Dubaj a cesta na Filipíny

Naštěstí, po všech těch peripetiích, měl náš náhradní hotel také relativně pozdní check-out (do 12:00), takže jsme si mohly dovolit trošku si pospat. Přece jenom jsme byly celý den na cestách. Posnídaly jsme tousty, co nám zbyly z večeře, a vyrazily jsme omrknout střešní bazén. Počasí nebylo vyloženě na koupání, ale možnost poležet na lehátku a trošku nachytat bronz se nám víc než líbila. Zjistily jsme, že vstup na střechu nikdo nehlídá a dostaneme se tam i bez karty od pokoje, takže jsme vymyslely plán, který nám parádně vyšel. Věděly jsme, že nám v hotelu uschovají zavazadla klidně do večera, takže jsme se odhlásily a šly k portýrovi, který nám batohy prý uschová. Když jsme zjistily, že úschova zavazadla spočívá v tom, že budou ležet vedle vchodových dveří od hotelu, trošku nás to vyděsilo. Ale vidina odpolední pohodičky u bazénku byla silnější. Ještě jsme se párkrát za batohy otočily a pak jsme rychle a nenápadně zmizely ve výtahu.

U bazénu jsme strávily asi dvě hodiny a přitom jsme naplánovaly, že se zajdeme podívat na slavnou pláž Jumeirah, kde se nachází známá budova Burj Al Arab, ať z toho Dubaje taky něco máme. Přes Google Maps jsme hledaly trasu, jak se nejrychleji k pláži dostat. Google nám nabídl možnost slevy na Uber, pokud se zaregistrujeme přes účet Google, což ve výsledku znamenalo cestu skoro zadarmo. Zavazadla nám naštěstí stále ležely u vchodu do hotelu, takže jsme si je vyzvedly a do 5 minut pro nás opět přijel krásný Lexus. Vysadil nás podle něj na nejkrásnější pláži v Dubaji – Kite Beach – a my jsme mu musely dát za pravdu. Konečně jsme si vyzuly tenisky a procházely se v měkoučkém písku. Posbíraly jsme pár mušlí, namočily si nohy do vody, která byla překvapivě dost studená a udělaly pár fotek s místními, kteří si nás chtěli hned vyfotit J. Pláž je dlouhá několik kilometrů a je vybavena stánky, kde je možné se připojit na WIFI.

Po chvíli procházení se po pláži, jsme uviděly ceduli s nápisem BUS, tak jsme si řekly, že bychom se na letiště mohli dostat místní dopravou. Jízdní řád byl snadno pochopitelný, tak jsme se rozhodly, že to riskneme. Měly jsme ještě čas, takže jsme si daly kafe v Subway (na místní obchůdky jsme ještě nebyly dost odvážné J). Obsluha se dívala trochu nedůvěřivě až zmateně, že chceme jen kafe. Během chvilky se kolem kávovaru seběhli snad všichni zaměstnanci a trochu to vypadalo, že ho ještě nikdy nepoužívaly. Ale musíme uznat, že se třemi mlíčky a dvěma cukry chutnalo velmi dobře. Sedly jsme si s kafem ven, abychom viděly na autobusovou zastávku a hlavně aby si Zuzka mohla zapálit J. Byla to hlavní ulice plná restaurací a občerstvení a my byly překvapené, jak to funguje. Ke krajnici u restaurace přijelo auto, zatroubilo a hned k němu přicupitala obsluha s jídelními lístky, které mu strčila do auta. Obsluha počkala u auta na objednávku a po chvíli jim jídlo donesla. Nemuseli ani vystoupit z auta. Takový drive-in přímo na ulici J.

Při čekání na autobusové zastávce jsme přemýšlely, jakým způsobem se bude asi platit za lístek. Měly jsme dirháby, platební kartu a případně i dolary, takže jsme byly v klidu. To jsme se ale trošku přepočítaly. Vstoupily jsme do autobusu, řekly řidiči, kam máme namířeno a on nám potvrdil, že jsme správně. Jakmile ale přišla řada na placení, došlo nám, že tímto autobusem zřejmě neodjedeme. V Dubaji používají pouze předem nabité karty, které platí na veškeré dopravní prostředky, a tu jsme neměly. Lístek na autobus se prostě koupit nedal. Hleděly jsme bezradně na řidiče a přemýšlely co dál. Zřejmě jsme musely vypadat hodně zoufale, takže nám řekl, že je mu to jedno, že nás klidně sveze, ale pokud přijde revizor, dostaneme pokutu. Za dvě sekundy už jsme seděly na sedačkách autobusu vyhrazených pouze pro ženy a děti a snažily se ani raději nepomyslet na to, co se stane, když revizor nastoupí. Za dvacet minut jsme už vystupovaly u stanice metra s potměšilým úsměvem od ucha k uchu, že se nám podařilo jet v Dubaji načerno. V metru byla navigace snadná, s nákupem lístku jsme si nechaly poradit od místního. Před vstupem do metra jsme přešly nadchodem asi tak dvanáctiproudovou silnici. Nadchod byl vybavený posuvnými pásy a místní je neváhají využít k odpočinku v leže J.

Po krátkém čekání na nástupišti jsme nastoupily do vagónu vyhrazeného přímo pro ženy. Nápisy kolem nás hlásaly, že za vstup do tohoto vozu dostanou muži vysokou pokutu. A kdyby si náhodou nevšimli, že sedí v kabině plné žen, byly všude pro jistotu cedulky s nápisem: “Are you in right cabin?“. To nebyl zdaleka jediný nápis, co nás překvapil. Setkaly jsme se také s cedulkou zakazující například žvýkačky v metru. Cesta přeplněným metrem s desetikilovým batohem na zádech byla nekonečná. Ale místní ženy byly milé. Když se nebylo čeho chytit, žena s nikábem mi chytila ruku a přesunula ji na kočárek s pokynutím, ať se držím tam.  

Po padesátiminutové cestě metrem jsme konečně dorazily na letiště, kde jsme měly do odletu ještě spoustu času. Věděly jsme, že naše rádoby příruční zavazadla jsou hodně přetížené, a že nám to už neprojde tak hladce jak v Praze. Takže jsme se navečeřely a pustily jsme se do vyndávání a přebalování našich nezbytností. Přemýšlely jsme, co je v našem batohu nejtěžší a kolik věcí bychom si na sebe mohly obléct, připevnit nebo strčit do kapes. Nakonec jsme si pod mikinu každá strčila menší batůžek s nejtěžšími věcmi a oblékly si na to ještě šusťákovou bundu, aby nic nešlo vidět. Janča měla v batůžku pod tričkem notebook, který byl nejtěžší, a do kapsy si strčila sáček se všemi tekutinami a na krk si pověsila oba telefony spolu s power bankou. Zuzka si na sebe oblékla dvě trička, dvoje kalhoty a jedny kraťasy, tekutiny strčila do batohu pod tričko a do ledvinky dala veškeré nabíječky, power banku, roztrojku a stejně jako Janča si na krk pověsila záložní telefon. Pohled na nás byl k nezaplacení. Fotky nás dvou navlečených a těhotně vypadajících vorvaňů máme, ale nejsou publikovatelné J. Ve všech těch věcech nám bylo pekelné horko, takže jsme nedočkavě vyhlížely, kdy už nám otevřou check-in.

Bohudík to netrvalo příliš dlouho a pomalu a nenápadně jsme se šinuly k přepážce. Byly jsme hodně nervózní, přece jen kdyby zjistili, co všechno máme uschované pod oblečením, mohly by nás podezřívat klidně i z terorismu!:). Naštěstí na nás byl pán u překážky velmi milý, přilepil nám štítek (cabin baggage only) na batohy bez jakéhokoliv vážení a přeměřování. Vorvaním krokem jsme si to zamířily přímo na záchod, abychom to ze sebe co nejrychleji sundaly. Zbytek času na letišti už proběhl bez problémů. Janča sice sem tam zapípala s mincemi v kapse, které si vyndala z peněženky, aby nebyla tak těžká, ale bez problémů jsme nasedly do poloprázdného letadla. To se nám hodilo, čekal nás osmihodinový let přes noc, takže jsme si každá zabrala tři sedadla a snažily se usnout. Ne že by to úplně šlo, jelikož v letadle byla strašná zima a půjčení deky nebylo možné. Mohly jsme si ji pouze koupit za nepřiměřenou cenu a už tak máme dost přeplněné batohy...ještě se pak tahat s dekouJ..

Nicméně cesta utekla poměrně rychle a my přistály v Manile, kde nás hned praštilo do tváře neuvěřitelné horko a dusno. Doploužily jsme se před letiště, abychom se trochu podívaly, jak to tam na těch Filipínách vypadá a Zuzka si mohla dát svou dávku nikotinu J Při návratu do odletové haly nás překvapily fronty. Lidé stáli už před prvními dveřmi, za kterými byl rám a skener na výbušniny. Za kontrolou byl hned chlapík v uniformě, který ochotně nabídl pomoc s navigací.  

Na letišti v Manile to rychle uteklo. Potřebovaly jsme místní peníze, takže jsme zamířili k bankomatu. Bankomat byl na letišti na každém kroku, takže jsme se pozastavily nad tím, proč je u jednoho velká fronta a u některých úplně prázdno. Proč tomu tak bylo, jsme záhy zjistily. Zkusily jsme vybrat v bankomatu, kde bylo volno a hned na úvod nám vyskočila hláška, že nám budou za výběr strhnuté dvě stovky navíc. Takže jsme rychle dostaly kartu ven a zamířily do fronty jiného bankomatu. Tam už byl výběr bez místního poplatku (nebo alespoň o něm nevíme :-) ) a peníze jsme v pořádku vybraly.

Daly jsme si ještě poslední kafe a džus ve Starbucksu, protože jsme věděly, že teď takové dobrůtky dobrých pár měsíců neuvidíme. Na náš poslední let - do města Legazpi jsme se rozhodly už nenavlékat do všeho možného, to už musíme bez problémů projít. Naše taktika, vždy jít k přepážce k chlapovi, se vyplatila. Vše bylo v pořádku, dostaly jsme letenky a zamířily jsme k pasové kontrole. V této části letiště nám předtím nikdy nikdo zavazadla velikostně či váhově nekontrolovat, takže jsme nečekaly žádné komplikace. Každopádně hned u vstupů jsme viděly váhy s logem naší letecké společnosti. Nenápadně jsme procházely pár vstupů, ale byly všude. Tak jsme si stouply za sloup a opět jsme z batohů povytahovaly alespoň mobily a tekutiny a nacpaly jsme je do kapes. Batohy vypadaly o něco menší, ale …. můžete hádat dvakrát, co se nám stalo J. Samozřejmě se jim naše zavazadla nezdála, takže nás s nimi poslali na váhu. Váha pod tíhou prvního batohu ukazovala necelých 10 kg. Milá slečna se trošku zamračila a nejspíš doufala, že druhý batoh celkovou váhu vylepší. Nevylepšil. Váha se zastavila na 20,7 kg. Slečna se podívala na číslo, pak na nás a trochu překvapeně řekla: „Ehhm, it´s twenty.“ Oplatily jsme jí to stejně překvapeným výrazem. Bylo jasné, že nesplňujeme váhový limit 7 kilo na jedno zavazadlo, takže jsme jen čekaly, kolik budeme muset doplácet. Nicméně plynule přešla ke kontrole tekutin. Velmi pečlivě na každé lahvičce zkontrolovala, že neobsahuje více jak 100 ml a že celkové množství je menší než 1 litr. Tekutiny jsme měly velmi dobře připravené, takže tady nás nedostala, a možná i na základě toho už dál neřešila přetížené batohy. Takže nám to prošlo i při zatím poslední kontrole J.

Po důkladné kontrole pasů jsme našly na manilském letišti dobíjecí stanici s velkým množstvím všech možných konektorů. Připojily jsme tedy alespoň na chvilku mobily a utrmácené jsme se usadily na zem vedle ostatních cestujících, kteří potřebovali doplnit energii do svých zařízení. V klidu jsme seděly a čekaly na otevření gatu a v tom nás oslovil nějaký Asiat, jestli by si s námi mohl udělat selfie. Obě jsme se zasmály a zamumlaly, že jsme „tired and ugly“, což asi přeslechl a už se s úsměvem postavil před nás. Pak už jsme se přesunuly ke gatu, kde bylo hrozně moc lidí, až jsme si říkaly, že nás všechny nemůžou do jednoho letadla nacpat. A taky že ne. Asi 15 minut před odletem si vzala slovo letuška od přepážky a zavelela, že kdo letí do Legazpi, má ji následovat. Zvedla nad hlavu tabulku s číslem letu a vydala se s davem za zády skrz letiště. Už nám byla jasné, proč tak často vyvolávaly nějaká jména, aby se dostavily k jinému gatu k odletu.

Nastoupily jsme a víme jen, že jsme odlétaly se zpožděním, ale nic jiného z letu nemáme, protože jsme ho obě skoro celý prospaly .