Z Indonésie, přes Maledivy až do Evropy

Z Bali jsme se přesouvaly na Gili Islands. Jak jsme během cestování poznaly, v Asii se musí smlouvat. Takže (už celkem zkušeně :)) jsme cenu za cestu z Bali na Gili Trawangan usmlouvaly na celkem přijatelnou sumu. Přivstaly jsme si a brzy ráno nás minivanem dovezli do přístavu na severovýchodě Bali, odkud jsme se během půl hodiny přepravily lodí do trochu jiného světa.

Na Gili Islands má člověk pocit, že se tak trochu zastavil čas. Nenajdete zde ani jedno auto nebo motorku. Lidé i věci se dopravují pouze pešky, na kole anebo na koni. Gili T., jak se Trawanganu říká, je sice obklopován turisty, ale přesto má svou jedinečnou atmosféru. Nádherné pláže, průzračně čistá voda a nikam nespěchající usměvaví Indonésané. Většina uliček jsou jen udusaný prach, občas s trochou kamení. Člověk se tam cítí jak v jiném století, když prochází úzkou silničkou a kolem se prožene drožka. Hlavní silnice – kolem celého ostrova – je ale už běžné turistické středisko. Najdou se zde bankomaty, bary, restaurace, resorty i obchůdky. V mnoha barech jsou nabízeny „čerstvé houbičky“ a to i přes to, že obchod s drogami je v Indonésii trestán smrtí. 

Ačkoliv Bali je velmi hinduistické (někdy se místní náboženství označuje jako speciální odnož - balijský hinduismus), Gili Islands jsou islámské. Nechybí tedy mešity ohlašující modlitbu, a to dost nahlas, aby to bylo všude slyšet. Byly jsme ubytované velmi blízko, takže ranní budíček kolem páté hodiny nám moc radost nedělal. Zůstávaly jsme zde ale jen 2 noci, takže se to dalo přežít :). Ostrov je celkem malý (i přesto, že je největší ze třech Gili ostrovů), na kole se dá objet asi tak za 2 hodiny pomalou jízdou (moc rychle se po místních silnicích ani jezdit nedá).

Gili Island jsou 3 malé ostrůvky u sebe a každý má svou charakteristickou atmosféru. Pro Gili T. je to party atmosféra, na Gili Meno vládne klid a je ideální pro líbánky, Gili Air je asi tak něco mezitím. Neměly jsme zase až tolik času a nechtěly jsme rušit zamilované páry, takže jsme Gili Meno vynechaly :).

Gili Air je nejmenší z ostrůvků, nicméně spojení z Gili T. a dalších blízkých ostrovů je však bezproblémové. Můžete si vybrat loď pro turisty – speed boat, anebo veřejnou loď. A jak se na (neinformovaných) turistech vydělává? Speed boats stojí cca 100-200 000 IDR (170-340 Kč), veřejná loď 12 000 IDR. Můžete hádat, kterou jsme vybraly :)… Chtěly jsme koupit lístek den předem, paní u okýnka nám ale sdělila, že jízdenky se kupují až v den odjezdu. Chtěly jsme odjet ráno, tak jsme alespoň chtěly vědět, v kolik se vyplouvá. Zahalená muslimka na nás mrkla: „when it’s full“. Takovou odpověď jsme úplně nečekaly, ale aspoň nám poradila, že většinou to odjede mezi 8-9 ráno. V půl 9 jsme tedy napochodovaly k molu a koupily lístky, naštěstí jsme se vešly. Měly jsme čísla kolem třicítky a jak jsme zjistily později kapacita byla 45 lidí, takže jsme vyrážely chvilku před 9.

Na Gili Air jsme strávily také jen několik málo dnů. Ostrůvek je vážně maličký, pešky se dá obejít za hodinu a půl. My jsme si půjčily kola a protože bylo velké horko, dělaly jsme si při objíždění přestávky na koupání. Cesta se dost často měnila v pláž, takže jsme kolo několikrát vedly. Ale ničím nerušené koupání v klidném a čistém moři bylo osvěžující a ani nám to tlačení kola nevadilo.

 

Z Gili Air to bylo na dohled na poslední ostrov, který jsme v Indonésii navštívily. Ostrov Lombok byl vzdálený necelých 10 minut jízdy lodí. Po příjezdu na Lombok, už jsme byly zase víc v civilizaci. Hned u lodi nás opět odchytli taxikáři a prodejci jízdenek na autobus. Nahrnuli se na nás, ale když jsme jim sdělily, za jakou cenu jsme ochotné jet (zjistily jsme si ji dopředu od místních), hned zase rychle odešli. Zůstali jen dva, kteří se nám snažili prodat lístek na klimatizovaný velký bus (ze kterého se nakonec vyklubal neklimatizovaný minivan). Cena se nám zdála stále příliš vysoká a už jsme odcházely pryč, ale prodejci nás stále nechtěli opustit. Cenu snižovat tak dlouho, až jsme kývly :).

Za pár hodin v minivanu jsme se dostaly do města Kuta Lombok, kde jsme měly ubytování. Loď nás přivezla na severní část ostrova a Kuta Lombok se nachází v části jižní. Přejížděly jsme tedy celý ostrov. Viděly jsme nádhernou přírodu, projížděly jsme kopcovitou přírodou s výhledem na oceán. Lombok je méně turistická oblast než Bali nebo Gili Islands, ale jak jsme se z několika nezávislých zdrojů dozvídaly, Češi jsou tu dost známí. Kdekoliv jsme řekly, že jsme z České Republiky, říkali nám, že Čechů je zde plno, protože v místní škole učí angličtinu.

Na Lomboku nás čekaly 4 dny do odletu letadla. V den příjezdu, kdy jsme dorazily v odpoledních hodinách, už jsme se vydaly jen prozkoumat nejbližší pláž. Trochu nás překvapilo, že jsme byly téměř jediné bílé tváře na celé poměrně velké pláži. Na pláži ale bylo hodně místních, kteří nás měli za exoty. Opět se někteří osmělili a došli se s námi i vyfotit. Co pro nás ale bylo úplně nové, byly děti prodávající suvenýry. Kdykoliv někdo přišel na pláž, za chvilku se k němu seběhly děti nabízející náramky apod. Stejně tomu bylo často i v restauraci, kdy neváhaly přijít až ke stolu, a to ať už bylo jídlo na stole, nebo se na něj ještě čekalo. V Indonésii je celkem časté zaměstnávání dětí. V jedné restauraci se o chod celé restaurace dokázaly postarat tři děti. 

 

Jeden den samozřejmě nesměl chybět výlet na motorce. Naplánovaly jsme si trasu a místa, která chceme navštívit. Což se pak ukázalo jako trochu zbytečné, protože některé cesty a místa, které byly v mapě, neexistovaly. Naopak bylo zde dost jiných „cest“, které neznala pro změnu mapa. Orientace byla tedy o něco těžší než obvykle a musely jsme se na cestu často doptávat. Nakonec jsme se ale někam dostaly. Silnice byly hodně rozbité a někdy se tomu asi ani nedalo říkat silnice :).

Vydaly jsme se podle mapy po silnici. Pár kilometrů, to bylo v pohodě, mapa odpovídala realitě. Po pár křižovatkách, se začaly objevovat velké díry... Pak jsme se dostaly do vesnice, kde jsme se připojily za velké auto vezoucí místní lidi na korbě. Hodně se za ním prášilo a stejně nám za chvilku ujelo, protože řidič je na místní silnice asi zvyklý a my jsme uvažovaly, zda ještě vůbec na motorce pojedeme dál. Před námi se objevil strmý kopec vypadající, že nevede nikam. Nakonec jsme ho vyjely, protože jsme si řekly, že to asi někam vede, když tam jede tolik místních. A že my na motorce to také vyjedeme. Odhodlaně jsme tedy vyrazily do kopce. Zvládly jsme ho, ale za chvilku se objevil další a z prašné silnice se stala spíš cestička. Zaparkovaly jsme tedy motorku do křoví a vydaly se na obhlídku pěšky. Naštěstí :)… Za chvilku jsme narazily na nádherný výhled na pobřeží. Myslely jsme, že nic lepšího už tam neobjevíme, ale ještě jsme pokračovaly dál a našly jsme do skály vytesanou díru, která sloužila jako vyhlídka. Bylo to parádní. Odpočinuly jsme si, pokochaly se a vydaly se zpět. Cestou jsme potkaly staršího kolozubého pána, který odpočíval v přístřešku a pásl krávy. Mával na nás, chtěl si s námi povídat, bohužel neuměl ani slovo anglicky a my indonéštinu také neovládáme.

Bylo kolem poledne, tak jsme motorku využily k dalšímu výletu. Chtěly jsme dojet k Merese Hills, ale v mapě jsme našly jen Meresek Hill. Vyrazily jsme tedy tam. Silnice byla oproti té předchozí přímo skvělá. Široká, opravená a nebyl téměř žádný provoz, takže 20 km jsme ujely za chvilku. Pak jsme ale dojely na úplný konec silnice. Prostě skončila. Navigace ukazovala dál, ale nebylo kudy jet. Ptaly jsme se tedy místních, kde najdeme Merese Hills, a ti nás odkázali na druhou stranu, odkud jsme právě přijely. Tam už se nám moc nechtělo, tak jsme vzaly za vděk pěknou pláží. Tato oblast je už trošku turističtější (zejména asi kvůli surfování) a byly k dispozici i lehátka. Ty ale byly dost drahé, tak jsme si lehly do stínu na písek a užívaly si čistého moře a štěňátka, které nám dělalo společnost :).

  

V dalším dnu jsme pro výlet využily naše nohy. Vyrazily jsme pěšky na nejbližší kopce, kde se dle mapy mělo nacházet něco s názvem Princezna Mandelika. Princeznu jsme tam sice nenašly, ale udělaly jsme si pěknou procházku s krásnými výhledy :).

Na Lomboku nám to rychle uteklo a už byl čas se přesunout do naší poslední asijské destinace. Původní plán byl z Indonésie rovnou do Evropy, ale při prohledávání nabídek leteckých společností jsme našly celkem levné letenky na Maledivy. Další možnost byl noční přestup v Teheránu a Istanbulu, který nás úplně nelákal, zatímco čtyř denní zastávka na Maledivách zněla dobře :). Čekala nás ale ještě dlouhá cesta. Z Lomboku 3 hodiny do Kuala Lumpur, kde jsme přestupovaly na let do Male – hlavní město Malediv. Po dalších asi 3 hodinách letu nás čekalo přistání skoro do vody. I za tmy bylo vidět lesknoucí se hladinu. Byli jsme pár metrů nad zemí a pod námi byla stále voda. Dopadlo to ale dobře a dosedli jsme na ranvej v Hulhumale.

Hulhumale je uměle vytvořený malý ostrov, který na malém letišti vítá všechny mezinárodní letadla mířící na Maledivy. Pro cestu z letiště jsme zvolily autobus a to i přes to, že byl večer. Cenově byl přijatelný a taxíků na tomto ostrově moc nejezdí. Ubytovaly jsme se v hotelu, který jsme měly rezervovaný, ale při placení nás zarazila jeho cena. Byla o 2000 Kč vyšší, než cena, za kterou jsme ho rezervovaly. O tolik vyšší cenu způsobily pouze poplatky a daně. Byly jsme ale unavené a rozhodly jsme se to řešit až ráno. Probudily jsme se do deštivého dne. Trochu nám to kazilo plány, protože jsme chtěly jít na pláž. Ale Maledivy nám ukázaly, jak vypadá období dešťů v malém státečku uprostřed oceánu.

Rozhodly jsme se ale ještě změnit hotel, protože přece jen se nám to zdálo dost. Naštěstí jsme našly jeden hotel na druhé straně ostrova, kde bylo volno. Zaplatily jsme jednu noc, sbalily jsme si věci a přesunuly se tam. Procházely jsme celý ostrov a bylo vidět, jak si nás místní prohlíží. Na tomto ostrově moc turistů nezůstává, většinou se přesouvají rovnou na jiné ostrovy plné resortů. My jsme se kvůli nedostatku času rozhodly zůstat na ostrově s letištěm a pouze udělat jednodenní výlety na jiné ostrovy, což se ale nakonec nepovedlo. První den po příletu byl pátek, jenže pátek je na Maledivách něco jako víkend. Nejezdí veřejné lodě mezi ostrovy (kromě spojení Male – Hulhumale = letiště a hlavní město) a bez soukromé lodě se nikam nedostanete. Zároveň je většina obchodů zavřená celý den. Pokud náhodou nejsou zavřené celý den, určitě si nikde nic nekoupíte, kolem pátečního poledne. Že nejezdí lodě, jsme věděly, ale zavřené obchody nás celkem překvapily. V hotelu nám ale řekli, že kolem 2-3h odpoledne se budou některé obchody a restaurace otevírat. Vybalily jsme si a vyrazily se podívat směrem ke středu ostrova, kde měl být obchoďák.  

Cestou jsme si ověřily, jak moc islámská země Maledivy jsou. Začalo nám být podezřelé, když jsme viděly plno zaparkovaných motorek na jednom místě. Za chvíli už jsme měly výhled i na spoustu klečících muslimů a na mešitu, z které se opakovaně ozývalo: „Allah Akbar“. Chvíli to vypadalo, že se tam snad modlí celý ostrov a my si tam tak směle (a na jejich způsoby dost odhalené!) procházíme kolem. Nevěděly jsme, co máme dělat. Máme se přidat, anebo radši rychle zmizet? Trochu nás uklidnilo, když jsme viděly naproti mešitě ženy (i když místní a zahalené) klábosit před domem. A nakonec jsme bez problému rychlým krokem došly k obchoďáku. Všechno ale bylo zavřené a nikdo nikde nebyl. Zahlédly jsme jen jednu otevřenou „kavárnu“. V menu jsme našly i až podezřele levné jídlo, ale rozhodly jsme se to zkusit. Nakonec jsme tam obědvaly i večeřely každý den :). Porce byly obrovské a měli i docela velký výběr za 2 dolary.

Odpoledne jsme strávily na pláži. Majitel byl moc hodný a odvezl nás na jedinou bikiny beach na ostrově. Na Maledivách je totiž na veřejných plážích zakázané koupat se v plavkách. Pro turisty jsou speciálně vyhrazená místa, kde se mohou koupat. Majitel hotelu byl velmi milý chlapík. Cestou nám vyprávěl o svém životě, jak vlastní nahrávací studio a je na Maledivách celkem známý. U pláže nás předal hlídači, který měl za úkol střežit, aby na turistickou pláž nechodili místní lidé. Jak nám několikrát opakoval, chodili by turisty okukovat a někteří doslova zírat. Hlídač byl starší pán a svůj úkol bral velmi zodpovědně. Pláž objížděl na motorce a často se za námi chodil ptát, jestli je vše v pořádku apod. Moc jsme si ale na pláži sluníčka neužily, protože nás každou chvilku vyrušily mraky nebo déšť.

Další den jsme se vydaly na výlet do hlavního města Malé a na ostrov Villingili. Oba ostrůvky jsou malé, nicméně jsou velmi rozdílné. Villingili je maličký a možná na něm ani nikdy nebyl žádný turista kromě nás :). Je tam klid a vůbec nic se tam neděje, ale jezdí tam každých 10 minut loď z Malé, což je nám tak trochu záhadou. Naopak ostrov a zároveň město Malé je plné života se spoustou lidí. Úzké silničky plné aut a motorek jsou obestavěné domky a různými obchůdky.

Ulička v Malé - hlavním městě Malediv

Z Malediv nás čekal desetihodinový let do Milána. Ale aerolinky se kterými jsme letěly, nám zajistily skvělý let. Sice jsme kvůli počasí odlétali s hodinovým zpožděním, takže jsme v letadle strávily 11 hodin, ale dostaly jsme kromě oběda i zmrzlinu, kávu i svačinu :)…

Hlavní chod v Neos Air

Krásný boarding pass z Malediv 

  

A tímto naše vyprávění už končí. V Miláně se naše cesty rozdělily. Děkujeme všem pravidelným i nepravidelným čtenářům a doufáme, že se Vám cestování s námi líbilo :).