Výlet na sopku Mt. Mayon

Probuzení v eko hostelu bylo osvobozující. Pokud teda vůbec můžeme říct probuzení. Byly jsme vzhůru dávno před našim budíkem, který zvonil krátce po šesté hodině ranní. Za celou noc jsme byly tak dvacetkrát vzhůru. Štěkání psů, kokrhání kohoutů od 3 od rána a neskutečně silný vítr nás budil každou půl hodinu. Vstaly jsme ale s úsměvem na rtech, protože jsme věděly, že to byla naše poslední noc v takových zajímavých podmínkách. Na poslední noc před odletem jsme si zamluvily hotel, abychom se aspoň trochu vyspaly a odpočinuly si.

Potichu jsme si složily spacáky a šly posbírat naše plavky ze šňůry po včerejší koupačce. Nemá smysl rozepisovat asi půlhodinové hledání vrchního dílu Zuzčiných plavek po celém pozemku, který přes noc zmizel. Prošmejdily jsme každý kout, ale nebyly jsme úspěšné. Plavky jsme se pokoušely najít i později odpoledne, ale bylo nám řečeno, že je určitě odvál vítr. Zuzka ale nevěří, že uletěly. Byly to nejhezčí plavky na světě, takže jí je určitě někdo ukradl!:).

Ráno jsme přišly k Rizalovi domů, kde už nás čekala snídaně. Mohly jsme si vybrat, na co máme chuť. Rizal, milovník ovoce a bio potravin, nám naservíroval banány a červené pomelo, které je uvnitř neskutečně šťavnaté. Jako další v nabídce byla jak jinak rýže, zelenina a jarní závitky plněné masem. Jak jsme poznaly, Filipínci rýži snídají, obědvají i večeří. My jsme ale měly rýže za poslední dny doslova plné zuby, takže jsme si vystačily s ovocem.

Červené pomelo

Po snídani jsme vyrazily směr Mt. Mayon. Sopku, která je dominantou města, můžete zahlédnout skoro z každého koutu Legazpi. Rizal nás vysadil kousek za městem, u stánku, kde prodávaly dobrodružství s tím, že jakmile skončíme, přijede si pro nás. Zamával nám a zmizel v dáli. My dvě jsme teda vyrazily zjistit, co vlastně máme za možnosti zábavy. Mrkly jsme na tabuli a jako první nás zaujaly ceny daných dobrodružství. Trošku se nám opotila čela, protože jsme na téměř žádnou Tour neměly dostatečnou hotovost. Kartou se platit nedalo a náš ochránce a opatrovatel Rizal byl fuč. Vyložily jsme naši situaci prodavačce ve stánku. Ta na nic nečekala a hned volala kolegu s motorkou, pojedeme vybrat z bankomatu do blízkého městečka Santo Domingo.

Sopka Mt. Mayon

Vypadá to, že naše zapeklitá situace bude rychle vyřešená. Ale to bychom nebyly my, aby se nám to trošku neprotáhlo. Vyhupsly jsme na motorku za Filipíncem. Na jedné malé motorce jsme jeli ve třech. To byl teda zážitek. Janča byla jak sardinka připláclá k Filipínci a Zuzka se dvěma batohy na zádech držela nohy ve vzduchu, protože je neměla kam položit. Nicméně k bankomatu to byl kousek, dalo se to vydržet. První bankomat nefungoval, tak jsme vyrazili hned ke druhému. Tam však byla situace ještě horší. Chvíli to vypadalo, že nám bankomat sežral kartu! Po pár minutách se naštěstí umoudřil a vrátil nám ji zpět. Byly jsme sice bez peněz, ale rády, že nám ji nespolknul. Vrátily jsme se zpět ke stánku s dobrodružstvím s nepořízenou. Další bankomaty byly až ve vzdálenějším městě a tam už nás jen tak zadarmo na motorce hodit nechtěli. A tak nám přivolali na pomoc tricykl. To je motorka, která má k sobě připevněnou malou zastřešenou kabinku na sezení. Nezdá se to, ale takové vozítko uveze až 8 lidí, ne-li víc. Kabina má kolem dokola připevněné stupínky na stání, nebo pokud jste dost odvážní, můžete sedět i na střeše.

Naše nohy v Tricyklu i s panem řidičem

Honba za penězi nám zabrala zhruba dvě hodiny, ale nakonec se nám to podařilo. Bankomat číslo pět už nám dovolil vybrat si potřebné peníze. Ulevilo se jak nám, tak i prodavačům dobrodružství, kteří z výdělku na nás, budou beztak žít tak dva měsíce.

A co jsme nakonec zvolily za dobrodružství? Jízdu na čtyřkolkách v kamenitém lávovém korytu. To vám teda byla jízda. Kámen na kameni, balvan na balvanu. Místy i Filipínci těžící kámen. Vypadá to jednoduše, ale dalo nám to pořádně zabrat. Ruky nás bolely ještě další dva dny. Po necelých dvou hodinách jízdy a výšlapu jsme se celé udrncané dovezly zpět.

Rizal nás nakonec vyzvednout nemohl, takže jsme nastoupily dnes už do třetího dopravního prostředku. Byl to něco jako autobus. Měly jsme privilegium sedět vedle řidiče, takže jsme pozorovaly, jak mu to tam všechno funguje. Nebo spíš nefunguje:). Veškeré palubní přístroje byly na nule včetně tachometru. Řidič už to měl zřejmě všechno v merku, takže funkční přístrojová deska není přece vůbec potřeba.

V autobuse

Přístrojová deska

U Rizala jsme se moc zdržovat nechtěly, přece jen nám už pomohl dost. Náš plán byl jasný: Vzít batohy z auta, kde jsme je měly uschované a dostat se co nejdříve do hotelu. To jsme se ale trošku přepočítaly. Rizal půjčil auto své kamarádce i s našimi batohy. Už jsme se ale nenechaly rozhodit a čekání na její návrat jsme strávily v leže na trávníku před hostelem Travel Inn, kde jsme chytaly wifinu.

Jakmile jsme získaly zpět své batohy, rozloučily jsme se a šly jsme zkusit naše první "smlouvání". Potřebovaly jsme svézt do hotelu a tak jsme se přiblížily ke hloučku tricyklu. Cena se nám podařila snížit, ale podle ohlasů a smíchu okolních Filipínců byla stále dost vysoká:). No co, byl to náš první pokus. Příště už budeme tvrdší!:). Nasedly jsme do tricyklu a se zastávkou v námi již osvědčeném bankomatu jsme byly asi za půl hodinku v hotelu. Najedly jsme se, osprchovaly se konečně teplou vodou, po týdnu si umyly vlasy a zalehly do postele, ať jsme svěží na nás zítřejší let.