Saigon

Z Mui Ne jsme měly objednaný autobus do Saigonu, což je naše poslední zastávka před odletem do Thajska. O půl dvanácté jsme byly připravené na recepci našeho hotelu, podle domluvy. O hodinu později jsme však stále čekaly na oné recepci. Už se nám to moc nezdálo, takže jsme se připravovaly zavolat do cestovky, kde je zakopaný pes, zda na nás náhodou nezapomněli. Pár minut na to na recepci vyvolávaly, jestli někdo nejede do Saigonu. Nereagovaly jsme, jelikož jsme měly domluvený autobus na vlastní pěst, ne přes hostel, ve kterém jsme bydlely. Shodou okolností totiž právě odjížděl také autobus spadající pod zmíněný hostel. Po chvíli k nám přiběhla recepční, zda nejedeme do Saigonu. Objasnily jsme jí situaci - ano jedeme, ale jiným autobusem. Ovšem jak se zdálo, tak byl zřejmě připraven právě ten náš. Ale ne před hotelem, nýbrž na hlavní silnici, která byla vzdálená několik stovek metrů. Tak jsme rychle nasadily krosny a šlapaly k silnici. Řidič nevypadal zrovna přívětivě, zřejmě na nás už nějakou dobu čekali. Nicméně kdyby se držel dohody a přijel pro nás až k hostelu, nenastaly by žádné komplikace.

Náš autobus neměl sedačky, ale "postele", byly jsme nadšené, protože před námi byla pětihodinová cesta, kterou jsme díky pohodlným lehátkám skoro celou prospaly. Už jak jsme přijížděly do Saigonu, bylo nám jasné, co nás čeká. Tohle město se od Hanoje, obrovského hektického města, příliš lišit nebude. Zaznamenaly jsme pouze teplotní rozdíl, v Saigonu je o poznání tepleji, dusno nás praštilo do obličeje, jen co jsme vystoupily ven.

Po výstupu z autobusu nás čekala cesta k našemu novému ubytování, tentokrát jsme přes Airbnb zarezervovaly pokoj v domě, ve kterém žije vietnamská rodina. Protože jsme byly blízko ulice, kde jsme měly bydlet, rozhodly jsme se jít pěšky. To jsme ovšem neměly zdání, jak dlouhá ta ulice je a že se nacházíme na jejím opačném konci. Ptaly jsme se několika místních a vzdálenostně se jejich rady rapidně rozcházely. Dozvěděly jsme se, že by to mělo být tak 4 minuty chůze, další nám tvrdily deset kilometrů, poslední rada zněla deset minut pěšky. Nejsrandovnější bylo, když jsme se na cestu zeptaly hloučku postávajících Vietnamců u silnice. Bylo zajímavé sledovat diskuzi v jejich jazyce, když se snažili domluvit se, kam to vlastně míříme. Zvyšovali na sebe hlasy a vypadalo to jako by se hádali. Pak nám ale mile sdělili, že je to asi jeden kilometr pořád rovně. Ve skutečnosti jsme ušly těch kilometrů asi sedm. Není to až taková hrůza, ale s dvanácti kily na zádech v pěkném horku to nebyla žádná sranda. Konečně jsme našly vymodlené číslo dvanáct (číslo popisné bylo dvanáct) a radovaly se, že jsme v cíli...než jsme zjistily, že dvanáctku mají všechny domy v postranní uličce, která byla tak 400 metrů dlouhá a měla několik meziuliček. Každá dvanáctka měla totiž za lomítkem ještě další číslo a písmenko. To jsme sice znaly, ale nikdo nám nebyl schopen poradit, kde přesně to je. Posílali nás z jednoho konce na druhý, motaly jsme se kolem bloku pořád dokola. Vyšly jsme už celé zoufalé na druhé straně uličky ven a rozmýšlely se, co teď uděláme. Na rožku seděl jeden Vietnamec, tak jsme se ho zkusily ještě zeptat, ale moc nadějí jsme tomu už nedávaly. Řekly jsme mu, kam míříme a on nám s potěšením oznámil, že je to jeho dům. Juchuu, zaradovaly jsme se a už jsme ho následovaly k domu. Dům byl opravdu hodně pečlivě schovaný. Stál ovšem za to, byl nezvykle nóbl na vietnamské poměry. Později jsme zjistily, že ho rodina čerstvě koupila, bydlí v něm teprve týden. Shodily jsme ze sebe těžké batohy a začalo nám další bloudění po městě, tentokrát bylo našim cílem jídlo. Nechtěly jsme nic složitého, stačily nám obyčejné nudle nebo rýže s vejcem, což jsou naše nejčastější jídla, která v této krajině jíme. Když jsme se na tyhle pokrmy ptaly v několika restauracích, divně se na nás dívali a kroutili hlavou, že to nemají. Připadaly jsme si jak v jiném světě, tak jsme vůbec ve Vietnamu? Nakonec jsme narazily na stánek s Bahn mi, což je plněná bulka a daly jsme si vaječnou. My ty jejich masa prostě jíst nemůžeme. Byl to šílený půl den, takže jsme unavené padly hned do postelí.

Dům, ve kterém jsme bydlely, měl pět pater, my měly pokojíček v patře čtvrtém. Byl ve stejném stylu jako skoro všechny domy ve Vietnamu - jsou úzké a stavěné do výšky, s kuchyní v přízemí. Anglicky uměla pořádně pouze Lee, majitelka domu, která tu žila se svými rodiči i dětmi. Každý člen rodiny měl svůj vlastní pokoj. Jen babička spávala dole v kuchyni a hlídala :). Všichni byli velmi milí a snažili se s námi komunikovat. Babička dokonce oprášila pár ruských slovíček.

První ráno jsme vstaly a šly dolů do kuchyně posnídat. Pro jistotu jsme si náš pokojíček zamkly, přece jenom jsme v cizím domě a za těch pár měsíců jsme zjistily, že musíme být obezřetné za každé situace. To jsme ale neměly dělat. Po návratu ze snídaně jsme zjistily, že ani jeden klíč do zámku od našeho pokoje nepasuje. Všichni byli v práci nebo ve škole kromě babičky a tak jsme se jí snažily vysvětlit, co se stalo. Zdálo se, že nám i porozuměla, začala se přehrabovat v obrovském svazku klíčů a jeden nám strčila do ruky. Vyběhly jsme opět do čtvrtého patra, abychom zjistily, že tento klíč také není ten správný. Babička si už nevěděla rady, klíč od našeho pokoje prostě nikde nebyl. Co teď? Oblečené do města jsme naštěstí byly, to nejnutnější jako peníze a telefony jsme u sebe také měly. Jediné co, tak Zuzka neměla boty. Naštěstí si Janča nechala včera u vchodu dvoje, takže jedny Zuzce půjčila a tak jsme vyrazily s tím, že odemknutí pokoje vyřešíme večer.

Nedaleko byla zastávka a s pomocí rad několika Vietnamců jsme se usadily do autobusu, který nás stál pouhých 6 korun. A to jsme jely hodně daleko.
Vystoupily jsme na konečné v China town, které je pověstné svými trhy. Památky, které nás zajímaly, byly rozeseté kolem dokola v okruhu pár kilometrů, takže nás čekalo celodenní ťapkání. Když jsme vyrážely k prvnímu stanovišti, oslovily nás dva postarší Vietnamci. Nabízely nám, že nás budou hodinu vozit po památkách na svých vozítkách. Byly to kola, která měla vepředu sedátko, takže se dalo krásně pozorovat okolí. Kdyby začalo pršet, měly připevněnou i stříšku. Nejdříve jsme je odmítly, za hodinu vození nasadili přemrštěnou cenu. Jak jsme se ale daly na odchod, Vietnamec svolil a nakonec nás vozili po okolí za pro nás přijatelnou cenu. Byla to docela zábava. Jančin řidič byl tak maličký (ano, menší než my dvě), že sotva dosáhl na šlapátka kola, Zuzka se bavila, když ho pozorovala. Objely jsme několik chrámů a památek, jeden z řidičů nám k tomu dokonce dělal průvodce a vykládal nám, jak je který chrám starý a chtěl nás u všeho fotit. Soukromý fotograf, proč ne:).

Po více jak hodinové jízdě jsme se rozloučili a my vyrazily k budově pošty, kterou údajně postavil Gustav Eiffel. Nejen, že je to velmi navštěvovaná památka, ale pošta tu stále funguje, takže jsme rovnou obhlídly, kolik by nás stálo poslat balík do ČR. Naše dvanáctikilové krosny naplněné k prasknutí už těžko propašujeme do dalšího letadla bez doplatku a také bychom rády ulevily našim zádům. Ještě než začalo pršet jsme stihly omrknout katedrálu Notre Dame a Independence Palace, kde bydlela dříve hlava státu.

V našem ubytování jsme měly k dispozici kuchyň, takže jsme se rozhodly udělat si naše oblíbené špagety. V kuchyni se sešla celá rodina, která nás u vaření i jezení bedlivě pozorovala. Něco tak pro nás běžného jako špagety se sýrem a kečupem, je pro Vietnamce velkou zajímavostí, většina z nich to nikdy nejedla. Večer jsme strávili povídáním si s vietnamskou rodinou. Občas to dalo zabrat, jelikož anglicky uměli opravdu jen málo. Nejroztomilejší byla dcerka Lee, která nás celý večer poctivě zásobila sladkostmi, spravedlivě je rozdělovala a krmila nás :). Klíč od našeho pokoje se nakonec našel a my se mohly jít pořádně vyspat na další super den.

Dcerka Lee

Zuzčin žaludek už nějakou dobu nezvládal vietnamskou stravu a další ráno se rozhodl stávkovat úplně. Takže jsme se podívaly už do druhé vietnamské nemocnice. Tato byla o poznání lepší a modernější. Byla to soukromá klinika a podle toho taky vypadaly ceny za vyšetření. Zuzka z ní odcházela jak důchodce s taškou plnou prášků :).

Ošetřovna

Strávily jsme v Saigonu 5 dní a za tu dobu jsme toho spoustu viděly. Jeden den jsme si dokonce udělaly celodenní výlet na Mekong Delta, kde jsme se podívaly na oblíbený floating market. Na tomto plovoucím trhu na řece Mekong se dají koupit potraviny opravdu levně. Co daná loďka prodává, má připevněno na stožáru v přední části lodi. Samozřejmě jsme si vybraly opět den, kdy lilo jak z konve, takže jsme trh, který bývá poměrně rušný, úplně nezažily. Pár lodiček jsme ale potkaly.

Navštívily jsme také místní domorodce, kteří se živí právě prodejem svých vlastních potravin a plodin zejména ovoce, zelenina, rýže, ryb a nechybí ani speciality jako žáby.

Mrkly jsme se i na zpracování rýže a dozvěděly se, jakým způsobem vyrábějí sladké karamelky a jiné rýžové sladkosti. Všechno jsme poctivě ochutnaly. Nechyběla ani ochutnávka rýžové pálenky Sake, která má 40 procent alkoholu. Poté jsme přesedly do malých lodiček, nasadily na hlavy typické vietnamské kloboučky a vyrazily na plavbu kanálem. Poslední zastávka byla na ostrově, kde jsme měly možnost poslechnout si tradiční písně zpívané a hrané místními obyvateli ostrova. 

Výlet jsme zakončili obědem, který byl v ceně tour, celá naše skupina byla paf z ryby, která nám celá v kuse ještě se šupinami, přistála na stole. Na poslední půl hodinku jsme dostali rozchod, abychom mohly prozkoumat ostrov. Půjčily jsme si kola a objely pár stavení a domečků, abychom měly představu o tom, jak zde lidé žijí.

Jeden den jsme se vypravily k Zoologické zahradě. Bylo ale pozdě a nové návštěvníky už nepouštěly dovnitř. Přemýšlely jsme, co tedy budeme dělat, když v tom jsme uviděly halu s nápisem Rollerskating, ze které se linula hlasitá hudba. Kdo nás zná, ví, že obě milujeme kolečkové brusle. Plán byl teda jasný. Půjčily jsme si brusle i s ponožkami a hodinu se proháněly po areálu. Hala měla dva okruhy, po kterých se jezdilo, jeden kopcovitý, druhý klasicky ovál. Z fotky toho moc poznat nejde, jelikož uvnitř bylo přítmí a všude blikaly světýlka. Bylo to ale vážně super.

Do Zoo se nám podařilo dostat na druhý den. A dokonce zadarmo, vchod, kterým jsme vešly, nikdo nehlídal. Zoo byla v krásném rozlehlém parku, bylo příjemné utéct z rušných ulic města. Strávily jsme v parku několik hodin. Překvapilo nás ale, že spousta zvířat byla venku mimo klece - daňci, kozy, opice i další. Pár jedinců se vždycky před výběhy našlo a nepřišlo nám, že by to byl původní záměr. Takže jsme okolo klecí s nebezpečnými zvířaty jako krokodýli a lvi chodily obezřetněji :). Díky ne zcela zabezpečeným klecím, se nám dokonce podařilo opičky i nakrmit. Bohužel ty velké se neprotáhly mezi mřížemi a jen smutně koukaly na své kamarády, kteří si  pěkně papkají.

Po důkladném zvážení, jsme se rozhodly opravdu poslat balík s věcmi domů. Sice se trošku plácneme přes kapsu, ale pokud bychom musely odbavovat každá naše zavazadla více jak jednou (a to nás čeká ještě minimálně 8 letů), vyšlo by nás to určitě dráž. Základní cena balíku byla vysoká, ale každé další kilo bylo relativně za hubičku, takže jsme vyrazily na nákupy. Když už, tak už :). Na nakupování jsme si vyhradily pro jistotu celý den. Na trzích v Saigonu jsme se setkaly s opačným problémem než v Hanoji, kde nás nikdo moc nechtěl obsloužit. Tady nás neodbytní Vietnamci nechtěli nechat odejít, dokud si od nich něco nekoupíme. Někteří byli tak drzí, že nás chytali za ruce a tahali za paže, abychom nemohly jít. Nicméně podařilo se nám sehnat vše, na co jsme měly zálusk. Za to, že se nám podařilo tak hezky nakoupit, jsme se odměnily pedikúrou.

Třídění věcí, které pošleme domů, nám zabralo věčnost. Nebyla to lehká rozhodování. A samozřejmě v příštích dnech jsme zjistily, že by se nám nejvíc sešly právě ty věci, které už teď někde plují na moři směrem do Evropy (teda aspoň v to doufáme:)\.

Aby nenastaly nějaké komplikace s posíláním balíku, vše jsme si dopředu zjistily. Nenapadlo nás ale, že nám budou celý balík prohledávat a kontrolovat. Předtím jsme musely vyplnit papíry, kde bylo nutné uvést, co přesně v krabici posíláme, kolik je toho kusů a jakou má daná věc hodnotu. Zkoušely jsme to obejít slovíčkem „suvenýry“, ovšem nepřechytračily jsme je. Musely jsme podrobně rozepisovat jednu věc po druhé. Popravdě, kdybychom tam vypisovaly opravdu všechno, potřebovaly bychom nejmíň tři takové formuláře. Jakmile jsme papír vyplnily, pošťák za přepážkou se nás ptal, jestli máme v balíku nějaké tekutinu nebo jídlo. Byly jsme trošku připosrané, takže jsme mu řekly, že posíláme plechovky s pivem. V balíku nesmí být bohužel žádné tekutiny, takže jsme je musely vyndat. Cigarety a jídlo jsme mu ale zatajily. Proto v nás zatrnulo, když začal balík rozebírat a kontrolovat, zda jsme všechno zapsaly do formuláře. Naštěstí odhalil pouze další drobnost, kterou jsme opomněly do seznamu připsat, a začal balík oblepovat. Uf, až na ty piva nám to vyšlo. Jen tak mimochodem jsme se ho ještě zeptaly, kdy nám balík přijde do ČR. Zvolily jsme totiž dopravu po moři, byla podstatně levnější. Pobavilo nás, když nám řekl, že balík máme očekávat asi tak za 3 měsíce. To budeme pomalu dřív doma my dvě než náš balík…:)

S poloprázdnými krosnami jsme vyrazily na letiště a hurá do Thajska. Jaké byly měly první dny v Bangkoku si můžete přečíst v dalším článku.