Už jsme na cestě!

Tak nakonec jsme skutečně vyrazily na cestu. Vydáváme se na několik měsíců do různých zemí jihovýchodní Asie jen s batůžkem na zádech. Naší první cílovou destinací jsou, jak už většina z vás ví, Filipíny. Nicméně náš první let byl už okolo Vánoc zrušen, takže nám byl přidělen let o den dřív, což znamenalo, že strávíme noc a den v Dubaji, takže první (ne úplně plánovaná) zastávka je Dubaj. 

Byly jsme připravené, že naše cesta nebude procházka růžovým sadem, ale ani jsme nečekaly, že průběh prvního dne bude trochu divočejší a že budeme mít tolik zážitků, o kterých budeme moct vyprávět. 

Zajímá vás, jak se nám zatím daří na cestě, jak nám odbavili příruční zavadla a jak jsme se málem staly bezdomovkyně? Mrkněte na následující řádky J

Začalo to v Praze na letišti. Odlétali jsme 5. února v 9:20 ráno, což znamenalo být v 7 na letišti. Ačkoliv nejsme ani jedna ranní ptáče, tak jsme to zvládly perfektně. Po půl 7 už jsme čekaly před odletovou halou a přemýšlely, co vyhodíme z přeplněných batohů. Nakonec jsme v Praze na letišti nechaly pár drobností a směle jsme se vydaly k odbavovacímu pultu. U přepážky jsme se modlily, aby byla slečna spokojena s velikostí našich batohů a byla stejného názoru, jako my, že rozhodně naše zavazadla patří na palubu a ne do studeného zavazadlového prostoru. Nicméně naše modlitby nebyly vyslyšeny. Na dotaz: „Máte nějaká zavadla?“ jsme svorně odpověděly, že ne, ale její zkušené oko jí radilo něco jiného. Tudíž zopakovala svou otázku ještě jednou: „Máte nějaká zavadla?!“. Naše odpověď zněla opět, že ne, načež slečna za přepážkou zavelela „Tak na váhu“. V tu chvíli nám bylo jasné, že nám to jenom tak neprojde. Cedule hlásila maximálně 5 kg a na váze, kde ležel náš lehčí batoh, svítila desítka. Slečna si nás přísně přeměřila a prohlásila, že na palubu smí maximálně 5kg, ať se odbavíme, což je samozřejmě za nemalý poplatek. Snažily jsme se bránit, protože v rezervaci stálo 7 kg. Slečna zavolala na kolegyni, že nechápe, proč to do těch rezervací píšou pořád špatně. Každopádně naše chabá výmluva nám zajistila alespoň poloviční vítězství. Odbaví nám oba batohy zadarmo. Provedly jsme tedy přesun nejnutnějšího do malého batůžku a poslaly jsme všechny věci napospas letištní službě. Říkaly jsme si, jak nám to pěkně začalo, ale to jsme ještě nevěděly, co nás během dne čeká. 

Se zavazadly jsme se rozloučily a s vytištěnou letenkou jsme si pomalu kráčely ke gatu. Na pasové kontrole jsme se také trošku pozdržely, protože na Zuzku „toho velký bratr evidentně moc neví“, jak jí sdělil pán provádějící kontrolu, takže její načítání pasu probíhalo o něco déle. Naštěstí ale nebyl žádný problém, takže si ji stejně jako mne, pomocí foťáčku zvěčnily a my jsme mohly pokračovat v cestě. Let, i když se nám zdál nekonečný, proběhl v poklidu a my jsme se těšily do postele. Jenže to jsme si ani nedokázaly představit, čím si budeme muset projít, než se do ní dostaneme.

Po příletu do Dubaje jsme čekaly necelou hodinku na kontrolu pasu. Všude byla spoustu lidí, desítky front, které nebraly konce. Jak taky jinak, když jsme na největším letišti světaJ. Po 30 minutovém vystávání v jedné frontě, která se téměř nepohnula, zatímco všechny okolo už byly téměř odbavené, jsme se přesunuly na konec jiné fronty, kde jsme sledovaly spolucestující z letadla, jak se s úsměvem a razítkem v pase vydávají hledat svá zavazadla. Pochopily jsme, že dnešek nebude patřit mezi naše nejlepší dny, ale naštěstí za pár desítek minut už i naše kontrola proběhla v pohodě a my jsme si s razítkem v pasu spěchaly pro batohy. Našly jsme je snadno, už tam chvilku osiřelé jezdily kolem dokola. Zavazadla jsme vyzvedly a byl před námi další úkol – dostat se nějak k místní měně, dirhábům. Zvolily jsme konzervativní cestu - výběr z bankomatu. S tím, jak dlouho jsme tam do něj koukaly, by si mohl někdo myslet, že ho vykrádáme. Jenže co dělat, když bankomat peníze nechce dát, protože prý mačkáme špatný pin? Proběhla výměna karet a nakonec jsme stroj porazily a dostaly jsme to, pro co jsme si přišly. Za námi se vytvořila fronta, takže jsme se nenápadně vypařily opodál a hodlaly jsme vyřešit, jak se dostaneme z letiště.

Prozřetelně jsme měly alespoň napsanou adresu, kde máme složit hlavu.  Plán, jak zdolat cestu k asi 30 km vzdáleném hotelu v neznámém městě, jsme neměly úplně domyšlený. Ale byly jsme odhodlané „nějak to zvládnout“. Po hodině od příletu jsme se dostaly před letiště. Mělo tam někde být metro, ale jeho hledání jsme se po setmění rozhodly vynechat, a přešly jsme rovnou k dražší a pohodlnější možnosti – taxi. Po zjištění, že fronta na taxi je dlouhá asi tak jako všechny fronty na kontrolu pasu dohromady, jsme už trochu mrzutě konstatovaly, že to nemají moc domyšlené. Možnost předbíhat šejky ve frontě na taxi jsme vyloučily, ale čekat se nám také nechtělo. Vzpomněla jsem si, že jsem v mapách viděla možnost využít Uber. Ani jedna jsme s ním neměla zkušenost, ale zkusily jsme to. Napíchly jsme se na místí wifi a za chviličku už aplikace hlásila, že nás za 7 minut před letištěm vyzvedne Hadid v Lexusu ES. Paráda.

Nastoupily jsme do vyvoněného auta s polštáři pod nohama. Bylo to super. Projížděly jsme svítícím městem a už jsme se viděly v posteli. Během 45 minut jsme se ocitly v pohorkách a s batohy před 4* hotelem. Připadaly jsme si trochu nepatřičně, zvlášť když přiběhl portýr: „May I assist you, ladies?“ S úsměvem si převzal batohy a my jsme se vydaly na recepci. Zdálo se to jako formalitka. Předložíme číslo rezervace a pasy a už nám ukážou ten překrásný pokoj. Ale… Recepční chvilku něco poklikával v PC, pak vzal naše pasy a vyzval nás, ať ho následujeme. Dovedl si nás na druhou stranu vstupní haly, posadil do křesel a sdělil nám, že naše rezervace byla zrušena z důvodu odmítnutí kreditní karty. Chvilku jsme to moc nechápaly, ale on se netvářil, že by se stal nějaký průšvih, tak jsme se ještě celkem v klidu zeptaly, co to znamená a jak to vyřešíme. Recepční nám s neutrálním výrazem vrátil pasy a řekl, že pro nás nemá pokoj a že si máme najít jiný hotel. Bylo asi 8 hodin večer a z nás se staly bezdomovkyně. V Dubaji. Se dvěma velkými a těžkými batohy a chudší v přepočtu o cca 900 Kč za cestu z letiště. Snažily jsme se sehnat podporu Bookingu, který nás neinformoval o tom, že by rezervace byla zrušena. Na asistenční lince nám to nikdo nezvedal, místo toho nám hrála hudba. Docela drahé rádio, za 60 Kč za minutu.

Nezbývalo nic jiného než to řešit vlastními silami. S prázdnými žaludky, unavené a celkem ztracené. Naštěstí se dalo v recepci posedět a připojit na wifi, takže jsme mohly alespoň nějak situaci řešit. Jedna tedy hledala náhradní hotel a druhá se snažila o další spojení s bookingem. Ale vlastně jsme měly štěstí v neštěstí, že se nám toto stalo v Dubaji a ne ve vesničce na Filipínách. Po pár desítkách minut jsme našly hotel vzdálený 400 metrů. Udělaly jsme rezervaci a chtěly se vydat na cestu. Zíraly jsme do mapy, jestli jsme schopné to dojít pěšky, přece jen necelý půl kilometr není moc daleko. Ale venku byla tma, všude jezdily nablýskané drahé auta a necítily jsme se úplně na to hledat bez internetu cestu na hotel. Objednaly jsme si tedy další Uber, který nás do deseti minut vyzvedl a odvezl do našeho nového hotelu. Stály jsme před hotelem a znovu odhodlaně vyrazily k recepci. Teď už to musí klapnout. Ukázaly jsme pasy, předložily číslo rezervace a recepční někam zmizel (jestli čekáte ještě nějaký problém, musíme vás, naštěstí, zklamat J) a za chvilku se objevil s úsměvem na rtech i se dvěma skleničkama džusu, což nám udělalo velkou radost. Jakmile jsme dopily džus, dostaly jsme vstupní kartu a s jedním portýrem se všemi našimi batohy (“no worries I am strong man“) jsme vyrazily do 26. patra, kde se nacházel náš pokoj. Milý kluk s batohy nás informoval, že na střeše je bazén a posilovna a ve vedlejší budově je i obchod. 

S hladovými krky jsme vyčerpaně dorazily do pokoje. Vypadalo to fajnově, ale protože batohy byly obtěžkány a přeplněny potřebnějšími věcmi, než jsou jídlo, musely jsme ještě asi tak v 10 hodin večer vyrazit do obchodu pro „pozdní oběd“. V obchodě téměř nikde nebyla uvedena cena, takže jsme odhadly, že nejlevnější bude toustový chléb a pár plátků sýra a protože voda z kohoutku by nám nemusela udělat dobře, přibalily jsme ještě nějaké tekutiny. Nadšené naším královským občerstvením jsme se vydaly zpět do hotelu.

V poklidu jsme povečeřely a z našeho nákupu nám zbylo i na snídani. Z posledních sil jsme ještě vyřídily komunikaci s farmářem, u kterého máme za pár dnů začít dobrovolničit a ulehly do postelí s tím, že nejhorší už máme snad za sebou, alespoň na nějakou dobu :) .