet.  

Večer nám začali nalévat pivko a to nám s Jančou až tak úplně moc nejede. Tak jsme skočily do krámku, který je hned ve vedlejším domě, podívat se, co další máme za možnosti alkoholu. Narazily jsme na rum. Za rum a 2 litry koly jsme zaplatily pouze 40 Kč!

Další den jsme po snídani vyrazili všichni k moři. Každý den to funguje stejně. Jsme v potápěčském ráji, za den se stihnout průměrně tři ponory. Všechny potřebné věci na sebe oblečeme nebo jakkoliv zavěsíme a naskáčeme na motorky. Převáží se takto i kyslíkové bomby, což není úplně nejjednodušší. Jsme skoro jak motorkářský gang :).

Pro začátek jsme se rozhodly jen prozkoumat okolí a šnorchlovat. V následujících dnech ale potápění určitě vyzkoušíme. Thadovi se platí pouze za kyslík, který spotřebujeme, takže by to byl skoro až hřích toho nevyužít. 

Thad nás informoval, že v místě, kam jedeme, budeme muset zaplatit poplatek za šnorchlování cca 25 Kč. S údivem jsme dorazili do stejného místa, kde jsme šnorchlovaly včera (a vůbec nic neplatily), takže jsme měly možnost korály mnohem důkladněji prozkoumat. Než se všichni v potápění vystřídali, udělaly jsme si vyjížďku na lodičce. Kdo má dobré oči, může zahlédnut Janču, jak z lodičky mává :).

Protože jsme po koupačce neměly co na práci, rozhodly jsme se, že pro všechny uvaříme večeři. Hromadně se na večeře skládáme, a tak jsme vybraly peníze a vyrazily na trh. Supermarket tady v blízkém okolí nenajdete, všechno potřebné se dá sehnat v pár uličkách, kde prodávají vše od vajec až po oblečení. Věděly jsme, že budeme vařit asi pro deset lidí a tak jsme se rozhodly, že uděláme oblíbenou rýži s kuřecím masem, které máme rady. Zastavily jsme se u stánku, kde prodávají rýži a ani jsme netušily, jak těžké to ještě budeme mít. Tolik druhů rýže jsme v životě neviděly, neměly jsme ponětí, kterou vybrat. Z čeho jsme měly na výběr, můžete vidět na fotce i s milým panem prodavačem.

Jak se nakonec ukázalo, byl milý především kvůli tomu, že věděl, že nás můžu přesvědčit, abychom koupily co nejdráž :). Původně jsme chtěly koupit kilo rýže, to by mělo pro všechny stačit. Jakmile jsme mu řekly, pro kolik lidí vaříme, zarputile nám tvrdil, že nám to určitě stačit nemůže a tak nás přesvědčil, abychom koupila kila dvě. Naštěstí je rýže jednou z nejlevnějších věcí, co tu seženete. 

Posléze jsme samozřejmě zjistily, že máme rýže tak na týden! Překypovala nám i dokonce z největšího hrnce, který jsme našly (a to jsme tam ani nedaly všechnu J). Díky bohu naši Filipínští kamarádi jsou pořád hladoví a rýže nepřišla na zmar. A když už ani ti nemůžou, pomůže slepice. Vařit v takových podmínkách nebylo úplně jednoduché, musely jsme si poradit jen s omezeným množstvím ingrediencí a koření. Sice nám to trvalo, ale bravurně jsme to zvládly.

Naše večery jsou především o chytání signálu wifiny, zatímco se houpeme v síti u vody a posloucháme hudbu, což je našich Filipínských kamarádů velmi oblíbená činnost. Každý den posloucháme ty stejné písničky pořád dokola, pomalu je už umíme i zpaměti.