Další dobrodružství ve Vietnamu

Cestovatelé po Vietnamu, který má na délku přes 2000 km, mají poměrně hodně možností, jak se přepravovat. Můžou používat lodě, taxíky, klasické i spací vlaky, případně lokální anebo spací autobusy. A právě spací autobus jsme se pro tentokrát rozhodly vyzkoušet. Byla to jedna z nejlevnějších možností, jak překonat vzdálenost přes 500 km. Večer, kolem páté hodiny, jsme nastoupily v městečku Hoi An a za necelých 12 hodin jsme vystoupily v Nha Trangu, městě které je hojně navštěvováno zejména ruskými turisty. Ve Vietnamu je málo dálnic, takže jsme se celou noc kodrcali průměrnou rychlostí kolem 45 km za hodinu.

Ale dojely jsme, to je důležité J. Přes noc jsme každá spaly asi tak 2 hodiny, takže jsme rozlámané, nevyspalé a čerstvě probuzené vystoupily z autobusu. Ani jedna jsme pořádně nevěděly, jestli už jsme na místě, ale všichni cestující vystupovali, tak jsme se přidaly. Byla ještě tma, a dřív než jsme si stihly vzít batohy ze zavazadlového prostoru, už se na nás sápali ziskuchtiví taxikáři. Celé rozespalé jsme jim kývly, ukázaly adresu hotelu a oni už nás nasazovali každý na svou motorku. Projížděli jsme prázdným městem, na cestu nám svítily pouliční lampy a maličký kousek měsíce. Během 10 minut už jsme byli na místě a taxikáři si žádali 500 000 dongů (cca 550 Kč), což je na místní poměry hodně vysoká částka. Autem (o pár dní později) nás stejná cesta vyšla na 85 Kč. Takovou částku jsme jim samozřejmě dát nechtěly. Bránily jsme se, že je to moc, ale v ulicích nikdo nebyl a my jsme tam s nimi byly samy. Po chvilce už začínali být agresivní, že chtějí svoje peníze, takže nám nic jiného nezbývalo.

Přišly jsme k hotelu chvilku po páté hodině ranní. Přes zavřenou mříž jsme zahlédli spícího recepčního na gauči. Spal hodně tvrdě, bouchaly jsme na mříž, volaly na něj, dokonce zvonil i telefon a on pořád spal J. Pomalu se začalo rozednívat a naštěstí za chviličku již přijel na motorce pán z vedlejšího domu a recepčního vzbudil. Dostaly jsme pokoj, odložily batohy a vyrazily na pláž. Pozorovaly jsme vynořující se slunce. Byla to nádhera. Na pláži bylo nečekaně živo. Někteří Vietnamci cvičili jógu, jiní hráli badminton, někdo se koupal. My jsme posedávaly na zídce, sledovaly ostatní a čekaly, až se otevře nějaká kavárna, abychom si mohly dát snídani. Nic na jídlo jsme ale nenašly, tak jsme si daly jen kafe, a nakonec jsme zamířily do pokoje a ještě se na chvilku vyspaly, abychom byly odpočaté na celodenní opalování J.  

V Nha Trangu jsme si naplánovaly dva dny. Strávily jsme je víceméně na pláži. Předchozí dny byly náročné, takže jsme si zasloužily trochu odpočinku J. Na pláži jsme pozorovaly Asiaty, kteří s neuvěřitelnou vytrvalostí vydrží dělat selfíčka s mořem (doslova celé hodiny!). Už dříve jsme si všimly, že to vypadá, jakoby se vody báli. Většinou jsou oblečení (nejspíš aby se neopálili – bílá tady letí J) a stojí ve vodě po kolena, ti odvážnější i klečí a neúnavně se pořád dokola fotí. Ale abyste si nemysleli.. najdou se i tací, kteří se v moři vykoupají J. Kolem nás bylo také spousta Rusů, kteří do Nha Trangu jezdí asi tak jako Češi do Chorvatska. Dokonce i menu v restauraci byly napsané azbukou. V Nha Trangu jsme měly ještě jednu důležitou událost. Vám to asi nepřijde, ale my jsme z toho měly velikou radost asi tak 3 dny. Našly jsme prádelnu a daly jsme vyprat všechno oblečení! Druhý den jsme měly veškeré prádlo voňavé a ještě k tomu bez práce. Do té doby jsme vše praly jen v ruce (a jedenkrát i v pračce, ale výsledek nebyl moc úspěšný, což poctiví čtenáři jistě ví J).

Poslední den, ráno před odjezdem, jsme se ještě vypravily na kamenný výběžek, na který jsme se při slunění na pláži často dívaly. Je to poměrně oblíbený cíl turistů v této oblasti, tak jsme se ho také rozhodly navštívit. Bylo to kousek, takže jsme vyrazily bez peněz. Když jsme k místu došly po silnici, zjistily jsme, že po nás chtějí 80 dongů. Kdo by čekal, že se na kamenném výběžku bude vybírat vstupné? My jsme se ale nenechaly odradit a rozhodly jsme se, že se tam zkusíme dostat jinudy. Udělaly jsme si výlet trochu dobrodružnější a začaly jsme přeskakovat kameny vedoucí k našemu cíli. Na konci jsme se trochu bály, že nás zpozoruje hlídač, ale zrovna na místě natáčela jakási vietnamská zpěvačka videoklip, takže jsme se mohly nenápadně proplížit kolem a dělat jakoby nic. Asi tak za 5 minut jsme měly prohlídku hotovou a to i s focením. Odchytla si nás asijská rodinka, kterou moc potěšilo, že si můžou udělat fotku s Blondies J.

Nenápadně jsme se dostaly přes kameny zase zpět a po takové ranní rozcvičce jsme si daly ještě jednu rozlučkovou koupačku v moři. Pak už zbývalo jen sbalit batoh a vyrazily jsme na cestu. Možná nám to ani nebudete věřit, ale necelých 100 km jsme jeli asi 5 hodin. V narvaném autobuse, kymácejícím se neustále ze strany na stranu se to zdálo jako celá věčnost. Cestou jsme měli krátkou zastávku, kde jsme si mohli koupit občerstvení a zároveň jsme tam potkali i rodinku divočáků, nicméně i venku bylo docela velké horko.  

Nakonec jsme ale dojeli a po vystoupení z vyhřátého autobusu nás přivítal „studený“ (asi 22°C) vzduch. Dalat je horské městečko, které je pro svou oblast velmi významné. Láká spousty turistů a zároveň se zde pěstují a vyrábí suroviny, které se vyváží do celého světa. Po příjezdu už jsme si jen trochu prohlédly město a domluvily si výlet na další den.

Další den ráno nás minibus vyzvedl u hotelu a čekala nás vyjížďka za město. Posbírali jsme další účastníky zájezdu z jejich hotelů a naše skvělá průvodkyně Maria už nám vyprávěla, co nás bude čekat. Naše skupina měla 7 členů + průvodkyni a její rodinu (Mariin malý syn, její matka a tchýně). První zastávka byla na květinové plantáži. V obrovských sklenících se zde pěstují např. gerbery a lilie, které jsou často vyváženy do Číny. V některých sklenících se pěstují i jahody. Na většině míst ve Vietnamu není možné jahody pěstovat, ale Dalat má mírnější klima díky nadmořské výšce (1 500 m. n. m.) a je tedy možné pěstovat jiné druhy rostlin než je pro tuto oblast běžné.

 

Po prohlídce květinových plantáží, jsme vyrazili na speciální kávové plantáže. Viděli jsme rostliny arabiky i robusty, na čemž není nic zvláštního, ale speciální je jejich zpracování. Jako je u nás známá cibetková káva, tak toto se nazývá „weasley cofee“ – česky přeloženo asi jako lasičková káva. Kromě prohlídky bylo možné kávu samozřejmě i ochutnat, ale zrovna jsme neměly chuť (J), tak jsme jen poseděly na krásné terase s výhledem na plantáže. Výhled byl tak nádherný, až se tam jedné z příslušnic Mariiny rodiny zachtělo zůstat, a my jsme ji vyzvedli až na cestě zpět.

Tím, že nejela s námi, přišla o prohlídku továrny na zpracování hedvábí. Viděli jsme malou, téměř rodinnou, továrnu. Je to jemná práce „u pásu“. Namočit bource do horké vody, navázat hedvábnou nitku, vyměnit už namotané nitě a tak pořád dokola. Bylo to ale rozhodně zajímavé. Pracovnice z továrny vše dělaly neuvěřitelnou rychlostí a šlo jim to rychle od ruky. Po rozmotání hedvábné nitky zůstane jen mrtvý bourec morušový, který se dokonce dá i sníst. 

  

Bourec morušový zamotaný v hedvábné nitce

Bourec po rozmotání 

Bource jsme sice neochutnaly, ale na výletě jsme měly možnost ochutnat pražené cvrčky. Většina spoluvýletníků ochutnala a Janča se nakonec taky odhodlala. Nicméně cvrček s kečupem pro ni nebude nová pochoutka. Sice to chutnalo trochu jako chipsy, ale pocit, že jí cvrčka to trochu kazil.

Pražení cvrčci

Pak už jsme jeli přímo na jednu z nejhlavnějších atrakcí – Elephant Waterfalls. K tomu není moc co dodat. Slézaly jsme po úzkých schůdcích a proplétaly se mezi kameny, ale výhled stál za to. Mrkněte sami J.

Elephant waterfall

Hned kousek od vodopádů byl starý budhistický chrám. Nenechaly jsme si ho ujít a ani vás neochudíme o fotky.

Po chrámu už následoval oběd. Po obědě jsme měli naplánovanou ještě návštěvu architektonické zajímavosti – Crazy House. Nechala ho postavit vietnamská architektka, která se vrátila z návštěvy v Rusku. Staví se již několik desítek let a stále není hotový. Dá se v něm i ubytovat, ale jak říkala naše průvodkyně, není to moc pohodlné. Přes den je zde plno návštěvníků a v noci je to liduprázdné a tak trochu strašidelné. Ale co jsme okoukly, vypadá to zajímavě, a Zuzka oceňovala, jak by se tam výborně hrálo na schovávanou J. Dům vypadá trochu jako slepený ze všech možných částí, které na sebe moc nenasedají. Je zde plno schodů, zákoutí i pokojů, které jsou různě tematicky zaměřené.

Crazy House

Další den už nás kolem poledne čekal odjezd do Mui Ne. Dopoledne jsme si zašly na snídani do krásné kavárničky. Seděly jsme na houpačkách, užívaly si normální cappuccino a dokonce jsme dostaly i papír a pastelky, takže jsme si mohly kreslit! Bylo tam moc příjemně, takže jsme tam strávily celé dopoledne. Pak už nás zase vyzvedl autobus u hotelu a vyrazily jsme do Mui Ne. Byly jsme trošku nepozorné při rezervování ubytování, takže jsme před sebou měly 2 noci ve stanu. Ale nakonec to nebylo špatné. Byly jsme skoro na pláži, takže nás uspávalo šumění oceánu. Bylo to tak trochu „backpackerské doupě“. Mladí lidé z celého světa, spoustu aktivit od kulečníku, přes pub kvíz a filmové večery, k tomu bar otevřený 24 hodin denně a každý večer „happy hours“ a drinky za dolar.

V Mui Ne jsme strávily dva dny. Jeden den jsme odpočívaly u pláže a druhý jsme si domluvily výlet po okolí. Proslulé jsou zejména písečné duny. Ráno nás Vietnamec vyzvedl s jeepem před hostelem. Objížděli jsme s ním celé městečko, udělal nám trochu vyhlídkovou jízdu, až jsme si myslely, že máme soukromou tour, ale za chvilku už jsme nabírali další turisty. Auto už vypadalo plné, ale ještě jsme někde zastavili. Náš řidič moc nemluvil, takže jsme nevěděli, na co čekáme. Asi po čtvrt hodině přivedl ještě další dva lidi, kteří se do našeho auta ještě museli nacpat. Pak už jsme vyrazili k první zastávce. Zastavil na jakémsi parkovišti a řekl, že máme 40 minut. Sestoupily jsme dolů a narazily na malou říčku obklopenou červenožlutými písečnými dunami. Kolem říčky bylo spoustu stánků nabízející předražené pití a suvenýry.

Další zastávkou byla rybářská vesnička. Nebo spíš výhled na rybářskou zátoku. Zdrželi jsme se jen chviličku a pak už jsme se naším postarším jeepem brázdili místní prázdné silnice.

Za necelou půl hodinu nás řidič vysadil u dalších písečných dun. Vypadalo to jako malá poušť. Svezly jsme se čtyřkolkou a měly jsme parádní výhled.

Poslední zastávka byly ještě další písečné duny, kde se dalo z písečných kopců sjíždět na linoleu, jako se u nás jezdí na bobech, když napadne sníh. Janča to zkoušela, ale moc to nejezdilo. Před jízdou se musel dopravní prostředek pořádně navoskovat, ale Janča to asi neuměla tak jako Vietnamci, kteří lino půjčovali J. Zároveň jsme si zde mohly užít krásný západ slunce.

Pak už nás dovezl domu. Daly jsme si večeři a zapojily se k dalším backapackerům – hrály jsme s nimi pub kvíz, pak jsme si (už mírně společensky unavené) „zahrály“ kulečník a do stanu jsme se dostaly až v brzkých ranních hodinách. Moc jsme toho ale nenaspaly, protože už od svítání bylo ve stanu nesnesitelné horko. Ale zase až tolik nám to nevadilo, když jsme se hned po ránu mohly zchladit v Jihočínském moři J. A pak už nás čekalo balení a přesun do Ho Či Minova města, ale o tom zase až příště...