Z Bali jsme se
přesouvaly na Gili Islands. Jak jsme během cestování poznaly, v Asii se
musí smlouvat. Takže (už celkem zkušeně :)) jsme cenu za cestu z Bali na
Gili Trawangan usmlouvaly na celkem přijatelnou sumu. Přivstaly jsme si a brzy
ráno nás minivanem dovezli do přístavu na severovýchodě Bali, odkud jsme se
během půl hodiny přepravily lodí do trochu jiného světa.
Na Gili Islands má
člověk pocit, že se tak trochu zastavil čas. Nenajdete zde ani jedno auto nebo
motorku. Lidé i věci se dopravují pouze pešky, na kole anebo na koni. Gili T.,
jak se Trawanganu říká, je sice obklopován turisty, ale přesto má svou
jedinečnou atmosféru. Nádherné pláže, průzračně čistá voda a nikam nespěchající
usměvaví Indonésané. Většina uliček jsou jen udusaný prach, občas
s trochou kamení. Člověk se tam cítí jak v jiném století, když
prochází úzkou silničkou a kolem se prožene drožka. Hlavní silnice – kolem
celého ostrova – je ale už běžné turistické středisko. Najdou se zde bankomaty,
bary, restaurace, resorty i obchůdky. V mnoha barech jsou nabízeny
„čerstvé houbičky“ a to i přes to, že obchod s drogami je v Indonésii
trestán smrtí.
Ačkoliv Bali je
velmi hinduistické (někdy se místní náboženství označuje jako speciální odnož -
balijský hinduismus), Gili Islands jsou islámské. Nechybí tedy mešity
ohlašující modlitbu, a to dost nahlas, aby to bylo všude slyšet. Byly jsme
ubytované velmi blízko, takže ranní budíček kolem páté hodiny nám moc radost
nedělal. Zůstávaly jsme zde ale jen 2 noci, takže se to dalo přežít :). Ostrov
je celkem malý (i přesto, že je největší ze třech Gili ostrovů), na kole se dá
objet asi tak za 2 hodiny pomalou jízdou (moc rychle se po místních silnicích
ani jezdit nedá).
Gili Island jsou 3
malé ostrůvky u sebe a každý má svou charakteristickou atmosféru. Pro Gili T.
je to party atmosféra, na Gili Meno vládne klid a je ideální pro líbánky, Gili
Air je asi tak něco mezitím. Neměly jsme zase až tolik času a nechtěly jsme
rušit zamilované páry, takže jsme Gili Meno vynechaly :).
Gili Air je nejmenší
z ostrůvků, nicméně spojení z Gili T. a dalších blízkých ostrovů je
však bezproblémové. Můžete si vybrat loď pro turisty – speed boat, anebo
veřejnou loď. A jak se na (neinformovaných) turistech vydělává? Speed boats stojí
cca 100-200 000 IDR (170-340 Kč), veřejná loď 12 000 IDR. Můžete hádat,
kterou jsme vybraly :)… Chtěly jsme koupit lístek den předem, paní u okýnka nám
ale sdělila, že jízdenky se kupují až v den odjezdu. Chtěly jsme odjet
ráno, tak jsme alespoň chtěly vědět, v kolik se vyplouvá. Zahalená
muslimka na nás mrkla: „when it’s full“. Takovou odpověď jsme úplně nečekaly,
ale aspoň nám poradila, že většinou to odjede mezi 8-9 ráno. V půl 9 jsme
tedy napochodovaly k molu a koupily lístky, naštěstí jsme se vešly. Měly
jsme čísla kolem třicítky a jak jsme zjistily později kapacita byla 45 lidí,
takže jsme vyrážely chvilku před 9.
Na Gili Air jsme
strávily také jen několik málo dnů. Ostrůvek je vážně maličký, pešky se dá
obejít za hodinu a půl. My jsme si půjčily kola a protože bylo velké horko,
dělaly jsme si při objíždění přestávky na koupání. Cesta se dost často měnila
v pláž, takže jsme kolo několikrát vedly. Ale ničím nerušené koupání
v klidném a čistém moři bylo osvěžující a ani nám to tlačení kola
nevadilo.
Z Gili Air to
bylo na dohled na poslední ostrov, který jsme v Indonésii navštívily.
Ostrov Lombok byl vzdálený necelých 10 minut jízdy lodí. Po příjezdu na Lombok,
už jsme byly zase víc v civilizaci. Hned u lodi nás opět odchytli taxikáři
a prodejci jízdenek na autobus. Nahrnuli se na nás, ale když jsme jim sdělily,
za jakou cenu jsme ochotné jet (zjistily jsme si ji dopředu od místních), hned
zase rychle odešli. Zůstali jen dva, kteří se nám snažili prodat lístek na
klimatizovaný velký bus (ze kterého se nakonec vyklubal neklimatizovaný
minivan). Cena se nám zdála stále příliš vysoká a už jsme odcházely pryč, ale
prodejci nás stále nechtěli opustit. Cenu snižovat tak dlouho, až jsme kývly
:).
Za pár hodin
v minivanu jsme se dostaly do města Kuta Lombok, kde jsme měly ubytování.
Loď nás přivezla na severní část ostrova a Kuta Lombok se nachází v části
jižní. Přejížděly jsme tedy celý ostrov. Viděly jsme nádhernou přírodu,
projížděly jsme kopcovitou přírodou s výhledem na oceán. Lombok je méně
turistická oblast než Bali nebo Gili Islands, ale jak jsme se z několika
nezávislých zdrojů dozvídaly, Češi jsou tu dost známí. Kdekoliv jsme řekly, že
jsme z České Republiky, říkali nám, že Čechů je zde plno, protože
v místní škole učí angličtinu.
Na Lomboku nás
čekaly 4 dny do odletu letadla. V den příjezdu, kdy jsme dorazily
v odpoledních hodinách, už jsme se vydaly jen prozkoumat nejbližší pláž.
Trochu nás překvapilo, že jsme byly téměř jediné bílé tváře na celé poměrně
velké pláži. Na pláži ale bylo hodně místních, kteří nás měli za exoty. Opět se
někteří osmělili a došli se s námi i vyfotit. Co pro nás ale bylo úplně
nové, byly děti prodávající suvenýry. Kdykoliv někdo přišel na pláž, za chvilku
se k němu seběhly děti nabízející náramky apod. Stejně tomu bylo často i
v restauraci, kdy neváhaly přijít až ke stolu, a to ať už bylo jídlo na
stole, nebo se na něj ještě čekalo. V Indonésii je celkem časté zaměstnávání
dětí. V jedné restauraci se o chod celé restaurace dokázaly postarat tři
děti.
Jeden den samozřejmě
nesměl chybět výlet na motorce. Naplánovaly jsme si trasu a místa, která chceme
navštívit. Což se pak ukázalo jako trochu zbytečné, protože některé cesty a
místa, které byly v mapě, neexistovaly. Naopak bylo zde dost jiných
„cest“, které neznala pro změnu mapa. Orientace byla tedy o něco těžší než
obvykle a musely jsme se na cestu často doptávat. Nakonec jsme se ale někam
dostaly. Silnice byly hodně rozbité a někdy se tomu asi ani nedalo říkat
silnice :).
Vydaly jsme se podle
mapy po silnici. Pár kilometrů, to bylo v pohodě, mapa odpovídala realitě.
Po pár křižovatkách, se začaly objevovat velké díry... Pak jsme se dostaly do
vesnice, kde jsme se připojily za velké auto vezoucí místní lidi na korbě.
Hodně se za ním prášilo a stejně nám za chvilku ujelo, protože řidič je na
místní silnice asi zvyklý a my jsme uvažovaly, zda ještě vůbec na motorce
pojedeme dál. Před námi se objevil strmý kopec vypadající, že nevede nikam.
Nakonec jsme ho vyjely, protože jsme si řekly, že to asi někam vede, když tam
jede tolik místních. A že my na motorce to také vyjedeme. Odhodlaně jsme tedy vyrazily
do kopce. Zvládly jsme ho, ale za chvilku se objevil další a z prašné
silnice se stala spíš cestička. Zaparkovaly jsme tedy motorku do křoví a vydaly
se na obhlídku pěšky. Naštěstí :)… Za chvilku jsme narazily na nádherný výhled
na pobřeží. Myslely jsme, že nic lepšího už tam neobjevíme, ale ještě jsme
pokračovaly dál a našly jsme do skály vytesanou díru, která sloužila jako
vyhlídka. Bylo to parádní. Odpočinuly jsme si, pokochaly se a vydaly se zpět.
Cestou jsme potkaly staršího kolozubého pána, který odpočíval v přístřešku
a pásl krávy. Mával na nás, chtěl si s námi povídat, bohužel neuměl ani
slovo anglicky a my indonéštinu také neovládáme.
Bylo kolem poledne,
tak jsme motorku využily k dalšímu výletu. Chtěly jsme dojet k Merese
Hills, ale v mapě jsme našly jen Meresek Hill. Vyrazily jsme tedy tam.
Silnice byla oproti té předchozí přímo skvělá. Široká, opravená a nebyl téměř
žádný provoz, takže 20 km jsme ujely za chvilku. Pak jsme ale dojely na úplný
konec silnice. Prostě skončila. Navigace ukazovala dál, ale nebylo kudy jet.
Ptaly jsme se tedy místních, kde najdeme Merese Hills, a ti nás odkázali na
druhou stranu, odkud jsme právě přijely. Tam už se nám moc nechtělo, tak jsme
vzaly za vděk pěknou pláží. Tato oblast je už trošku turističtější (zejména asi
kvůli surfování) a byly k dispozici i lehátka. Ty ale byly dost drahé, tak
jsme si lehly do stínu na písek a užívaly si čistého moře a štěňátka, které nám
dělalo společnost :).
V dalším dnu
jsme pro výlet využily naše nohy. Vyrazily jsme pěšky na nejbližší kopce, kde
se dle mapy mělo nacházet něco s názvem Princezna Mandelika. Princeznu
jsme tam sice nenašly, ale udělaly jsme si pěknou procházku s krásnými
výhledy :).
Na Lomboku nám to
rychle uteklo a už byl čas se přesunout do naší poslední asijské destinace.
Původní plán byl z Indonésie rovnou do Evropy, ale při prohledávání
nabídek leteckých společností jsme našly celkem levné letenky na Maledivy.
Další možnost byl noční přestup v Teheránu a Istanbulu, který nás úplně
nelákal, zatímco čtyř denní zastávka na Maledivách zněla dobře :). Čekala nás
ale ještě dlouhá cesta. Z Lomboku 3 hodiny do Kuala Lumpur, kde jsme
přestupovaly na let do Male – hlavní město Malediv. Po dalších asi 3 hodinách letu
nás čekalo přistání skoro do vody. I za tmy bylo vidět lesknoucí se hladinu.
Byli jsme pár metrů nad zemí a pod námi byla stále voda. Dopadlo to ale dobře a
dosedli jsme na ranvej v Hulhumale.
Hulhumale je uměle
vytvořený malý ostrov, který na malém letišti vítá všechny mezinárodní letadla
mířící na Maledivy. Pro cestu z letiště jsme zvolily autobus a to i přes
to, že byl večer. Cenově byl přijatelný a taxíků na tomto ostrově moc nejezdí. Ubytovaly
jsme se v hotelu, který jsme měly rezervovaný, ale při placení nás
zarazila jeho cena. Byla o 2000 Kč vyšší, než cena, za kterou jsme ho rezervovaly.
O tolik vyšší cenu způsobily pouze poplatky a daně. Byly jsme ale unavené a
rozhodly jsme se to řešit až ráno. Probudily jsme se do deštivého dne. Trochu
nám to kazilo plány, protože jsme chtěly jít na pláž. Ale Maledivy nám ukázaly,
jak vypadá období dešťů v malém státečku uprostřed oceánu.
Rozhodly jsme se ale
ještě změnit hotel, protože přece jen se nám to zdálo dost. Naštěstí jsme našly
jeden hotel na druhé straně ostrova, kde bylo volno. Zaplatily jsme jednu noc,
sbalily jsme si věci a přesunuly se tam. Procházely jsme celý ostrov a bylo vidět,
jak si nás místní prohlíží. Na tomto ostrově moc turistů nezůstává, většinou se
přesouvají rovnou na jiné ostrovy plné resortů. My jsme se kvůli nedostatku
času rozhodly zůstat na ostrově s letištěm a pouze udělat jednodenní
výlety na jiné ostrovy, což se ale nakonec nepovedlo. První den po příletu byl
pátek, jenže pátek je na Maledivách něco jako víkend. Nejezdí veřejné lodě mezi
ostrovy (kromě spojení Male – Hulhumale = letiště a hlavní město) a bez
soukromé lodě se nikam nedostanete. Zároveň je většina obchodů zavřená celý
den. Pokud náhodou nejsou zavřené celý den, určitě si nikde nic nekoupíte,
kolem pátečního poledne. Že nejezdí lodě, jsme věděly, ale zavřené obchody nás
celkem překvapily. V hotelu nám ale řekli, že kolem 2-3h odpoledne se
budou některé obchody a restaurace otevírat. Vybalily jsme si a vyrazily se
podívat směrem ke středu ostrova, kde měl být obchoďák.
Cestou jsme si
ověřily, jak moc islámská země Maledivy jsou. Začalo nám být podezřelé, když
jsme viděly plno zaparkovaných motorek na jednom místě. Za chvíli už jsme měly
výhled i na spoustu klečících muslimů a na mešitu, z které se opakovaně
ozývalo: „Allah Akbar“. Chvíli to vypadalo, že se tam snad modlí celý ostrov a
my si tam tak směle (a na jejich způsoby dost odhalené!) procházíme kolem.
Nevěděly jsme, co máme dělat. Máme se přidat, anebo radši rychle zmizet? Trochu
nás uklidnilo, když jsme viděly naproti mešitě ženy (i když místní a zahalené)
klábosit před domem. A nakonec jsme bez problému rychlým krokem došly
k obchoďáku. Všechno ale bylo zavřené a nikdo nikde nebyl. Zahlédly jsme
jen jednu otevřenou „kavárnu“. V menu jsme našly i až podezřele levné
jídlo, ale rozhodly jsme se to zkusit. Nakonec jsme tam obědvaly i večeřely
každý den :). Porce byly obrovské a měli i docela velký výběr za 2 dolary.
Odpoledne jsme
strávily na pláži. Majitel byl moc hodný a odvezl nás na jedinou bikiny beach
na ostrově. Na Maledivách je totiž na veřejných plážích zakázané koupat se
v plavkách. Pro turisty jsou speciálně vyhrazená místa, kde se mohou
koupat. Majitel hotelu byl velmi milý chlapík. Cestou nám vyprávěl o svém
životě, jak vlastní nahrávací studio a je na Maledivách celkem známý. U pláže
nás předal hlídači, který měl za úkol střežit, aby na turistickou pláž
nechodili místní lidé. Jak nám několikrát opakoval, chodili by turisty okukovat
a někteří doslova zírat. Hlídač byl starší pán a svůj úkol bral velmi
zodpovědně. Pláž objížděl na motorce a často se za námi chodil ptát, jestli je
vše v pořádku apod. Moc jsme si ale na pláži sluníčka neužily, protože nás
každou chvilku vyrušily mraky nebo déšť.
Další den jsme se
vydaly na výlet do hlavního města Malé a na ostrov Villingili. Oba ostrůvky
jsou malé, nicméně jsou velmi rozdílné. Villingili je maličký a možná na něm
ani nikdy nebyl žádný turista kromě nás :). Je tam klid a vůbec nic se tam
neděje, ale jezdí tam každých 10 minut loď z Malé, což je nám tak trochu
záhadou. Naopak ostrov a zároveň město Malé je plné života se spoustou lidí.
Úzké silničky plné aut a motorek jsou obestavěné domky a různými obchůdky.
Ulička v Malé - hlavním městě Malediv |
Z Malediv nás
čekal desetihodinový let do Milána. Ale aerolinky se kterými jsme letěly, nám
zajistily skvělý let. Sice jsme kvůli počasí odlétali s hodinovým zpožděním,
takže jsme v letadle strávily 11 hodin, ale dostaly jsme kromě oběda i
zmrzlinu, kávu i svačinu :)…
Hlavní chod v Neos Air |
Krásný boarding pass z Malediv |
A tímto naše
vyprávění už končí. V Miláně se naše cesty rozdělily. Děkujeme všem pravidelným
i nepravidelným čtenářům a doufáme, že se Vám cestování s námi líbilo :).
Na Maledivy bychom se rádi vypravili příští rok na trochu delší dobu. Třeba na dva měsíce jako digitální nomádi. Máte s tím zkušenost? Přijde mi, že je to fajn způsob práce, který zároveň osvěží na to, aby člověk vypadl ze stereotypu. Nevíte někdo, jak se pro tyto případy řeší cestovní pojištění? Je to stále jako krátkodobé pojištění nebo je to už nějaké specifické pojištění? Děkuji :)
OdpovědětVymazat