První den na farmě

Tento článek vzniká už tak trochu mimo civilizaci. Sedíme ve stromovém domě, je tma a za chvilku půjdeme spát. Máme za sebou první den na farmě. A jak to všecko teda dneska bylo?

Včerejší noc jsme strávily v Legazpi v hotelu a ráno nás vyzvedl Rizal – majitel farmy, kde strávíme následujících 5 nocí. Provedly jsme checkout a už jsme odcházely před hotel, kde jsme se měly s Rizalem sejít. Kousek za recepcí jsme však zaslechly volání. Otočily jsme se a viděly jsme, jak nás dobíhá milý usmívající se muž v tričku, křičící „Hello giirls, I’m Rizal!“ Podali jsme si ruce a už jsme ho následovaly k jeho autu. Celou cestu nám vesele vyprávěl všecko možné. Dorazili jsme k jeho jeepu, hodil nám na korbu batohy a už nás seznamoval se svým synem Vincentem, který přijel z Německa na návštěvu. Jen co jsme všichni naskočili do auta, jeep se rozjel a Rizal stále vesele povídal o jeho dětech, o tom, co nás čeká a vyptával se, jak jsme se měly apod. Všecko bylo fajn. Krátce jsme projeli přes město a už jsme mířili do přírody.

Asi v půli cesty Rizal zastavil u stánku s jídlem a vyzval nás, ať si vybereme, co chceme. Popsal nám snad vše, co v obchodě měli a vždy se zeptal, jestli to chceme zkusit (ale často byla ale otázka spíš řečnická, protože si odpověděl: „yes, we can take this.“) J. Nakonec jsme odjížděli s obrovskou taškou plnou zeleniny J .

Asi půl hodinky na to, jsme zastavili uprostřed cesty, kde Rizal zatroubením přivolal svého kamaráda i s jeho malým synem, něco prohodili jazykem tagalog a za chvilku už oba dva nastoupili k nám na zadní sedačky. A tak jsme potkali první Filipínce, kteří neuměli anglicky. A trochu to i vypadalo, že se nás bojí. Za chvilku už jsme dojeli na konec cesty a dál už jsme museli všichni šlapat pěšky. Rizal si při výstupu z auta připevnil kolem pasu mačetu a vydali jsme se bahnitou cestou do džungle. Na nohách jsme všichni měli žabky, my dvě jsme byly obtěžkány batohy a každý z nás měl v ruce ještě nějaké věci z korby auta. Zuzka třeba nesla bambusové tyčky a Janča dva trsy banánů J. Po půl hodince chůze jsme se dostali k řece. Měli jsme štěstí, bylo docela sucho a voda byla jen po kolena. Když víc prší, tak je voda po krk a nedá se brodit, takže se to musí obcházet asi o 7 km dál. Vincent nám poradil sundat si žabky a následovat ho poskakováním po kamenech. No, nebyla to sranda, přeskakovat kameny a brodit se přes řeku s krosnou na zádech, ale na druhou stranu to bylo i příjemné osvěžení J . Řeku jsme všichni přebrodili a čekal nás poslední úsek – přelézt ostnatý drát (používaný jako plot) a vyškrábat se do celkem strmého kopce.

Po pár minutách chůze jsme se dostali do „centra“ farmy - kuchyně. Kuchyně je chatka z bambusu, kde je uprostřed stůl a na kraji něco jako kuchyňská linka s umyvadlem, kde teče pitná voda – a to i pro nás, Evropany. Celou farmu tvoří 3,8 hektaru džungle, pár chatek z bambusu a asi 3 stromové domky. Po příchodu jsme se seznámily ještě s Makem, který na farmu dohlíží v Rizalově nepřítomnosti. Na farmě bylo i pár místních lidí, kteří ale nemluvili anglicky.

Kuchyň :)

Chvilku jsme strávili v kuchyni a pak Vincent navrhl jít se osvěžit do řeky. Cesta nás znavila, takže nám to přišlo vhod. Dostaly jsme každá svou mačetu s doporučením, že kdykoliv jdeme ven, máme ji mít u sebe jako obranu proti hadům či jiné zvěři. Pak jsme se všichni tři vydali z kopce k řece. U řeky jsme si vyprali pár kousků oblečení a nechali je schnout rozložené na horkých balvanech, zatímco jsme se vydali dál proti proudu řeky. Přeskakovali jsme po balvanech a občas jsme se skočili ochladit do peřejí. Po chvíli jsme dorazili k úseku řeky, kde nad námi z rostlin kapala pitná voda přímo z pramene. Měli jsme žízeň, tak jsme ji po vzoru Vincenta stouply pod rostliny a také ochutnaly. Byla skvělá J. Chvilku jsme se osušili na kamenech a pokračovali jsme v cestě. Viděli jsme veliké motýly, vážky a ptáky. Bylo to parádní. Sluníčko svítilo, ale kdykoliv bylo horko, mohli jsme skočit do krásně čisté řeky a zaplavat si.

Po návratu už na nás čekal oběd. Měli jsme rybu, vařenou zeleninu (co jsme nakoupili) a rýži. Místo talíře jsme měli kokosové skořápky a seděli jsme v kuchyni na zemi a jedli rukama – správně po filipínsku J. Oběd byl vynikající a ani nám nevadilo sedět na zemi a jíst rukama.

Po obědě následoval odpočinek, protože všude kolem bylo moc horko a nehodilo se pracovat. Šly jsme tedy ozkoušet šlofíka do kokosového domku u řeky. Nahoru se dalo dostat pouze po provazovém žebříku, což se brzy ukázalo jako poměrně nesnadný úkol. Žebřík se neustále kroutil a houpal, ale nakonec jsme se obě dostaly nahoru, a protože řeka vydávala krásně uspávající šum, tak jsme si i užily zaslouženého šlofíka J.     

Výhled ze stromového domku

Po poobědové pauze bylo na čase podívat se po farmě a zjistit, co a kde budeme následující den dělat. Uvázaly jsme si tedy mačetu kolem pasu, vyfasovaly gumáky a držely se Rizalovi v patách. Ukazoval nám desítky druhů jeho stromů - mezi kterými byl třeba mangovník, gumovník, citrusy, kakaovník a spoustu dalších (pro nás neznámých) druhů. Po návratu z obhlídky jsme dostaly kafe s místní cukrovou třtinou a během odpoledne jsme ochutnaly i kokosový ořech a vařené banány. Kokosový ořech chutnal skvěle, ale vařené banány nám moc nejely J. Z hrnku ze skořápky od kokosu jsme se osvěžily čerstvou kokosovou vodu a taky jsme se naučily mačetou rozseknout výborné pili ořechy.

Mladý kokosový ořech

Vařené banány

Pili ořechy

Jak se blížil večer, bylo na čase si vybrat, kde budeme spát. Už jsme měly od odpoledního šlofíka ověřenou chaloupku z kokosu u řeky a ačkoliv byla nejdál, byly jsme odhodlané přečkat v ní první noc. Ale.. Vyrazily jsme tedy z kopce k řece, opět vybaveny mačetou a tentokrát i moskytiérou. Vyšplhaly jsme do domku po provazovém žebříku a začaly připevňovat moskytiéru. Najednou z ničeho nic se domeček na jedné straně zřítil a my jsme se sesunuly z asi tak tří metrové výšky i s domečkem směrem k zemi. Naštěstí jsme se zastavily asi po půl metru pádu a v nakloněném domku jsme se sesypaly do jednoho rohu. Nehýbaly jsme se, abychom nezpůsobily další pád, a po ujištění, že jsme to obě odnesly jen pár odřeninami, Zuzka zavolala na Rizala, který byl naštěstí poblíž. Rizal přiběhl a instruoval nás, jak se dostat bezpečně na zem. My jsme se dostaly dolu, ale moskytiéra zůstala nahoře v domku, nicméně Mak, který je lehčí než my všichni a umí i vyšplhat na palmu, ji prý sundá a pro nás najdeme jinou.

My a Rizal jsme se tedy přesunuli k dalšímu příbytku ve stromě. Ten byl celkem ukrytý a nebyl na první pohled vidět a zároveň, k našemu potěšení, měl i dřevěný žebřík. Vypadalo to ideálně až do doby, kdy jsme zjistili, že žebřík už má leccos za sebou a asi nebude moc bezpečné po něm lézt. Místy byl trouchnivý a sežraný mravenci a sem tam chyběl stupínek. Zuzka to sice odvážně vyzkoušela, ale vypadalo to, že se každou chvilku propadne. Janča to už nechtěla riskovat, tak radši zůstala dole. Proběhl tedy přesun k další chatce, která byla poblíž centra farmy. Ta už byla bytelnější. Vystoupali jsme po dřevěných schůdkách a v místnosti byl rozložený stan, ve kterém spává Rizal. Vedle byl plácek, kam jsme se mohly uložit my dvě. Rozložily jsme moskytiéru a dokonce se našly i matrace, takže jsme si pomocí našich spacáků vytvořily přímo královskou loži J .

Domek, který už vydržel náš nápor :)

Královské ležení :)

Postele byly připravené a my jsme se rozhodly dát si koupel. Myslely jsme, že zase rychle skočíme do řeky (i když je zde sprcha), ale Rizal nás informoval, že před soumrakem je větší pravděpodobnost, že by mohli u řeky být hadi, takže jsme si to s ručníky rychle zamířily do sprchy. Sprcha byla obehnaná pár prkénky, uvnitř byl kbelík a kohoutek. A za prkénky nám při sprchování asistovaly husy. Voda tekla sice jen studená, ale v takovém teple to až tolik nevadí J .