Thajsko - Bangkok

Tentokrát jsme zvolily aerolinky, se kterými jsme neměly zkušenost. Vlastně ani podle jména jsme je neznaly a tak jsme byly plné očekávání. Nok Air nás mile překvapily už tím, že jsme měly v ceně letenek i 20 kg zavazadlo. Odlétali jsme přesně na minutu, přílet byl také načas a navíc jsme v letadle dostaly i malé občerstvení.

Trošku nás znepokojovaly papíry, které jsme dostaly v letadle na vyplnění. Týkaly se našeho příletu, ale také odletu, který jsme si ještě nenaplánovány. Stává se, že do země můžete vstoupit jen v případě, že máte již zakoupenou letenku (jízdenku) pryč ze země, jako důkaz, že v dané zemi nezůstanete.

Kontrolou jsme ale prošly bez jakéhokoliv problému, samozřejmě jsme měly připravenou báchorku, pro případ nouze. Teď zbývalo klasické duo po příletu. Vybrat peníze a sehnat odvoz do našeho hostelu. Všech šest bankomatů, které jsme se snažily zbavit peněz, mělo nehorázně vysoký poplatek za výběr. Zhruba dvě stě korun. Samozřejmě jsme vyzkoušely všechny, co kdyby náhodou jeden poplatek neměl? Takže si nás jistě dovedete živě představit, vypadaly jsme, jako bychom hrály automaty, sunuly jsme se od jednoho ke druhému. Nedalo se ale nic dělat, bez báthů bychom se nikam nedostaly, a tak jsme v jednom z nich vybraly. 

Teď už byl na řadě jen odvoz domů. Trošku jsme to popletky a zjistily jsme, že jsme přistály na jiném letišti, než jsme si myslely o:). Uber stál majlant, navíc nebyl pořádně k mání nikdo, kdo by nás chtěl odvézt. Trošku jsme se začaly obávat, bylo už totiž po jedenácté večer. Na informacích nám velmi milé Thajky poradily, jak se dostat v tuto hodinu do centra Bangkoku, ale jen když si pospíšíme. O půlnoci přestává jezdit hromadná doprava a letiště je lehce mimo město. Nasedly jsme tedy urychleně do Shuttle busu, který nás přepravil k nejbližší stanici metra. Ve 23:31 jsme stály před vstupem do metra a snažily se rozluštit z těch jejich klikyháků (mají vlastní písmo), co tam píšou. Dočetly jsme se, že poslední metro odjíždí 23:35. Super, máme jen 4 minuty na to zjistit, kam přesně potřebujeme jet, koupit lístky a najít ten správný vlak. Začal nám tedy závod s časem a nezbývalo nic jiného než popoběhnout. Nebyly jsme ale zdaleka jediné, v patách nám byl hlouček dalších turistů. Stihly jsme to tak tak, 23:34 jsme doběhly celé zadýchané na nástupišti, bylo to o fous. Metrem jsme jely až na konečnou (asi 40 minut cesty), takže jsme si stihly odpočinout před dalším oříškem - jak se po půlnoci dostaneme z metra přímo do našeho hostelu.

Metro

Vystoupaly jsme ze stanice a první, co jsme spatřily, byla hromada bezdomovců. Všude možně polehávali a povalovali se. Měly jsme trošku strach, prokličkovaly jsme mezi nimi, jak nejrychleji to šlo. Jen co jsme vyšly na silnici, hned u nás zastavil TukTuk, což je nejběžnější dopravní prostředek v Thajsku. Samozřejmě rádi smlouvají, takže i když jsme nevěděly, jak moc daleko nás hostel je od místa, kde se právě nacházíme, věděly jsme, že reálná cena je tak o polovinu nižší, né-li víc. Podařilo se nám cenu pěkně usmlouvat a vyrazily jsme. Bylo už po půlnoci, všude byla tma, jen my v našem TukTuku jsme hrály všemi barvami. Pokaždé, když řidič přibrzdil, rozsvítily se mu žárovečky.

TukTuk

Nedojely jsme ale daleko a už náš řidič zastavoval u krajnice. Ne, nebyly jsme u našeho hostelu. Zastavil u Thajce, který šel po chodníku, a začal se ho vyptávat, zdali ví, kde to bydlíme. Nějakou dobu jsme tam strávili a všichni jsme hromadně diskutovali, že jsme nejspíš úplně špatně. Asi desetkrát jsme jim ukazovali název i adresu našeho hostelu, Zuzka si stihla zapálit a možná by za tu dobu stihla cigára aj dvě. Než se ti dva dohodli, zjistily jsme si to podle mapy samy. Jeli jsme na úplně opačnou stranu. Snažily jsme se to řidiči i náhodnému chodci vysvětlit, ale úspěšně nás ignorovali. Nakonec samozřejmě dospěli ke stejnému závěru jako my, jsme opravdu na špatném konci. Poděkovaly jsme chodci, náš řidič rozjel Tuktuk a do pár minut jsme byly u hostelu. Sláva. Check-in proběhl rychle a za chvíli jsme už ležely v postelích.

Kolem 11 dopoledne jsme vstaly (byla potřeba to všechno dospat) a vyrazily objevovat Bangkok. Thajsko je úplně jiné než Vietnam, jsme tu sice teprve první den, ale už se nám tu líbí víc jak ve Vietnamu. Například jsme nemohly věřit vlastním očím, když nám auto zastavilo na přechodu a pustilo nás přejít. To se nám snad za celou dobu ve Vietnamu nestalo. Také kuře, které jsme si daly k obědu, bylo k jídlu:). Možná Vietnamu trošku křivdíme, nejspíš jsme jen vždycky byly ve špatný čas na špatném místě.

Všude okolo China Town, kde jsme se zrovna nacházely, nás lákali na masáže nohou. Nešlo to jinak, za takové ceny jsme nemohly odolat. Koupily jsme si kafíčko a zasedly to pohodlných křesel. Masáže prováděly Thajky, všechny měly hezký stejnokroj. Nás ale začaly připravovat Thajci. Přikryli nás ručníky a začali nám mýt nohy. Nejspíš to budou jen umývači nohou, říkaly jsme si. Jakmile nás ale začaly natírat olejem, bylo jasné, že jsou to maséři. Nakonec jsme si nechaly namasírovat i záda, krk, ruce a hlavu.

Jako nové jsme vyrazily k další památkám. Potkaly jsme thajského učitele, který nám chtěl mermomocí pomoct, a tak se nás ptal, kam máme namířeno. Objasnil nám, že námi vybraná atrakce je teď zavřená, protože je dnes svátek. Poradil nám taky s jakými TukTuky nejezdit a jaké jsou korektní ceny. V Thajsku jsou lidé velmi milí a nápomocní.

Natrefily jsme na jednoho moc fajn řidiče, svezl nás k přístavu, kde jsme měly v úmyslu vyrazit na plavbu. Byla ale šíleně drahá. Viděl, že z přístaviště odcházíme z nepořízenou a tak nám nabídl variantu, že nás za dvacku sveze k cestovní kanceláři, kde si můžeme zarezervovat náš výlet do Chang Mai (tam jsme měly namířeno právě po Bangkoku) a pak nás hodí k další památce. To se nám zdálo jako dobrý obchod, smázneme dvě mouchy jednou ranou. V cestovce jsme nakonec nepořídily (o tom až později) a tak nás převezl k chrámu. Vysadil nás a poodjel. Při vchodu do chrámu jsme byly hned zastaveny, vstup bez dlouhých kalhot, byl zakázán a my na sobě měly kraťasy. Tak jsme se vrátily zpět na ulici a hledaly našeho řidiče. Nedostal zaplaceno, takže někde kolem musí byt. Hledaly jsme ho všude možně, ale neúspěšně. Nejspíš očekával, že v chrámu strávíme nějakou dobu a pak nás vyzvedne. Dokonce jsme na něj chvíli čekaly, ale stále nepřijížděl. Nedalo se nic dělat, nemohly jsme na našeho fajn řidiče dál čekat, a vyrazily jsme dál. Sice jsme ušetřily, ale zrovna jemu bychom tu dvacku rády daly.

Blízko byla autobusová zastávka, kde nám paní poradila, že můžeme jet kterýmkoliv autobusem, který přijede, prý tam, kam potřebujeme, jedou všechny. Ovšem když už ani třetí autobus, co přijel, nejel tam, kam jsme chtěly, pochybovaly jsme, jestli si z nás nedělala srandu. Naštěstí ten čtvrtý už byl ten správný "kterýkoliv" autobus a navíc zadarmo, protože je dneska ten svátek. Nicméně měly jsme jít pěšky, byla dopravní zácpa a místo půlhodinové pěší cesty jsme jely autobusem skoro hodinu. Poznávání nového místa je vždy takové. Až kdy v něm strávíte pár dní, víte jakou cestu zvolit a kudy nechodit. Jakmile se ve městě zorientujeme a zjistíme, jak to funguje, odjíždíme jinam:). Bangkocké semafory jsou nastaveny tak, že mají dlouhé intervaly. Na zelenou čekáte několik minut a pak se tvoří kolony. Moc nám to nešlo do hlavy, ale určitě to tak mají nastavené z dobrého důvodu:).

V cestovní kanceláři nás trošku vylekali předraženými jízdenkami do naší další destinace Chang Mai. Je to kvůli svátku Songran - Thajsky nový rok, jehož oslava trvá několik dní v kuse. Všichni se vrací na toto období domů a vlaky a autobusy začínají být vyprodané. Moc jsme jí ale nevěřily, že by ceny až tak rapidně vzrostly. Měly jsme totiž dobře nastudované, kolik by to mělo stát. Proto jsme jejich nabídku nepřijaly. Nicméně trochu nás to nahlodalo a tak jsme se rozhodly začít jednat.

Bydlely jsme kousek od vlakového nádraží, tak jsme tam hned skočily. Jako první nás zarazila hala plná cestujících. Na vlakovém nádraží se totiž nesedí na lavičkách, sedí se především na zemi.

Vlakové nádraží

Jak jsme zjistily, vlaky nezačínají být vyprodané. Ony už kompletně vyprodané jsou. Nejbližší volný termín byl až šestý den po námi zvoleného termínu. Zkusily jsme proto ještě autobusy, ty ale také měly poslední místa, takže se cena téměř zdvojnásobila. Musely jsme proto najít rychle jiné řešení. Kompletně jsme změnily plány a místo do hor pojedeme nejdříve na ostrůvek Koh Chang. To jsme ovšem netušily, že sehnat levný autobus tam, nám zabere skoro celý další den. Ceny byly přemrštěné a tak jsme objížděly autobusová nádraží, abychom zjistily, za jakou cenu by nás svezli právě oni. Nicméně povedlo se nám a už jsme se nemohly dočkat krásných pláží a přírody.

Cesta zpět z autobusového nádraží, kde jsme koupily naše super levné lístky, vedla kolem krásného parku. Rozhodly jsme se, si tam odpočinout a trošku se zrelaxovat. Teda nejdřív jsme musely nadejít tři sta padesáti pruhovou silnici, pak druhou takovou přeběhnout, projít staveništěm, přelézt zábradlí a zeptat se hlídačů, jestli tudy můžeme vejít do parku. Mohly jsme:). (Btw. být ve Vietnamu tak by nás tam určitě nepustili!:)). Park byl obrovský a poskytoval mnoho druhů zábavy. Měl posilovnu, šlapadla anebo jste si mohly půjčit zadarmo kola. Což jsme taky udělaly. Tak se nám to zalíbilo, že jsme celý okruh objely dvakrát. Jak to v parku vypadalo, omrkněte na fotkách.

Posilovna

Poslední celý den v Bangkoku jsme strávily ve městě. Objely jsme konečně ty chrámy, kde jsme musely mít zakryté nohy. Na to už jsme byly připravené, v batůžkách jsme s sebou táhly dlouhé kalhoty. Na co jsme ale připravené nebyly? Že musíme mít zahalené i ramena. Zuzka s sebou svetr měla, ale co s Jančou? Ta si nakonec přes ramena dala igelitovou tašku. A prošlo to! :D Chrámy byly nádherné, všechny byly detailně zdobené. Některé byly zdobené z rozbitých talířků a pak zajímavě k sobě seskládány z různých kousků.

V jednom z nádherných chrámů, byl i obrovský zlatý Buddha. Byl u něj pěkný nával turistů, dokonce se stála fronta na selfíčka s ním. Nakonec se nám podařilo pořídit fotku jak zepředu, tak zezadu.

V dalším z chrámů všichni seděli na koberci a tak jsme se k nim přidali. Několik minut jsme zde strávily, místo mělo uklidňující atmosféru. Protože už nás bolely nohy, Janča si je natáhla před sebe. To ale neměla dělat. V mžiku u nás stál hlídač, ať si urychleně dá nohy pod sebe. 

Do další památky s nádhernou vyhlídkou Golden Mount jsme vtrhly zajímavým způsobem. Na úpatí jsme narazily na podivnou cestičku, která vedla nahoru. Rozhodly jsme se ji prozkoumat. Byla pěkně strmá a plná odpadků. Ovšem vyhnout se placení za vstup a ušetřit nějaké ty báthy, znělo moc dobře, a tak jsme po ní vyrazily až nahoru. Poslední překážkou bylo vysoké zábradlí no a taky nás nesměl nikdo vidět. Počkaly jsme, až nikdo kolem nešel, rychle přelezly zábranu a už jsme byly tam. Výhled byl na celý Bangkok, nádhera. Nakonec jsme zjistily, že vstup na tuto vyhlídku stál jen pár korun :).

A jede se dál, nasedly jsme na TukTuk a vyrazily směr Zoo. Už jsme vám říkaly, jak nás strašně baví se vozit? Nejradši bychom strávily celý den v TukTuku. Ovšem to bychom se asi nedoplatily. Cesta trvala věčnost, jelikož nás zastavili policajti, měl projíždět král. To by byl zážitek vidět thajského krále. Dlouho se ale nic nedělo a nakonec nás nechali projet. Zoo byla předražená, takže jsme do ní nešly, ale...naproti přes silnici měl sídlo právě král. Pokud má teď někam vyrážet, musíme ho vidět. Sedly jsme si na patník naproti sídlu a čekaly. Vojáci za branou se štelovali, nacvičovali různé manipulace se zbraněmi a tak nás tak nechávali v očekávání, co se bude dít. Čekaly jsme tam dobrou půl hodinu a mezitím zmizeli i vojáci. Tady se dneska asi nic dít nebude, vyrazily jsme domů. Zítra nás čeká celodenní cesta na ostrov Koh Chang, takže je na řadě balení a chystání se. A jak jsme se měly na Koh Changu? Na to se můžete těšit v příštím článku.