Thajský ostrov Koh Samui a hurá do Malajsie!

Po Chiang Mai nás čekala poslední thajská destinace, ostrov Koh Samui. Letěly jsme se společností Air Asia, která nedávno začala pečlivě kontrolovat hmotnost zavazadel. I přestože jsme poslaly balík s věcmi domů, pod 7 kilo se naše krosny nedostaly. Vymyslely jsme to ale fikaně, koupily jsme si letenky každá zvlášť. Jedna vyprázdní krosnu a půjde se checknout, druhá mezitím hlídá věci. Nakonec všechny naše přípravy byly zbytečné, nikdo nám zavazadla nevážil!:).

Ten den byl poněkud náročný, strávily jsme na cestě deset hodin. O půl 11 dopoledne jsme opouštěly hostel v Chiang Mai a na ostrově Koh Samui jsme se do našeho bungalovu dostaly až v půl deváté večer. Bydlely jsme přímo na pláži v malé chatičce. Zpovzdálí jsme slyšely šumět moře... ale byla už  tma, takže jak pláž pořádně vypadá, jsme omrkly druhý den ráno.

Vstaly jsme až k obědu (po včerejší náročné cestě jsme si musely pořádně odpočinout), který jsme si daly v restauraci našeho ubytování, výborně vařili. Pak už byla na řadě koupačka. Moře bylo velmi klidné a plytké, jen kdyby bylo trošičku čistější…

"naše" restaurace

výhled z "naší" restaurace

Večer jsme vyrazily do cestovek obhlédnout, jak je to s přepravou do Malajsie do Kuala Lumpur. Jelikož musíme přes hranice, není to úplně jednoduché. Původní plán jet spacím vlakem by znamenal spoustu přesedání a přemisťování se na vlastní pěst, do toho se nám moc nechtělo. Obešly jsme snad všechny cestovky v okruhu pěti kilometrů, ale nenašly nic úplně levného. Nakonec jsme si vše samy zařídily přes internet, cestu máme s jedním přestupem a asi za poloviční cenu. Na pochůzkách nám trošku vyhládlo a tak nás jeden Thajec přemluvil k palačinkám s nutelou. Teda za tu cenu nic moc, byla pěkně malinká. Když jsme mu platily, přišel na nás s tím, že nemá zpátky na vrácení, jestli prý mu necháme zbytek jako dýško! To ani náhodou. Nakonec vyhrabal z kapes nějaké korunky, ale pořád to nebylo dost. Chvilku jsme tam všichni postávali a čekali, co se bude dít. Nedělo se samozřejmě nic, vrátit nám celou částku prostě nehodlal. Tak jsme mu navrhly, ať nám dá na palačinky alespoň banán navíc... naštěstí souhlasil.

Po cestě zpět jsme si ještě koupily naše oblíbené thajské drinky Spy (něco jako Frisco) a večer strávily u moře na pláži. Dny na Koh Samui byly podobné, pláže, odpočinek, opalování se a plánování naší cesty. Sem tam jsme si večer zašly do vedlejšího baru na koktejly.

Poslední den před odjezdem jsme si půjčily motorku a vyrazily objet ostrov. Už v půjčovně nás majitelka strašila a ukazovala nám zranění, která z pádu z motorky má. Všichni tu jezdí jak šílení, a tak si musíme dávat velký pozor, poučovala nás. Motorka nebyla pojištěná, takže jsme byly nuceny podepsat papír, že případné škody uhradíme. Majitelka si ještě pečlivě zakreslila do obrázku, kde všude má motorka "odřeniny" a my si vše musely vyfotit, abychom měly případně důkaz, že jsme to nezpůsobily my. S trochou obav jsme si nasadily helmy a vyrazily. Tentokrát jsme měly silnější motorku než kdy jindy. Odhadly jsme to na stopadesátku :).

Nejprve jsme navštívily několik nazdobených chrámů a velkých posvátných Budhů, pak nás čekaly pláže. V chrámech byly samozřejmě nutné dlouhé rukávy a kalhoty. Kdo neměl, mohl si zadarmo půjčit hábit.

Zuzka v půjčeném hábitu

K první pláži nebylo vůbec lehké se dostat. Navigace nás vždycky dopravila k okraji, ale pod námi byly útesy nebo nesjízdné cesty. Jeden motorkář si všimnul, že bloudíme a zastavil u nás. Věděl, jak se k pláži dopravit a tak jsme naskočily na motorku a následovaly ho. Po pár minutách strávených na neupravených cestách jsme konečně dorazily na místo. Krásný bílý písek a čisté moře, paráda. Moc lidí na pláži nebylo, ale seshora jsme viděly, že je kousek vedle ještě jedna skrytá pláž a tak jsme se tam přes velké kameny vydaly. Byla to něco jako nudapláž a tak jsme se rozhodly nerušit a otočily se na patě.

Protože jsme chtěly vidět úplně všechno, nemohly jsme se tam celý den válet. Okoupaly jsme se, trošku oschnuly a už zase usedaly na motorku směr další vyhlášená pláž. Tu už jsme našly rychle. Byla obrovská a plná lidi. Navíc nás po chvíli vyhodily z lehátek, na které jsme nenápadně ulehly, a tak byl čas vyrazit opět dál. Už nám kručelo v břichách, takže jsme přibrzdily u jedné restaurace. Motorku jsme tam ale nechat nemohly a tak hlídač tlačil motorku přes silnici i se Zuzkou, aby ji tam mohla zaparkovat. Po špagetách, kde nás stál sýr skoro víc jak celé špagety, jsme vyrazily na vodopády. Je jich tu spousta, takže jsme byly natěšené, že se pořádně zchladíme. Po cestě jsme potkaly nehezky vypadající nehodu dvou motorkářů. Jeden ležel uprostřed silnice bez helmy a bez boty, druhý u krajnice. Místní se o ně starali a dali nad ně slunečníky, než přijede sanitka.

K vodopádům vedla dlouhá zatáčkovitá a kopcovitá cestička. Ještě než jsme se k nim dostaly, rozhodly jsme se navštívit skrytou zahradu budhů. Jak již napovídá název, nebylo vůbec lehké ji najít. Po důkladném pátrání jsme našly místo, které by odpovídalo. Všude byly sochy a sousoší skryté mezi zelení. Nebyly jsme si však jisté, jestli je to opravdu ono, nikde žádný nápis, ukazatel ani cedule. Bylo to ale velmi krásné a klidné místo.

Tajná zahrada Budhů

Tajná zahrada Budhů

Tak a teď už ty vodopády:). K prvnímu vedl velmi strmý kopec dolů a musíme říct, že teda nic moc. Koupat se v něm nedalo a vyhlídka, která byla nad vodopádem, pro nás vyhlídkou nebyla. Stromy jim tam trošku povyrostly, a jelikož jsme malinké, nic jsme přes ně neviděly. V dalším vodopádu jsme se už čvachtly. Po kamenech jsme vlezly do laguny s šíleně studenou vodou. Udělaly jsme každá tři tempa a pořádně zchlazené chvíli spočinuly na kamenech. Třetí a poslední vodopád nebyl zadarmo. Stál ale za to. Byl 800 metrů vysoký a měl několik lagun ke koupání. Kolem vodopádu byly natažené lana, takže jste mohly jít opravdu hodně vysoko a pokochat se neskutečny výhledem. Po cestě k tomuto vodopádu jsme měly možnost spatřit slony, kteří čekali, než se na nich přijde nějaký turista svézt. 

Poslední naší zastávkou byly oblíbené kamenné útvary Hin Ta a Hin Yai neboli dědeček a babička. Na fotce níže se můžete podívat, jak kameny vypadají, dědeček je ten tyčící se kámen ve tvaru penisu a babička..tam tady někde je..:)

Druhý den ráno nás čekala ta dlouhá cesta do Kuala Lumpur. Ještě nám zbývala poslední věc na zařízení, domluvit si odvoz na druhou stranu ostrova, z kama nám autobus odjíždí. Vyrazily jsme tedy na druhé kolo obchůzek cestovek. Bohužel jsme opět nepochodily, šílené ceny. Zkusily jsme stopnout taxíka a domluvit se s ním, aby pro nás další ráno přijel. První taxikář chtěl ještě víc, než v cestovkách, ale u druhého se nám zadařilo. Domluvily jsem se s ním, že nás v 8 ráno vyzvedne před naším hostelem. Ještě nás ujišťoval, že mu můžeme věřit, bude tam "for sure". Spokojené, že jsme uzavřely takový bezva obchod, jsme se vracely do chatičky balit.

Druhý den ráno už jsme před osmou stepovaly u krajnice. V 8:05 náš taxikář pořád nikde, ale ještě jsme mu dávaly šanci, mohl se zaseknout v dopravní zácpě. Avšak v 8:13 už nám bylo zcela jasné, že se na nás prostě vykašlal. Musely jsme začít jednat. Jak na potvoru zrovna žádný jiný taxík nebo tuktuk kolem nejel. V cestovní kanceláři, kousek od nás, nám včera nabízeli taxi za nekřesťanskou cenu, ale hrozilo, že nestihneme autobus, takže jsme ho šly objednat. K našemu překvapení bohužel objednat nešlo. Musí se to prý den předem. Majitelka nám ale ukázala na další krám, kde by taxi měli mít. Než jsme k němu ovšem stihly dojít, zrovna odjíždělo s jiným zákazníkem. Byly jsme pěkně v pr....

Pokračovaly jsme pěšky podél silnice a snažily se mávat na vše, co by nás mohlo na autobusové nádraží odvézt. Naše zoufalé počínání spatřila jedna Thajka a snažila se nám pomoct. Říkala, že za 5 minut jede autobus, který je o dost levnější, takže můžeme jet tím. Bylo fajn slyšet, že něco pojede, ale času už nám moc nezbývalo, autobus bude zastavovat všude možně a kdoví, jestli to stihneme. Jinou možnost jsme teď ale neměly, takže jsme s ní čekaly na autobus. Mezitím u nás zastavilo taxi. Svezl by nás, jak jinak, než hodně draze. Nakonec jsme se rozhodly věřit Thajce a nechaly jsme ho odjet. Uteklo dalších deset minut a autobus pořád nikde. Takže když u nás zastavilo další taxi s rozumnou cenou, kývly jsme na to. Nakonec jsme naštěstí náš autobus do Kuala Lumpur stihly.

Na autobusovém nádraží nás posadili do minivanu, který nás přepravil k trajektu. Plavba trvala hodinku a půl a jak jsme se blížily ke břehu, řidič nás zavolal a usedly jsme zpátky do minivanu. Čekala nás pětihodinová cesta do města Hat Yai, kde nám odjíždí večer další autobus přes hranice až do Kuala Lumpur. O půl třetí jsme měli být už na místě v Hat Yai a tak když se blížila druhá hodina, raději jsme zkontrolovaly v aplikaci Maps.me, kde se nacházíme. Byly jsme teprve v polovině cesty!! Zděsilo nás to, protože s takovou taktak stihneme autobus, který nám odjíždí v 7. Nechaly jsme si mezi autobusy raději větší rezervu, ale vypadá to, že možná né dostatečně velkou. Řidič naštěstí šlapal na plyn, takže se zdálo, že s takovým tempem to stále můžeme stihnout. Napjaté jsme byly ale dost. Starosti nám dělalo ještě nevědomí, odkud přesně nám druhý autobus odjíždí. Měly jsme adresu, ale netušily jsme, jak daleko je to od autobusového nádraží v Hat Yai, kam přijedeme minivanem. Před pátou hodinou už jsme začaly jednat a zeptaly jsme se v kolik hodin budeme na místě a zda náhodou neví, kde je místo, z kama nám odjíždí autobus. Trošku anglicky uměla pouze postarší Thajka, která seděla před námi, řidič ani ostatní spolucestující neuměli vůbec. Přetlumočili si to mezi s sebou a rozvinula se diskuze v celém minivanu. Všichni vytahovali telefony a začaly hledat na mapách a volat známým či příbuzným.

Spolucestující googlí o sto šest

Nikdo v našem v minivanu nebyl totiž přímo z Hat Yai, tudíž to tam pořádně nikdo neznal. Pán na předním sedadle započal videohovor s přítelkyní a na papírku jí ukazoval napsanou adresu, děvčata v přední řadě googlily na mapách o sto šest. Nakonec se našim spolucestujícím podařilo zjistit, kde to zhruba je. Navíc nám řidič minivanu nabídl odvoz přímo na místo odjezdu našeho autobusu do Kuala Lumpur. Samozřejmě za nějaký ten peníz. Kývly jsme na to, protože nás tlačil čas a horko těžko bychom se s taxikářem domlouvaly, kam to vlastně potřebujeme. Po půl 6 jsme vysadili všechny cestující na nádraží a my vyrazily dál už jen samy s řidičem. Ten po městě trošku bloudil, nakonec se zeptal na cestu místního a trefili jsme! Poděkovaly jsme, zaplatily, odhodily krosny, dozvěděly se, že nás autobus nabere už 18:20 a tak jsme rychle vyrazily ještě něco pojíst před dlouhou jedenáctihodinovou cestou. 

Autobus do Kuala byl poloprázdný, sedělo nás asi 8 v celém velkém autobuse. Pořád jsme čekaly, kde ještě někoho nabereme, ale nestalo se, takže jsme se mohly pořádně rozvalit. Autobusy byly navíc uzpůsobené na dlouhé cesty, sedadlo se dalo dobře položit a dokonce jsme měly i opěrku na nohy.

Na thajské straně hranic jsme vystoupily, prošly budovou kontroly a zase zpátky nastoupily. To samé se opakovalo na malajské straně. Vše proběhlo hladce a už jsme uháněli dál. V autobuse byla obrovská zima. Trochu jsme to předpokládaly a tak jsme si s sebou dovnitř vzaly mikiny a dlouhé kalhoty. I tak jsme ale prochladly, klima jela ostošest.

Autobus dorazil dřív, takže jsme celé zmrzlé před půl 6 ráno vystoupily v Kuala Lumpur. Vybraly jsme peníze a počkaly, než nám pojede první ranní metro. Do hodiny jsme už stály před našim hostelem a zvonily. Byli hodní, ubytovali nás, i když jsme měly check-in až od 11 hodin. Dostaly jsme dokonce i snídani v podobě toustů s marmeládou. Náš pokoj byl bez oken, hodně hodně nehezky vypadající. Také zásuvky měly blbé zdířky, ani konvertor, který jsme zatím použily všude, tady nepasoval. Poprosily jsme tedy recepčního o nabíječku a ochotně nám ji půjčil. Po snídani za námi přišel s tím, zda se nechceme přestěhovat do jiného pokoje s okny, že je volný. Přestěhovaly jsme se do něj a byly jsme za něj rády jen do té doby, než jsme zjistily, že příšerně zapáchá. Recepční totiž vešel do pokoje a nasprejoval nám to tam vůni na záchod, přes kterou nešel zápach ze začátku cítit. No nedalo se nic dělat, lehly jsme do postelí a do odpoledne spaly, byly jsme fakt vyřízené.

Když jsme vstaly, uvítal nás majitel hostelu Robert. Ukázal nám posezení na střeše, které můžeme kdykoliv využívat. Sedly jsme si tam s kafem a studovaly mapu Kuala, kterou nám dal. Přisedl si k nám a asi hodinku si s námi povídal. Ukázal nám místa, která stojí za to vidět a upozornil nás, že počasí je "crazy" a každý den tu kolem 4 až 5 hodiny odpoledne prší.

Jako první jsme vyrazily na oběd a pak do parku, kde bylo hned první na ráně Národní muzeum, tak jsme se tam skočily podívat. Jak jsme končily prohlídku, začínalo trošičku pršet. Ani jsme se nenadály a už lilo jako z konve. Bylo přesně půl 5 a všude lítaly blesky a hromy, Robert nám nekecal. Seděly jsme u muzea a čekaly, než přestane pršet asi přes hodinu a půl než jsme se rozhodly, že i přes déšť vyrazíme. Nevypadalo totiž, že v blízké budoucnosti přestane. Bydlely jsme deset minut pěšky, takže jsme se trošku proběhly. Déšť ten den neměl v plánu přestat a tak jsme se uložily do postele v našem smrdutém pokoji a odpočívaly. Jak jsme strávili zbytek dní v Kuala a jak jsme se měly na Bali, se můžete těšit už v příštím článku.