Výlet po jižní části Bicolu

Ležím ve stromovém domku, kolem mne je celkem 6 dalších lidí (včetně Zuzky) a většina se snaží usnout. Fouká příjemný vítr a štěká spoustu psů. Od odjezdu jsme ještě pořádně nespaly a po tom, co máme za sebou v posledních pár dnech, bychom si to zasloužily. Po celém dni se připadám jak Alenka v říši divů. Při představě absurdnosti situace se musím smát. Ležím a přemítám, co se dneska všechno dělo…

Dnes jsme strávily poslední noc na farmě. Ráno jsme vstaly před 5h, za tmy a v tichosti jsme si sbalily mokré prádlo do batohu, rozsvítily baterky a směle se vydaly za Antonym. Anotny, 21letý Filipínec, byl náš průvodce noční džunglí. Čekal nás (za normálních okolností) asi půlhodinový pochod k autu, které nás mělo za svítání odvést na celodenní výpravu.

Prvně jsme musely zdolat příkře se svažující kopec k řece. Za světla, sucha a bez batohu je to celkem hračka. Nicméně za deště, s baterkou a desetikilovým batohem na zádech to dá zabrat i ostříleným Blondies J. Janča měla den. Hned v první části kopce se svezla po mokré hlíně a i se svou zářivě zelenou krosnou a čerstvě vypranými kalhotami si sedla do bahna. Pár zaklení a smích to spravil. Sundala si žabky a pokračovalo se v cestě. Antony by byl už asi tak dvakrát nahoře a dole, ale trpělivě čekal, až se za ním doplazíme. Kopec jsme slezly a od brodění řeky už nás dělil jen ostnatý drát. Ten jsme zdolaly a čekalo nás dostat se, ještě za tmy, přes řeku, do které v noci krásně pršelo. Antony převzal naše zavazadla a rychle přeskákal všechny kameny i se zátěží. Na nás tedy bylo dopravit se co nejméně zmáchané na druhou stranu. Za chvíli se nám to podařilo a dokonce i bez pádu mezi kameny jsme tempem, za které by se ani hlemýždi nemuseli stydět, přebrodily řeku Pili.

Ale to byl teprve začátek. Půl hodina byla za námi, ale téměř celá trasa ještě před námi J. Ale mělo to výhodu, už nebyla tma, takže jsme vypnuly baterky a už se svítáním jsme se vydaly do kopce. Cesta byla fajn, vypadalo to, že snad i bude svítit sluníčko. Janča však ještě neměla vybrané své štěstí pro dnešní den a tak se jí ještě rozbila bota. Nezbývalo než se zout a jít bosa. Celé skupině to na rychlosti samozřejmě nepřidalo J. Nicméně za pár desítek minut už jsme se setkali s Rizalem, takže Antony mohl jít do školy, a Janča se Zuzkou po ranní rozcvičce naskákaly do auta a nechaly se odvést za dalším dobrodružstvím.

Cesta ubíhala, vepředu si povídal Edie (Antonyho otec) s Rizalem jazykem tagalog a my jsme se dívaly z oken na pondělní dopravu. Rizal zastavil u pouličních stánků a Edie vyrazil nakoupit čerstvé ovoce na cestu. Donesl výborné pomelo a banány. Když se vrátil, Rizal nám pokynul, že pokud si chceme ještě něco vybrat, můžeme jít, protože Edie už zjistil ceny pro místní, takže kdybychom se teď na tržnici objevily my dvě, on už ceny zná a my bychom mohly nakupovat za cenu pro místní. Nicméně my jsme byly spokojené se šťavnatým pomelem a čerstvými banány, takže jsme pokračovali v cestě.

Když není místo vevnitř, cestuje se venku

Pořádně využité místo :)

Edie (v čepici) vybírá ovoce

Na farmě nebyl internet a my jsme potřebovaly zrušit rezervaci ubytování na následující noc (kterou jsme večer znovu pracně obnovovaly, ale o tom až dál J), takže nás Rizal dovezl nejdříve na autobusák, kde mají velké autobusy k dispozici wifi. Zrovna tam ale byl jen jeden se spícími řidiči, takže jsme s nepořízenou jeli dál. Mraky se rozestupovaly a my jsme konečně zahlédly moře, tedy vlastně oceán J. Rizal nám zastavil a my jsme se radostně rozběhly alespoň namočit nohy J.

Naše potřeba vidět a cítit moře byla prozatím uspokojena a mohlo se jet dál. Za nedlouho jsme opět zastavili. Tentokrát v jiném městečku, kde Rizal zahlédl košíky, které chtěl koupit. Zaběhl do obchodu, my jsme čekaly v autě. Za chvilku se pro nás vrátil a my jsme se také vydaly na obhlídku. Vystoupily jsme z auta a opět na nás byla upřena veškerá pozornost. (Nejen) V menších městech jsme něco jako celebrity – všichni se po nás dívají, usmívají, zdraví nás a vítají J. My se také usmíváme, voláme „hello“ a máváme. Janče dokonce stařenka s jedním zubem, čekající na „bus“, podala ruku a s úsměvem od ucha k uchu vstala.

V obchodě je všude cítit bambus. Díky našemu veselému průvodci, Rizalovi, který stále i ve vesničkách shání, kde bychom se mohly připojit na internet, se seznamujeme s dalšími místními. Paní se nám snaží poradit, kde můžeme wifi najít. Její rady nikdo z nás moc nechápe, tak nás vyzve, ať počkáme, než zaplatí, a pak nám ukáže cestu. Poslušně čekáme a Rizal nelení a dá se do řeči s mladou Filipínkou, která má slušivé gumáky s kožíškem. Nicméně paní má za chvili zaplaceno a tak se s námi vydává k autu, aby nás mohla dovést do místní „internetové kavárny“, kde nás připojí na internet. Přimáčkne se k nám (a našim krosnám) na zadní sedačku a můžeme jet. Cestou se nás vyptává, odkud jsme. Když řekneme, že z České republiky, pomalu tomu nemůže uvěřit. Její manžel je Maďar! Na Zuzky popud nám začne vyprávět o tom, jak manžela potkala, ale „kavárna“ už je před námi.  Všichni vylézáme z jeepu, my v rychlosti provedeme zrušení rezervace, loučíme se s ní a pokračujeme v cestě. Jak se seznámila s manželem, jsme se už bohužel nedozvěděly.

Rizal a Edie se ještě párkrát zeptají na cestu k Bulusan Lake a rozesmátí Filipínci jim vždy ukazují směr kudy se vydat. Jednou nás dokonce předjíždí policista na motorce (který zaslechl, kam míříme) a vede nás. Za chvilku už jsme na místě.

Blondies s Rizalem a Ediem

Bulusan Lake

Hodiny ukazují necelých 10 hodin, je zataženo a Rizal by rád sbíral semínka, což se ukazuje jako problém. Máme počkat do 13 hodin, než přijede officer, se kterým by se to možná dalo vyřešit. Rizal ještě s úsměvem něco řeší, my si dáváme kafe za 15 pesos (7 Kč) a za chvíli se už vydáváme s naší průvodkyní Virginou na trať kolem jezera. Virgina se nás vyptává, odkud pocházíme, a když jí sdělíme, že z ČR, dívá se na nás trochu zmateně. Tak dodáváme, že je to Evropa. Pousměje se a říká: „Aaah, and Philippines are Asia, right?“ Vesele pokýveme hlavou a zdá se, že ona je spokojená. Pro takové vzácné hosty ze sebe dostává to nejlepší a ptá se, jestli pro nás bude prohlídka v angličtině v pořádku. Přikyvujeme. Nicméně většinu cesty Virgila vypráví filipínsky a průvodce nám dělá spíše Rizal, který překládá zajímavé části do angličtiny a mezitím ještě vypráví vtipy a příběhy J. Cestou kolem jezera jsme viděli kromě prvního asijského hada i zajímavé rostlinky a také domorodkyně žijící v bulusanském pralese.

Cesta kolem jezera

Domorodkyně lovící ryby

Po prohlídce jezera nás čekala koupačka. Rizal nás vzal k pramenům vytékajícím z Bulusan Volcano. Říká se jim Hot and Cold Bulusan Springs, nicméně po vyzkoušení jsme konstatovaly, že jsou spíše hot and warm, ale díky tomu, že nebylo příliš teplo, nám to vůbec nevadilo J. Po vycházce nám toto příjemné prohřátí a uvolnění přišlo víc než vhod. Voda byla absolutně čistá a krásně teplá J. Ze začátku jsme byli u pramenů sami, postupně začali přicházet další lidé, ale většina Filipínců na nás (pomalu nevěřícně) zírala ze břehu a chvílema to vypadalo jako v divadle, kde jsme my a teplé prameny v hlavní roli J. Později jsme se dozvěděly, že ženy zde se koupají v podprsence, tričku a kraťasech – z náboženských důvodů, takže pro místní muže na poměrně turisticky nepřístupném místě, jsme byly exotické nejen z kvůli barvě kůže, ale i zvyklostem při koupání J. Rizal žertoval, že life guards čekají, až se konečně začneme topit, aby pro nás mohli skočit. Rizal je celkově veselá kopa J. Jen tak mimochodem, po našem vykoupání se i přes začínající déšť většina diváků přesunula do vody.

  

Voda byla tak čistá, až nám je vidět na pupky :)

My už jsme se ale vydali směrem do Legazpi, kde jsme měli přespat. Rizal slíbil, že můžeme spát buď u něj v domě, nebo u jeho syna v eko hostelu, kde je obytné první patro, a místo se tam pro nás určitě najde. Těšily jsme se na změnu. Jenže… co si představit pod eko hostelem? Zapomněly jsme, že jsme na Filipínách. Eko hostel bylo jedno stromové obydlí (záměrně nepoužíváme označení domek J) v zapadlé ulici na kraji města, v zahradě plné odpadků. Žádný záchod, žádná sprcha. Vcházelo se dírou v plotě. Říkaly jsme si, že snad půjde zůstat u Rizala doma. Ale jaksi se naše představy o „my house“ (jak Rizal dům nazýval) rozcházely s realitou. V rizalově domě byly celkem 2 místnosti a 8 lidí, z toho jedno třítýdenní novorozeně. Když jsme vstoupily, upřely na nás všichni zrak, a my jsme byly pod drobnohledem. Všichni se snažili tvářit, že se pro nás místo najde, jak Rizal optimisticky předpokládal, ale ve vzduchu bylo cítit, že jsme tam navíc. Ačkoliv se nám do „hostelu“ moc nechtělo, tady jsme zůstat nemohly, protože jsme obě měly pocit, že překážíme. Sbalily jsme si tedy věci a vyrazily na strom J.

Kuchyně a společné prostory eko hostelu

Kvůli tomuto ubytování na stromě jsme rušily zařízené krásné ubytování přes airbnb na další noc. Noc před odletem a po skoro týdnu na farmě jsme chtěly zažít trochu pohodlí, takže jsme potřebovaly najít wifi, abychom mohly zase něco zamluvit. Ptaly jsme se Rizala, ten dlouho přemýšlel, a pak říkal, že možná by se dalo připojit někde o 3 ulice dál. Zapadlými ulicemi po tmě se nám ale moc nechtělo chodit. Ptaly jsme se tedy ještě v hostelu. Tam nás odkázali ještě někam jiným směrem, zase o pár ulic dál. No tak jsme se přesouvaly mezi rizalovým domem a hostelem, když jsme procházely kolem budovy s nápisem „travel inn“, zaply jsme wifi v mobilu a zjistily, že travel inn je moderní zařízení a mají zaheslovanou síť. Vydaly jsme se tedy do útrob trochu podivné budovy, zjistit, jestli by nám někdo heslo nesdělil. Za chvilku nás doběhl usmívající se muž, který nám ochotně heslo sdělil. Zároveň nás posadil na židličky na dvorku, které byly přímo pod vysílačem. Byly jsme zachráněné :) . Po týdnu jsme se připojily na wifi - sice dost špatnou, ale alespoň nějakou, zařídily jsme nejnutnější, ozvaly se domu, že stále žijeme a vydaly jsme se na noc do hostelu, kde nás čekala dlouhá noc.