Ostrov Siquijor

V hostelu za usmlouvanou cenu se nám spalo celkem dobře, přece jen byly jsme po dvou přeletech unavené. Ráno nás přivítalo deštěm. Mírně nám to pokazilo náladu, protože před námi byly 3 dny, které jsme měly strávit opalováním a užíváním si na ostrově Siquijor. Předpověď počasí nebyla moc slibná a tak jsme chvíli zvažovaly, zda nezměníme plán a Siquijor si necháme, až bude hezčí počasí. Nakonec jsme se ale rozhodly, že pokud pojede trajekt (často se stává, že prostě nejezdí, kvůli nepříznivému počasí), tak vyrazíme.

Díky Eileen jsme věděly, kde najdeme trajekt, takže i za deště jsme odjezd z přístavu zvládly na jedničku. Na lodi byla nejvyšší koncentrace bělochů, jakou jsme od příjezdu na Filipíny viděly. Usazené na venkovních sedačkách jsme se daly do řeči se dvěma Španěly, kteří už nějakou dobu cestují po Filipínách a dali nám nějaké tipy. Např. na ubytování, kde za cca 300 Kč na noc je k dispozici bazén i all inclusive strava :). Trochu nám to na deštivé cestě zlepšilo náladu. V průběhu cesty na moři začalo pršet ještě víc a tak jsme byly nuceny obléct mikiny, bundy a pláštěnky. A jen jsme se modlily, aby už konečně přestalo pršet a vysvitlo slunce.

Siquijor je známý dovolenkový ostrov a podle toho to i vypadá. Všude plno resortů, ubytování a také výrazně vyšší ceny za jídlo i služby. Nevěděly jsme, kde přesně najdeme náš resort, ale hned po výstupu z přívozu se na nás nalepilo velké množství „taxikářů“, kteří věděli naprosto přesně kam jet. Žádali si 300 pesos (asi 150 Kč). Zdálo se nám to moc, zkoušely jsme to dál a usmlouvaly jsme to alespoň na 250 pesos. Nicméně když nás náš řidič dovezl až před recepci, usoudily jsme, že za tak dlouhou trasu plnou děr a kamení si těch původních 300 pesos zaslouží. Na recepci nás přivítala mladá Filipínka, během chvilky nám připravila chatku a my jsme si mohly vybalit veškeré navlhlé oblečení.

Ale hlavně jsme už byly velmi hladové a tak jsme se vydaly do blízké restaurace, kterou jsme po cestě do resortu míjely. Velký nápis u cesty hlásal „pizza and pasta“. Překvapilo nás, že je v evropském stylu. A to včetně cen. Ceny byly na místní poměry dost vysoké a téměř se blížily cenám v ČR. Za obyčejnou margaritu 100 Kč, za „lepší“ druhy 130 Kč. Nicméně pizza pro dnešek došla, tudíž jsme měly na výběr ještě ze dvou druhů těstovin – carbonara a boloňské. Nic víc v menu nebylo. Vybraly jsme si boloňské špagety. Janča celou porci nesnědla a nechala si zbytek jídla zabalit.

Najedené jsme vyrazily do resortu, kde jsme si daly odpoledního šlofíka, protože v takovém počasí nebylo moc co dělat. V resortu byli kromě personálu jen Evropani – jeden starší pár z Německa a jeden mladý pár s dítětem z Rakouska. Večer jsme strávily s mladou Rakušankou, která si k nám přisedla a začala si povídat.

Druhý den už se počasí umoudřilo a my jsme se tudíž mohly vydat na motorce kolem ostrova. Vyrazily jsme tedy k hlavní cestě, kde je půjčovna motorek. Než jsme k ní ale došly, zastavil nám taxikář s dotazem, jestli nechceme svést. Vysvětlily jsme mu, že si chceme půjčit motorku a že jeho služby nepotřebujeme. Mrknul na nás a přemlouval nás, ať nasedneme, že on má poblíž půjčovnu. Cena u něj je stejná jako u námi vyhlídnutého stánku a navíc prý můžeme nechat motorku v našem resortu a on pro ni pak dojede. Takže bylo rozhodnuto. Přejely jsme k němu do půjčovny a zjistilo se, že pro nás nemá motorku. Chvilku pobíhal po dvorku, pak někam volal, pak odešel a za chvilku přijel s růžovým skútrem :). Zbývalo už jen podepsat papír, proběhla minutová instruktáž s tím, že to jezdí na „the red one gasoline“ a mohly jsme vyrazit. Ani jedna z nás motorku dříve neřídila, takže jsme měly další premiéru. Přilby jsme nedostaly, ale byly jsme ujištěny, že zde je nepotřebujeme, no tak jsme nasedly a vyrazily na cestu. Bylo to super. Sluníčko hřálo, vítr nás ofukoval a my jsme s našim krásným růžovým sršněm uháněly po hlavní silnici.

Nevěděly jsme, kam přesně jedeme, a měly jsme jen černobílou mapu zapůjčenou z resortu, kde nám recepční ukázala zajímavé body. Každopádně plán byl jasný. Chceme se podívat na známou pláž, navštívit vodopád a posedět pod prastarým stromem, kde nám rybičky v bazénku okoušou kůži. Dál bylo v plánu užívat den a zastavit se, kde se nám bude líbit J. Jo, a taky se pokusit získat nějakou hotovost z bankomatu.

Po asi 20 minutách jízdy po hlavní silnici, jsme viděly nápis říkající cosi jako název známé pláže. Sjely jsme z vyasfaltované silnice na svažující se silničku plnou děr a kamení. První zkouška Zuzčina řidičského umu. Zvládla to na jedničku, takže jsme se za pár minut objevily před branou, kde Filipínec vybíral vstup. Vysvětlily jsme mu, že se chceme jen podívat, tak nám dal nejprve 5 a po přemlouvání 10 minut. Pláž jsme omrkly, usoudily, že to není takový zázrak a že určitě najdeme lepší a zadarmo. 

Naskočily jsme tedy na motorku a se zamáváním vrátnému jsme vyrazily dál. Vjely jsme na hlavní silnici a pokračovaly v cestě. Za chvilku jsme se objevily ve městě, kde jsme se rozhodly, že se mrkneme, jestli nenajdeme bankomat. Místo bankomatu jsme však našly jakýsi stánek, kde měli mít palačinky a shake. Neodolaly jsme a objednaly si svačinu. Palačinky došly, ale shake byl výborný. Prodavačce jsme shake pochválily a opět proběhl už známý rozhovor: „Where are you from?“ Po naší odpovědi následovala parádní odpověď: „Ooooh, that’s why you are so beautiful!“ Se smíchem jsme se rozloučily a bez peněz jsme vyrazily dál. Naše naskakování na motorku a její rozjezd pobavilo místní, dokonce si i mysleli, že se nám s motorkou něco stalo. Vysvětlili jsme jim, že je to náš osobitý styl a ještě jsme se poptaly, jak se dostaneme k vodopádům. Ke Cambugahay Falls jsme se dostaly přes strmé serpentýny. Tyto vodopády patří k nejnavštěvovanějším místům na Siquijoru a taky to tam podle toho vypadalo. Turisté rozličných národností fotící selfie. Ale bylo to fajn.

Osvěžily jsme se skokem z vrchu vodopádu do krásně modré vody, doplavaly do jeskyně a vydaly se dál. O kousek vedle jsme narazily na značku ke Kawasan Falls. O těch jsme až do té doby neslyšely, tak jsme se rozhodly, že se na ně podíváme, že tam třeba nebude moc lidí. Dojely jsme na místo, zaplatily parkovné za motorku (5 Kč) a ujal se nás místní „průvodce“, který nás dovedl až k nádherným opuštěným vodopádům. Cestou jsme potkaly jednu odcházející skupinku a jinak zde byli pouze místní, kteří dělali všechno proto, aby se nám tam líbilo. Vyzkoušely jsme skok jako tarzan, vykoupaly se v překrásně čisté a příjemně studené vodě a osvěžené se vydaly na zpáteční cestu. Nechtělo se nám vyšlapávat spoustu schodů, tak nás náš průvodce vzal jinou cestou. Procházeli jsme skrze řeku tvořící vodopády a užívali si chládek pod palmami. Když jsme došli zpět k motorce, v místní škole byla zrovna nejspíš přestávka, protože všude kolem bylo plno dětí, které se na nás smály a zdravily. Chvilku se nás bály, ale když viděly, že někteří odvážlivci nás berou dokonce za ruku, tak se osmělily a dokonce se s námi i vyfotily J.

Focení se místním zalíbilo, tak jsme udělaly pár fotek a vyrazily na další cestu. Za chvilku jsme už dorazily k místu, kde si spoustu turistů nechávalo okusovat nohy hejnem rybiček. Přidaly jsme se k nim. Ze začátku nám to trochu nahánělo strach, byl to zvláštní pocit, když se nám k nohám nahrnulo asi tak 40 rybiček a všechny se vrhly okusovat nám palce J. Trochu to lechtalo a když rybka otevřela trochu víc tlamu, tak to i trochu štíplo. Za chvilku jsme si ale zvykly a pak už jsme se smály, když někdo nově příchozí začal pištět, jako my na začátku J. 

Byla nám trochu zima, tak jsme daly kávovou přestávku a popovídaly jsme si s místním policistou. Naštěstí jsme se ho i seznámily s naším plánem zkrátit si cestu skrz ostrov, což on nepovažoval za nejlepší nápad. V horách není moc dobrá cesta a navíc by nám mohla chytit déšť a zasekly bychom se tam. Tak jsme se vyměnily v řízení, zase se nás při startu ptali, co se nám stalo s motorkou, ale po chvíli už jsme zase nadšeně svištěly po hlavní silnici kolem ostrova. Ještě že jsme policajta poslechly, protože díky jeho radám jsme narazily na krásnou pláž, kde byl pozvolný vstup do oceánu po pláži s bílým pískem.

Chvilku jsme se zdržely a vykoupané a příjemně unavené jsme se cestou domů ještě zastavily v bankomatu (který nám hned napoprvé dal peníze :) ) a v obchodě. Obchod byl velký, při vstupu nám hlídač prohledal batoh. Nevíme, z jakého důvodu, každopádně výsledek byl, že jsme nebyly shledány jako nebezpečné a s úsměvem nás vpustil dovnitř. V obchodě měli všechno, ale neznají marmeládu ani máslo, nicméně dají se tam koupit slané krekry promazané máslem a džemem.

Další den byl v plánu odpočinek. Vypraly jsme veškeré prádlo, pověsily ho na šňůry a asi tak 30x za den jsme ho sbíraly ze země, protože jsme nikde nenašly kolíčky a od moře foukal vítr. Vykoupaly jsme se s hvězdicemi a mořskými ježky. Na oběd jsme si nastrojily hostinu – nudle se zeleninou a kečupem. Během dne vypadávala elektřina, takže jsme občas byly odstřižené od světa, ale moc nám to nevadilo J. Každopádně v resortu byli připravení a když jsme si chtěly udělat kafe, tak nám nabídli vodu z termosky. Celkově tam byli velmi milí a přívětiví J. 

Večer ještě jednou vypadla elektřina, asi na hodinku, takže jsme jen seděly na betonové zídce, pozorovaly světlušky, hvězdy zářící na nebi a svítící rybářské lodě na moři. Spokojeně jsme usnuly a ráno nás čekalo opět balení. Není to nejlehčí úkol, ale zvládly jsme to a lodičkou vyrazily za do města Dumaguete, odkud jsme pokračovaly do Dauinu – naší další zastávky, kde nás čeká potápění… ale o tom až příště J.