Už zase na cestě :)

Další naše zastávka je ve městě Dumaguete, které se nachází na ostrově Negros. Město je blízko naší druhé dobrovolnické činnosti, která nás brzy čeká. Rozhodly jsme do této části Filipín vyrazit o pár dní dříve, než nám ta "dřina" začne :). Poblíž totiž leží nádherný ostrov, na kterém jsme si chtěly trošku odpočinout a konečně se pořádně okoupat a poválet se na pláži:).

Přesun do Dumaguete z Legazpi nám zabral skoro celý den. Let byl s přestupem v Manile, a jelikož lety mívají často zpoždění, nechaly jsme si raději větší časovou rezervu. Ukázalo se, že jsme dobře udělaly. Let měl samozřejmě zpoždění. Hodinové zpoždění na hodinovém letu. Strávily jsme tedy několik hodin v přeplněné letištní hale. Jak to na letišti probíhalo, vám už popisovat nemusíme, klasické vytahování věcí z batohu a strkání jich tam, kam to na nás jen jde:). Hladce nám to prošlo a dokonce se nám podařilo protáhnout přes kontrolu i dvě plné láhve s vodou, které se nám při čekání hodily. Trošku nás zarazily naše letenky, které vypadaly spíše jak účtenky, ale na palubu jsme se s nimi dostaly.

Nasedly jsme zase do letadla, btw. už pro nás to létání začíná být trošku nuda :P:). Janča při vzletu ani neodlepila oči od knížky:). Na letišti v Manile už to známe, takže jsme se těšily, že se pořádně nadlábneme. Asi bychom se jako správné cestovatelky, které se snaží vyjít s malým budgetem, neměly úplně chlubit, ale zapadly jsme do prvního fastfoodu, co jsme potkaly:). Po rýži a kokosech jsme prostě potřebovaly něco pořádného a nezdravého.

V navazujícím letu z Manily do Dumaguete vedle nás seděla Filipínka Eileen. Dala se s námi hned do řeči a poradila nám jak vyzrát nad taxikáři, kteří mají pro turisty speciální sazby. Samozřejmě dvojnásobně vyšší. Zbývalo pár minut do přistání a my jsme zpozornily, protože najednou byla v letadla nějaká tma. No samozřejmě, co myslíte, tak neprší nám zase?:)

Z letiště jsme jely tryciklem společně s Eileen. Byla velmi milá a nabídla nám, že pro nás večer přijede autem a ukáže nám město. Byly jsme nadšené! Samy dvě bychom se do neznámého města po setmění nejspíše neodvážily.

Vystoupily jsme u našeho hostelu a šly jsme se nahlásit. Potřebovaly jsme jen někde složit hlavu a tak jsme si bookly menší pokoj pro dvě za 450 PHP, což je něco málo přes sto korun. Nakonec jsme však platily o něco víc. Vstoupily jsme do recepce a ukázaly naši rezervaci. Recepční nám ale oznámila, že pokoj pro dvě osoby stojí 700 PHP. Oponovaly jsme a znovu jí ukázaly naši rezervaci: pokoj pro dvě za 450 PHP. Sdělila nám, že pokud tedy chceme, můžeme se jít na pokoj za danou cenu podívat, jestli se nám bude ovšem líbit. Říkaly jsme si, co by ne, moc místa nepotřebujeme a fotky pokoje vypadaly fajn. Vstoupily jsme do dveří a hned nám to bylo jasné. Byl to malinký pokojíček s postelí pro jednoho. Nelíbil se nám, přesně jak předpokládala. Samozřejmě jsme se dožadovaly našeho rezervovaného pokoje za danou cenu pro dvě osoby. Chvíli jsme se dohadovaly a nakonec nám navrhla pokoj za 600 PHP, opět s poznámkou, jestli se nám bude líbit. Šly jsme tam teda nakouknout s velkou obezřetností. Vzhledem k tomu, že nám to sdělila opět tímto způsobem, očekávaly jsme nějaký problém. Žádnou závadu jsme ale nenašly. Velká prostorná postel a dokonce i televize. Tak jsme na to kývly. Vybalily jsme si věci a připravily se na večerní jízdu městem.

Když jsme odcházely, zjistily jsme, kde je zakopaný pes. Pokoj nešel z venku zamknout! Rozhodly jsme se však, že to zvládneme. Hledat teď v sedm večer nové ubytování by nebylo snadné. Co ale s našimi cennými věcmi? Snažily jsme se přemýšlet jako zloději. Telefony, pasy a peněženky jsme si vzaly pro jistotu s sebou. Ostatní neméně důležité věci jako power banku a počítač jsme se rozhodly poschovávat v pokoji. Počítač jsme zabalily do tašky a ručníku a schovaly za záchod, power banky zase do polštářů. Ještě jsme schválně nastražily pár nedůležitých věcí jako oblečení apod. a chvástaly se, jak nad případnými zloději určitě vyzrajeme. Filipínci nejsou tak chytří, naše dokonale schované věci rozhodně neobjeví!:)

Eileen nás po chvíli vyzvedla a jely jsme se podívat do přístavu, ze kterého další den ráno vyrážíme na ostrov Siquior. Protože jsme byly všechny tři hladné, zastavily jsme u výborné restaurace, kterou si Eileen oblíbila. Objednaly jsme si dohromady několik jídel, abychom ochutnaly co nejvíce. Samozřejmě se jídelníček přizpůsobil našim chutím, přece jen nejsme ani jedna velká milovnice masa a mořských plodů. Ale nakonec nám na stole přistálo smažené kuře, ryba, rýže, Pancit (nudle se zeleninou a krevetami) a chobotnice, kterou má naše Filipínská kamarádka nejraději. Chutnalo to skvěle. Až na ty chobotnice :D. Byly jsme na sebe ale pyšné, že jsme je ochutnaly. Janča byla dokonce ještě odvážnější a slupla i chapadlo chobotnice.

Protože Eileen vše zaplatila, za což jí ještě jednou moc děkujeme, chtěly jsme se jí nějak odvděčit. Zajely jsme do nejbližšího obchoďáku koupit něco dobrého na zub. Stály jsme už u pokladny, když v obchodě najednou začal z reproduktoru vycházet nějaký hodně hlasitý zvuk. Bylo to otravné a potřebovaly jsme se domluvit, co si ještě vezmeme, tak jsme se ten rámus pokoušely překřičet. Všichni na nás začali vrhat nehezké pohledy a my jsme to moc nechápaly. Lidé kolem nás nehybně stáli a pak nám Eileen posunky ukázala, že se jedná o modlitbu. Hmm, pokoušíme se překřičet modlitbu linoucí se po celém obchodě. Myslely jsme, že se ostudou propadneme do země. Co nejrychleji jsme zaplatily a vyrazily směr hotel.

Další vadou, kterou měl náš skromný pokojíček, byla wi-fi, která nám tam samozřejmě nedosáhla. Ale nám to nevadilo, den předtím jsme chytaly wi-fi na trávníku před cizím hotelem, takže jsme si to zopakovaly i tady. Po příchodu do pokoje nám nic nechybělo a tak jsme spokojené a výborně najezené usnuly.